foto: Se souhlasem Roberta Králíčka/Robert Králíček (ANO)
Security Magazín nabízí rozhovor s místopředsedou hnutí ANO Robertem Králíčkem, členem výboru pro bezpečnost a podvýboru pro policii. Tématem jsou programové priority v oblasti obrany a bezpečnosti.
Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, nový závazek z Haagu hovoří o 3,5 % až 5 % se započtením infrastrukturních výdajů, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?
Haagské usnesení je spíše deklarace, aby se jednalo o závazek, musela by to odsouhlasit poslanecká sněmovna. My budeme určitě dodržovat dohodnutá 2 %. Rozhodně nebudeme opakovat praxi této vlády, která do nich započítává s armádou zcela nesouvisející výdaje, jako je třeba rozpočet NÚKIB nebo NBÚ. A protože jim ani tenhle trik na splnění 2 % nestačí, posílá zahraničním dodavatelům naprosto zbytečné předplatby, jen aby náš závazek plnila alespoň fiktivně.
Takhle určitě postupovat nebudeme. Investice do obrany musí být promyšlené a hospodárné. Pokud ale budou připravené dobré projekty, můžeme klidně investovat i víc. Peníze však musí směřovat nejen do techniky, ale především do lidí. V posledních letech jsme jaksi opomněli, že tu techniku musí také někdo obsluhovat. Práci u armády, ale i u ostatních bezpečnostních složek, musíme udělat daleko atraktivnější, abychom zbrzdili odchody a posílili nábor.
Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?
Zažili jsme období, které už se doufám nebude nikdy opakovat. Nový ministr obrany musí mít u vojáků autoritu, ale současně si musí být vědom, že tam není od toho, aby suploval vojenské velení. Armádě velí náčelník generálního štábu, který však musí mít důvěru a podporu civilního vedení resortu. Autoři našeho ústavního pořádku moc dobře věděli, proč takto nastavili rovnováhu moci, a ta by neměla být politiky narušována.
Na druhou stranu, je nepřípustné, aby náčelník generálního štábu fušoval do politiky anebo aby dokonce toleroval, že jeho podřízení pracují proti opozici na politickou objednávku. To je naprosto nepřípustné. Zkrátka ministerstvo obrany i generální štáb potřebují velký restart. Ostatně ministerstvo vnitra také.
Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?
Nejen to. Měla by také aktivně podporovat český obranný a bezpečnostní průmysl, při jeho expanzi do zahraničí. Zbrojní export by měl být opět naší výkladní skříní. České firmy produkují velice kvalitní zbraně, munici a další technologie. Banky a stát jim ale hází klacky pod nohy. To se musí změnit, máme společný zájem. Čím víc toho české firmy vyrobí a vyvezou, tím více lidí zaměstnají a tím více peněz odvedou na daních. Současně tím učiní naši zemi soběstačnější. Je to win-win.
Stát by měl být v tomto směru velmi proaktivní, protože je naším vrcholovým zájmem, aby se české firmy podílely na masivních investicích do obrany, které plánují ostatní země NATO. Máme v České republice řadu tradičních výrobců, ale také společností vyrábějících inovativní technologie, které budou v příští dekádě velmi poptávané, jako je například detekce dronů nebo kybernetická obrana.
Závazek z roku 2017, vybudovat moderně vyzbrojené brigádní úkolové uskupené těžkého typu, se k 1. lednu 2026 nepodaří realizovat. Došlo k průtahům při nákupu BVP, ale také tanků. Byla odložena akvizice samohybných minometů, a jen velmi pomalu se začínají řešit otázky například mobilní pozemní PVO a protidronové obrany. Po zásadních investicích do vzdušných sil (nákup F-35, nákup vrtulníků, dopravních letounů), měla by příští vláda dotáhnout modernizaci výzbroje tzv. těžké brigády, a tento letitý dluh smazat?
Stále dokola upozorňujeme na to, že obranná politika nemůže být hřištěm pro časté změny priorit. Strategické plány, které jsou zakotvené v koncepčních dokumentech, vznikají právě proto, aby poskytovaly dlouhodobou vizi a stabilní rámec pro rozhodování o investicích, kapacitách a schopnostech. Pokud se tyto plány mění podle nálad či krátkodobých politických tlaků, zaplatíme za to zpožděním v akvizičních procesech, rozbředlými rozpočty a co je nejhorší— vznikem kritických mezer v reálné obranyschopnosti.
Když vláda v rozhodujícím okamžiku odloží klíčové nákupy nebo posune priority, není to jen administrativní chyba. Je to strategická chyba s přímými dopady na provozní připravenost jednotek. Odložení protivzdušné obrany – a to v situaci, kdy se bezpečnostní prostředí stává dynamickým a hrozby z oblasti bezpilotních systémů a řízených zbraní rostou — znamená, že naše pozemní jednotky, logistické uzly i kritická infrastruktura budou zranitelnější.
Důsledkem nejasných a měnících se priorit je také oslabení důvěry ze strany spojenců. NATO a bilaterální partneři hodnotí nejen samotné schopnosti, ale i spolehlivost a předvídatelnost — tedy schopnost držet slovo a dokončit rozpracované projekty. Pokud Česká republika systémově odkládá nebo přehodnocuje strategické akvizice, omezuje tím možnosti koordinace společných programů, sdílení logistických kapacit a zapojení do kolektivních obranných plánů. Dlouhodobě to oslabuje nejen vojenské postavení, ale i politický kapitál v rámci aliance.
Modernizaci je jednoznačně třeba dotáhnout. Ale zároveň je nutné, aby byla realizovaná promyšleně a efektivně — s důrazem na udržitelnost. To znamená přijmout několik základních principů: stabilní víceletý finanční rámec, který není závislý na okamžité politické konjunktuře; jasné prioritizace podle strategických dokumentů; odpovědné řízení projektů s transparentními milníkya aktivní zapojení domácího průmyslu v roli partnera, nikoli jen pasivního dodavatele.
Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?
Vyvážený přístup rozhodně. Nejsem ale příznivcem fixování dalších mandatorních výdajů, jen proto, abychom měli splněná procenta. O tom to přece není. Můžete vynakládat 2 % velice efektivně a také 4 % velmi nehospodárně. Vnitřní bezpečnost si nepochybně zaslouží minimálně stejnou pozornost jako obrana, ale já bych rád tuto myšlenku posunul ještě dál. Podle mě jsme dospěli do bodu, kdy je potřeba opustit staré mantinely myšlení. Rozdíly mezi vnější a vnitřní bezpečností se smazávají a já rád říkám, že bezpečnost je jen jedna. To je zdánlivá fráze, ale bude nesmírně náročné aplikovat tuhle filozofii do hlav velení armády a bezpečnostních složek.
Během posledních let jsme v tomto ohledu udělali velký pokrok, kdy byly složky AČR, PČR a HZS nucené spolupracovat při celonárodních krizích jako byla pandemie nebo migrační vlna. Ale to je málo. Na hybridní hrozby musíme reagovat hybridní obranou. Musíme celý systém přenastavit tak, aby lépe spolupracoval, komunikoval, sdílel informace, síly i prostředky. A je potřeba zapojit do toho plánu také soukromý sektor, nejen zmíněný obranný průmysl, ale také subjekty kritické infrastruktury, protože ukrajinská zkušenost ukazuje, jak důležitá je jejich funkce pro zachování základních služeb státu během krizí nebo během válečného stavu. Prostě musíme posilovat naši společnost jako celek, to je náš plán.
Specifický bod, který navazuje na předchozí otázku, se týká také zmíněného přednostního využívání domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?
Jednoznačně! Líbí se mi americký Buy American Act, který už od roku 1933 bez okolků zvýhodňuje domácí americké producenty proti zahraničním. A jsem přesvědčen, že stejný princip bychom měli aplikovat na evropské, a ještě lépe na naší národní úrovni. Pokud si něco umíme vyrobit doma, proč to nakupovat z ciziny? Ostatně minimalizace závislosti na zahraničních dodavatelích je také důležitým aspektem posilování naší bezpečnosti a odolnosti. Nechci se dočkat toho, že se budeme jako v Covidu znovu doprošovat dodávek roušek z Číny.
Nejen zbraně a munici, ale také ochranné prostředky, dieselagregáty nebo léky si musíme být schopni vyrobit v dostatečném množství vlastními silami na našem území. Jasně, asi budeme vždy závislí na dodávkách některých surovin nebo high-tech technologií, ale pokud si něco umíme vyrobit sami a je to komodita důležitá pro naši národní bezpečnost, neměli bychom se rozpakovat a kupujme to od domácího výrobce. Nesmíme však s vaničkou vylít i dítě. To znamená, že nutnou podmínkou takového přímého nákupu je, že domácí výrobce dodá výrobek v kvalitě a ceně, která je srovnatelná s nabídkou na globálním trhu.
Jednu ze zásadních potřeb armády sledujeme v přímém přenosu - výrobu a zásobování municí, především dělostřeleckou municí. Přes obrovský rozmach přesných raket s dlouhým dosahem a dronů všech kategorií zůstává hlavňové dělostřelectvo v konfliktu vysoké intenzity klíčovou zbraní. Měla by budoucí vláda udělat maximum proto, aby umožnila rozvoj domácí výroby munice a střeliva, a v zahraničí ji pořizovala jen v tom případě, kdy domácí kapacity nepokryjí domácí potřebu AČR?
Česko by mělo maximálně podpořit rozvoj domácí výroby dělostřelecké munice a pořizovat ze zahraničí pouze tam, kde české kapacity nelze rozumně a rychle navýšit. V konfliktu rozhoduje rychlost, objem a pravidelnost dodávek.Závislost na zahraničních dodávkách, přerušené logistické trasy nebo geopolitické embargo mohou znamenat, že i dobře vybavená armáda může velmi rychle přijít o schopnost vést dlouhodobější operace.
S otázkou výroby munice a střeliva v České republice souvisí také otázka produkce střelných prachů. Ministerstvo průmyslu a obchodu je jediným akcionářem společnosti Explosia, která patří mezi významné producenty celoevropsky. Nebylo by na místě uvažovat o převodu tohoto strategického podniku do gesce Ministerstva obrany, aby tím bylo usnadněno plnění potřeb obranného průmyslu na základě požadavků ozbrojených sil v tomto ohledu?
Převod strategické kontroly nad výrobou střelných prachů k resortu obrany dává silný smysl z hlediska bezpečnosti státu a zajištění prioritních potřeb armády. Nejefektivnější cesta ale podle mě není okamžitý úplný převod vlastnictví, který by mohl přinést řadu provozních i právních komplikací. Vhodnější je hybridní model – tedy takový, kdy stát prostřednictvím Ministerstva obrany získá strategickou kontrolu a rozhodovací pravomoc v otázkách zásobování ozbrojených sil, zatímco podnik zůstane řízen profesionálně v rámci MPO nebo jako samostatný státní podnik s jasnou vazbou na Ministerstvo obrany.
Zmínili jsme rostoucí význam bezpilotní techniky na moderním bojišti. V České republice existuje řada výrobců osvědčených řešení, probíhá výzkum a vývoj prostředků, přesto Armáda České republiky spoléhá především na zahraniční dodavatele. Měla by budoucí vláda více dbát o podporu domácího průmyslu i v tomto specifickém odvětví?
To je rozhodně chyba, měli bychom se maximálně opírat o domácí produkci, pokud tedy nabízí řešení technicky a cenově srovnatelné se zahraničními výrobci. A nejde jen o drony, ale i o obranu proti nim. Česká republika byla vždy tradičním výrobcem technicky velmi pokročilých radiolokátorů a velmi zajímavé inovace předvádí některé české firmy i v oblasti detekce a rušení nízkoletících dronů. Využití zahraničních dodavatelů v oblasti protivzdušné obrany se určitě nevyhneme, ale byl bych rád, abychom se opírali o domácí dodavatele všude tam, kde tu kompetenci máme. A jak jsem zmínil v úvodu, měli bychom se jako stát zasadit i o to, abychom jim otevřeli cesty na zahraniční trhy. Pokud od někoho nakupujeme něco, co si sami neumíme vyrobit, je fér požadovat po dané zemi naopak to, aby ona využila naše výrobce. A tuhle sílu má jen vláda.
Původní cíle AČR v oblasti početních stavů hovořily o 30 tisících profesionálů a 10 tisících aktivních záložníků k roku 2030. To bude při současném tempu odchodovosti a náborů přes nedávné navýšení platů a příspěvků velmi náročným úkolem - a armáda na základě zanedlouho přijatých Capability Targets 2025 hovoří o potřebě více než 37 tisíc vojáků. Co by měla budoucí vláda dělat, aby ozbrojené síly v tomto ohledu podpořila a aby také vytvořila vhodné předpoklady pro efektivní vytvoření mobilizačních záloh?
Lidské zdroje jsou slabým místem a my si to moc dobře uvědomujeme. A nejde jen o armádu, chybí nám přes 10 000 vojáků, ale také 5 000 policistů a stovky hasičů. Lidé jsou deprimovaní z podmínek, ve kterých slouží, odchází a nedaří se ani nábory. My máme jasný plán, co s tím uděláme a ten má tři pilíře. Do roku 2027 srovnáme mzdové hladiny armády a všech bezpečnostních sborů na úrovni, která zajistí všem vojákům a příslušníkům bezpečnostních sborů důstojné platy. Smažeme rozdíly mezi nimi, aby se navzájem nekanibalizovali, ale aby přilákali nové rekruty zvenčí.
V druhém kroku vybudujeme jednotná náborová a výcviková střediska, pracovně jim říkáme Dukla Campy. Ty by měly vzniknout u každého krajského města a pokud bude projekt úspěšný, tak výhledově možná i u menších měst. Měly by poskytnout zázemí pro nově budované teritoriální síly, ale chytře, tak aby je mohly využívat i ostatní bezpečnostní sbory a veřejnost. Jejich součástí by byly rozsáhlé ubytovací kapacity, pro krátkodobé i dlouhodobé ubytování. Ty by sloužily jako startovací byty pro mladé vojáky, policisty a hasiče, „kasárna“ by během roku mohla sloužit třeba jako koleje pro studenty. Hledáme maximální synergie, aby peníze investované do obrany posloužily několikrát.
V každém kempu vybudujeme také rozsáhlou sportovní infrastrukturu, haly pro sálové sporty, plavecké bazény, posilovny a střelnice. Pokud se nám plán povede, půjde o největší investici do sportovní infrastruktury od výstavby prvorepublikových sokoloven. No a třetí fází bude využití těchto kempů pro organizaci dobrovolného dvouměsíčního výcviku. Tam bychom rádi nalákali chlapce i dívky ve věku od 18 do 21 let. Nepůjde jen o vojenský výcvik, ale o takový „boot camp“, kde by si mohli během letních prázdnin zábavnou formou v praxi vyzkoušet, co obnáší práce v našich ozbrojených složkách. Motivace místo buzerace. Myslím, že tenhle plán máme opravdu dobře promyšlený.
Tagy