Relativně je u nás vývoj počtu potvrzených případů horší než za první tři týdny v Itálii – při přepočtu na 100 tisíc obyvatel máme případů více, což může mít řadu důvodů. Ukazuje se řada slabých míst, podcenění příprav a dlouhodobé zanedbání připravenosti, stavu zásob kritického vybavení. A zřejmě na prvním místě fakt, že v době krize se nelze plně spolehnout na uzavřené dohody a smlouvy, a ani na vzájemnost spojeneckých zemí. Je třeba spoléhat především na sebe.
Vláda České republiky přijímá přísná opatření s potenciálně dramatickými dopady ne ekonomiku, apeluje na občany, aby k problému přistupovali se selským rozumem, a přes zřejmě nevyhnutelný nárůst počtu případů, dílem nepochybně zaviněným lehkomyslností některých dovolenkářů, patří naše země, a nechceme nic zakřiknout, mezi ty, které se přes dílčí obtíže s nákazou potýkají zatím úspěšně - pokud jde o nízký počet případů, zanedbatelný počet vážných případů, a epidemie se u nás také zatím obešla bez přímé oběti.
Ještě v lednu říkal ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, že je Česká republika připravena, roušky a respirátory objednány. Jak jsme viděli záhy, stačí velmi málo, a podpisy na potvrzených objednávkách v čase krize nemusejí mít velkou hodnotu. Proto je více než důležité nespoléhat na sliby, holuby na střeše, ale zajistit potřeby v reálném čase a hmatatelně, dokud panuje relativní klid.
Promítneme-li si tyto principy do krize například ozbrojeného konfliktu, získáme nevyhnutelně pocit, že i tam Česká republika spala růžový sen na obláčku tvrzeného bezpečí, a tím důležitější jsou a budou efektivní investice do oblasti obrany. Jejich výši nyní poznamenají úsporná opatření. Přesto, anebo možná právě proto je třeba jim věnovat zvýšenou pozornost. Představa, že ozbrojený konflikt je v evropském prostoru navždy vyloučen, je naivní i bez sebemenšího povědomí o evropských dějinách.
Chceme-li ustát pandemii, je třeba se na takovou eventualitu dlouhodobě připravovat. Chceme-li mír, musíme připravovat válku. Armádu a její schopnost účinně nasadit vyspělou techniku nevykouzlíme přes noc, až bude taková potřeba zřejmá. Stejně jako si dnes nevykouzlíme přes noc roušky a respirátory (byť obdivuhodná iniciativa mnoha firem i jednotlivců situaci pomáhá). Ukazuje se velká míra závislosti na zahraničních dodavatelích, ale i tranzitních zemích, kde můžeme v době krize očekávat sice skandální a nepřijatelná, leč v danou chvíli ničím neodvratitelná rozhodnutí o zadržování potřebného materiálu.
Neukazuje současná krize mj. a zejména to, že závislost na zahraniční produkci je třeba v oblastech kritického vybavení snižovat a eliminovat?
Technika Armády České republiky, a AČR v tomto ohledu není na kontinentu zdaleka osamocena, je přes dlouhé mírové období a všeobecnou prosperitu, jakou tento prostor nezažil, ve velmi neutěšeném stavu. Zřejmě paradoxně právě kvůli tomuto období klidu, kdy jsme odvykli přímým hrozbám. Což je jistě skvělé, ale dlouhodobě nebezpečné. Vlády ve prospěch jiných, mnohdy diskutabilních, výdajů omezily výdaje na obranu hluboko pod smluvená 2 % HDP. Přičteme-li často neúčelné a zpochybňované nakládání s tím málem, které zbylo, není divu, že většina tanků a velká část například Pandurů není bojeschopná. U dalších složek přežívá ex-sovětská technika, která byla konstruována podle sovětské doktríny opřené více o kvantitu zbraní než o jejich individuální kvalitu - a my i této techniky máme dnes velmi málo. Týká se to protiletadlových kompletů, bojových vozidel pěchoty. Specificky dělostřelectva. A dalších oblastí.
Jedním z "poučení z krizového vývoje" musí být ohled na obranu a uvědomění si, že přípravy na krizi probíhají před krizí, mají-li být účinné. Výhodou těch vojenských je, že samy o sobě dokáží potenciálního útočníka odradit, v což ve zdravotnictví doufat příliš nelze - byť prevence funguje v obecné rovině podle podobného principu.
Mít spojence je zásadní. Neméně zásadní je být sami spolehlivým spojencem. A realisticky si připustit, že v době krize každý přirozeně sleduje především vlastní zájmy a přijímá opatření s ohledem na své obyvatelstvo. Role českého obranného průmyslu je nezastupitelná. Podporovat export jeho výrobků je chvályhodné a potřebné. Současně je ale nezbytné s ním počítat v rámci vlastní strategické infrastruktury. Produkce a tím více údržba musí probíhat v maximální možné míře v České republice, která jedině tak právě v době krize může držet kontrolu nad životně důležitými prostředky.