Autor fotografie: Pixabay
Invaze ruských sil na Ukrajinu má za následek zásadní změnu bezpečnostního prostředí v České republice. Nové úkoly, které tato změna vygeneruje, budou velkou zkouškou bezpečnostního systému a kvality bezpečnostních složek České republiky.
Konflikt na Ukrajině ovlivňuje bezpečnostní situaci po celém světe. V českých médiích se mluví nejvíce o migrační vlně z Ukrajiny, která zcela přirozeně postihuje i Českou republiku a česká kotlina se z mnoha důvodů stává její přirozenou cílovou destinací. Vláda premiéra Petra Fialy deklaruje připravenost České republiky na příliv migrantů z Ukrajiny a lze předpokládat, že podniká kroky kzabezpečení kapacit na jejich ubytování a zajištění dalších základních potřeb. Probíhá spolupráce vlády s odborem azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra o způsobech a podmínkách vydávání povolení k pobytu či azylu a také s podnikateli a podniky, které dlouhodobě trpí nedostatkem pracovní síly a jejichž zapojení do řešení této výzvy může velmi efektivně zmírnit nejen ekonomické dopady na státní rozpočet a české hospodářství.
Ač je tato situace skloňována ve všech pádech a při každém veřejném vystoupení nejvyšších státních představitelů, není zdaleka tou nejvýznamnější. Mnohem nebezpečnější jsou hrozby skryté, které uniknou pozornosti sdělovacích prostředků nebo takové, o kterých se nechce nikomu veřejně mluvit.
Každá migrační vlna je dokonalým prostředkem pro vstup do země pro individua, pro která by jinak nebyl možný, nebo byl přinejmenším riskantní. Je zcela jisté, že migrační vlna bude využita (nejen) ruskými zpravodajskými službami ke snadnému vstupu do schengenského prostoru. Následný pohyb těchto jednotlivců uvnitř je již velmi jednoduchý a sledování velmi komplikované. Vzpomeňme na aktivity radikálních islamistů, např. Tunisana Anise Amriho, který dne 19. prosince 2016 zaútočil kamionem na vánoční trhy v Berlíně. Jeho cesta po Evropě začínala v Itálii, kam přicestoval jako desetitisíce jiných migrantů lodí z Afriky. Uvedením nepřesných údajů se vyhnul zpětnému vydání do Tuniska a následovně pod celkem 14 různými identitami cestoval po Evropě, na minimálně čtyři identity vybíral v Německu sociální dávky na podporu migrantů, čile obchodoval s drogami a zbraněmi, a nakonec teroristickým útokem způsobil smrt 12 lidí včetně dalších 48 zraněných, z toho 30 vážně. Z tohoto případu je zřejmé, jak komplikované je prověřování osob, které přichází v rámci migrační vlny a jak problematická je jejich následná kontrola. A to se jednalo (v době jeho smrti) o 24letého migranta z Tuniska bez zkušeností, bez logistické podpory, de facto „zlodějíčka“ lokálního významu, který do Evropy nepřijel prvoplánově spáchat teroristický útok.
Na policejních složkách, ale zejména na civilní kontrarozvědce bude ležet úkol kvalitního bezpečnostního screeningu všech příchozích, aby se eliminoval příchod důstojníků a agentů cizích zpravodajských služeb, a to při zachování všech pravidel slušného zacházení s lidmi utíkajícími před hrozbami války.
Úkoly cizích, zejména ruských zpravodajských služeb, se na území ČR a Evropy budou týkat mnoha témat. Evropa (a samozřejmě ČR nevyjímaje) musí očekávat pokusy o infiltraci krajanských sdružení, ukrajinské imigrace, případně opozice, až po snahu likvidovat její hlavní představitele a oponenty. Aktivity ruských zpravodajských služeb budou cílit též na politiky s cílem zajistit důležité informace o stavu politických jednání, plánovaných protiruských akcích nebo sankcích, nebo naopak o akcích a činnostech na podporu Ukrajiny. Bezpochyby budou také mířit na rozklad jednoty členských států EU a NATO. Důstojníci zpravodajských služeb a jejich agenti budou shánět informace hospodářského a vědeckého charakteru, nepochybně se však také zapojí do obstaráváníembargovaných komodit a obcházení sankcí.
Na kontrarozvědku připadne zajistit informace o finančních transakcích, investicích a majetku sankcionovaných představitelů Ruské federace a to i těch zakrytých. Bude se muset zaměřit na pohyb podezřelých cizinců s cílem zabránit diverzním akcím proti různým cílům, včetně útoků na české podniky. Místo utajování informací bude muset kontrarozvědka průkazné informace překládat včas a bez prodlení policejním složkám, které spolu se státním zastupitelstvím budou muset zajistit důkazy, rozhodné pro trestní řízení a které obstojí před soudem.
Vyjádření ředitele ruské rozvědky SVR Naryškina, že „Česká republika za Vrbětice těžce zaplatí”, se nyní ocitá ve zcela jiném světle a významu. Bez ohledu na Naryškinovo zesměšnění Putinem při zasedání bezpečnostní rady Ruska 21. února je hrozba ze strany SVR České republice aktuální. Můžeme jen spekulovat, jak bude naplněna. Ruští zpravodajci jsou dostatečně kvalifikovaní, aby takový útok provedli chytře a skrytě. A aby jejich podíl zůstal utajen. Nebýt odhalení identity důstojníků GRU při jejich útoku na Sergeje Skrypala v Salisbury v roce 2018 britskými bezpečnostními složkami, nikdy by se česká kontrarozvědka nedozvěděla o rejdech důstojníků GRU, resp. jejich speciální složky 29155, v ČR a jejím pravděpodobném podílu na výbuchu muničního skladu ve Vrběticích.
V souvislosti s konfliktem na Ukrajině zmiňují odborníci útoky v kyberprostoru. Bezpečnost informačních a komunikačních systémů se sice například pod tlakem relativně nedávných útoků ransomwarem na nemocnice v době koronavirové pandemie a za neutichající osvětové činnosti a odborné pomoci NUKIBu zvyšuje, nemůže však dohnat její dlouhodobé podceňování a podfinancování. Robustnost a stabilitu obyčejných internetových stránek České televize vyzkoušeli diváci hokejového přenosu při nedávných olympijských hrách, když nasimulovali klasický DDoS útok, aniž by chtěli. Což teprve kdyby opravdu chtěli.
Od ruských zpravodajských služeb lze bezpochyby očekávat zvýšenou podporu různých extremistických skupin a protestních hnutí. Cíle zpravodajských služeb v době válečného konfliktu jsou popsány v mnoha publikacích a nejsou nijak překvapivé; v tomto případě je cílem jakýmkoliv způsobem vytvořit neklid, vnitřní nestabilitu na území našem a spojenců a vyvolat tak nutnost řešit vnitřní záležitosti, což odvádí pozornost a bere čas politikům zabývat se zahraničními problémy. Ze zahraničí jsou známé případy různé podpory, od finanční v podobě např. sdružení Jean-Marie Le Penové až po polovojenský výcvik bělošských rasistů a neonacistů Ruským imperiálním hnutím. Prostřednictvím těchto spolupracujících sil je jednodušší vnášet do společnosti různé narativy a dezinformace. Využití internetu, řetězových mailů a sociálních sítí je již běžnou metodou. Činnost proti dezinformacím však klade vysoké nároky na profesionalitu důstojníků bezpečnostních sborů, neboť mezi dezinformací a odlišným názorem vede pouze velmi tenká hranice, někdy zcela nezřetelná. Od bezhlavého boje proti odlišným názorům je jen krok k cenzuře a ztrátě svobody slova, což ve svém důsledku způsobí další zvýšení napětí ve společnosti. Jako příklad takových nepokojů by mohly sloužit třeba protesty „žlutých vest” ve Francii a okolních státech zformované pomocí sociálních sítí prvotně proti rostoucím cenám pohonných hmot či zcela nedávné protesty proti přijetí pandemického zákona v ČR.
Nepřátelských aktivit, které souvisí s (moderně řečeno) hybridním válčením, si můžeme představit hodně, včetně zahlcení činnosti bezpečnostních sborů falešnými poplachy, anonymy apod. Již Sun’C ve své dva a půl tisíce let staré knize O umění válečném popisuje, jak důležité je vnést na území protivníka zmatek a paniku. Tomu se dá čelit jen kvalitním sběrem informací v prostředí, špičkovou analýzou veškerých poznatků a jejich následným sdílením s partnery. Rozhodně zde naopak není prostor pro unáhlené soudy, prezentaci nevyhodnocených informací a politikaření či vnášení různých účelových narativů do veřejného prostoru.
Výzev je pro bezpečnostní složky, zejména pro kontrarozvědku, velmi mnoho. Není zde zmíněna energetická bezpečnost, která by měla být standardní oblastí zpravodajských aktivit činnosti, sledování situace na poli terorismu, který bezpochyby může být v mnoha formách použit proti západním zemí. Nebylo by to poprvé, kdy by se nepřátelská zpravodajská služba pokusila zneužít teroristických skupin pro dosažení svých cílů. Také celý rozsah sankcí není doposud plně znám a jejich rozpracování vygeneruje řadu dalších povinností, které dopadnou na činnost, resp. povinnosti kontrarozvědky.
Důležité však také bude, zda se výsledky činnosti promítnou i do následné činnosti orgánů činných v trestním řízení, nebo třeba do rozhodnutí oprávněných adresátů, která zamezí dalším nepřátelským aktivitám nebo porušování či obcházení zákonů a sankcí.
Pro obě české kontrarozvědky (vojenskou i civilní) je tento stav zcela novou situací. Zejména civilní kontrarozvědka by se měla oprostit od svých předsudků a osvědčit své kvality a profesionálním přístupem včetně hodnotného a zejména objektivního informování oprávněných adresátů pomoci zajistit udržení bezpečnosti České republiky v takovém rozsahu, na který jsou její občané zvyklí.