Rusko na Ukrajině nasazuje a ve velkém ztrácí také velmi drahé tanky T-80. Ukrajinci jsou chytřejší

Když Rusko 24. února 2022 zahájilo svou "speciální vojenskou operaci" na Ukrajině, v čele jeho ofenzívy stály tanky, především ze zásob, které Rusku zbyly z dob studené války, tedy typy T-72 a T-80. Ačkoli jsou si oba tanky vzhledově podobné, tank T-80 byl postaven na základě inovativního motoru, který se ukázal jako problematický a drahý. Oba typy v různých verzích používají obě strany.

V polovině 60. let 20. století se Sovětský svaz pokusil vyrobit novou, radikální generaci technicky vyspělých hlavních bojových tanků, které byly lehčí než jejich zahraniční současníci a byly schopné bojovat s tříčlennou posádkou, čehož bylo dosaženo využitím systému automatického nabíjení. Začalo to v roce 1964 38tunovým tankem T-64, který se vyznačoval kompaktním uspořádáním motoru, automatickým nabíjecím systémem pro kanón ráže 125 mm s hladkým vývrtem, který mohl střílet granáty i protitankové řízené střely, menšími celoocelovými pojezdovými koly, a kompozitním pancířem z vrstev oceli a keramické směsi.

T-64 vyráběný v Charkově ovšem vykazoval znepokojivý rozdíl mezi působivým a úspěšným prototypem a sériovým modelem plným problémů, z nichž nejznámější byla tendence jeho automatického nabíjecího systému doslova "požírat" levé paže nepozorných střelců uvnitř stísněných prostor bojové věže. Další nedostatek spočíval v tom, co je obecně vyčítáno ruské tankové konstrukční škole a co vede k typickým koncům v podobě létajících věží: náboje skladované pod věží, uvnitř prostoru pro osádku, což je v případě zásahu obrovským rizikem s minimální šancí pro přežití. V letech 1964-1987 bylo vyrobeno pouze 13108 kusů T-64, zatímco v letech 1973-1990 bylo v Nižním Kagilu vyrobeno 22 096 kusů T-72, jednoduššího, ale spolehlivějšího tanku, jehož výroba stála o 40 % méně než T-64.

Zatímco od druhé světové války byly v sovětských tancích instalovány vznětové motory, v roce 1976 Sověti představili hlavní bojový tank poháněný plynovým turbínovým motorem SG1000, ale jinak podobného uspořádání jako T-64 a T-72. Byl vyzbrojen stejným 125mm kanonem 2A46H1 s hladkým vývrtem jako ostatní typy, schopným odpalovat střely M9K112 Kobra, a také koaxiálním kulometem ráže 7,62×54 mm a s 12,7mm kulometem na věži. 

Perspektiva tří souběžně nasazovaných tanků podobných v základní konfiguraci, přičemž ale každý byl něčím specifický, představovala pro sovětskou armádu potenciální noční můru z hlediska údržby, a poslední z nich, T-80, se u důstojnického sboru nesetkal s pochopením. Již v listopadu 1975 zablokoval jeho přijetí do výzbroje ministr obrany Andrej Grečko, ale o pět měsíců později jej jeho nástupce Dmitrij Ustinov schválil. Prvních 30 kusů sjelo z výrobní linky v Omsku do konce roku 1976.

V roce 1978 Sověti označovali T-80B optimisticky jako "tank kanálu La Manche", protože jejich válečné scénáře počítaly s tím, že se z Německa ke kanálu La Manche dostane za pět dní. Bylo to z řady důvodů více než pochybné.

Ačkoli byl díky svému turbínovému motoru T-80 prvním tankem schopným překonat rychlost 70 kilometrů za hodinu, byl lehký a dokázal se rychle zahřát na provozní teplotu i uprostřed zimy, byl drahý, spotřebovával palivo znepokojivou rychlostí a byl mnohem náchylnější na nečistoty a prach než diesely. Ke všemu stál tehdy každý T-80 tři miliony amerických dolarů, což byl více než 3,5 krát tolik, kolik stál tank T-64A. Nicméně při všech dosavadních investicích bylo rozhodnuto o pokračování byť omezené výroby, a s ní přišla i řada pokusů o vylepšení typu.

V roce 1991 bylo v Charkově, který byl považován za hlavní sovětskou tankovou továrnu – dokud se z něj nestalo ukrajinské město Charkiv – vyrobeno 800 kusů T-80UD. Výroba T-80U v leningradském Kirovově závodě skončila v roce 1990, těsně před rozpadem Sovětského svazu. A poslední tanky T-80B vyjely ze závodu Transmaš v Omsku v roce 2001, čímž se jejich celkový počet zvýšil na 7066 kusů.

Mezi vylepšeními T-80 byl i T-80BV s výbušným reaktivním pancířem Kontakt 1. T-80U zavedl vylepšené řízení palby 1A45 a řízenou střelu 9K119 Refleks. U T-80UD pak byla turbína GTD1250 nahrazena dieselovým motorem.

Bojový debut tanku T-80 v první čečenské válce byl překvapivě špatný a velké množství tanků padlo za oběť četným útokům čečenských povstalců vyzbrojených protitankovými zbraněmi RPG-7V a RPG-18. Z větší části to ovšem nebylo ani tak odrazem vlastností tanku, jako spíše toho, jak špatně byly jejich posádky vycvičeny v městském boji, což je bojové umění, které se vážně nepraktikovalo od dob, kdy sovětská armáda v roce 1945 obsadila Berlín, a obecně nesmyslné doktríně a organizaci ruských jednotek, která naprosto neodpovídala podmínkám nasazení a svěřenému úkolu. Jedním z univerzálních problémů tanků T-64, T-72, T-80 a T-90 byl a zůstává relativně omezený náměr jejich hlavní ve stísněných věžích, což bylo v městských bojích velkou nevýhodou.

V důsledku tristních výkonů v Čečensku, spolu s finančními náklady, kdykoli byl některý z nich zničen a odepsán, nebyly T-80 nasazeny do druhé čečenské války v roce 1999, rusko-gruzínského konfliktu v roce 2008 ani rusko-ukrajinské války v roce 2014 vůbec.

V roce 2022 však Rusko do boje vyslalo i množství svých zbývajících tanků T-80. Zprvu snad proto, že ani nečekalo dlouhý boj. Ale i tyto tanky a jejich osádky utrpěly ztráty z prakticky stejných důvodů jako ostatní typy. Jen do 10. dubna, tedy za měsíc a půl bojů, ztratili Rusové 19 tanků T-80BVM a 52 tanků T-80U – v případě posledně jmenovaného modelu jich bylo 15 zničeno a 42 z různých důvodů opuštěno osádkou.

video: youtube

Do 14. srpna uváděla otevřená kronika Onyx celkový počet 180 ztracených ruských tanků T-80, i když ne všechny byly zničeny – mnohé padly prakticky nepoškozené do rukou Ukrajinců a 93. mechanizovaná brigáda je nasadila proti jejich bývalým majitelům. V každém případě Rusové i Ukrajinci bojující v T-80 čelí potížím a rizikům, které dělají s ohledem na pořizovací, provozní a údržbové náklady z tohoto typu jeden z nejhorších tanků, které byly kdy zkonstruovány. Nejnovější T-84 Oplot, ukrajinská verze tanku T-80, má ale zcela novou věž s pancéřovaným muničním prostorem, který má zabránit náhodnému výbuchu, a alespoň v tomto ohledu přibližuje vozidlo západním standardům.

Zdroj: Historynet; tanks-encyklopedia