foto: Redakce SM/Pavel Růžička (ANO)
V rozhovoru s poslancem Pavlem Růžičkou (ANO), místopředsedou Výboru pro obranu a členem Výboru pro bezpečnost, se zabýváme žádoucími změnami v oblasti zabezpečení průmyslových objektů.
Pane poslanče, incident v Pardubicích ukazuje, že objekty obranného průmyslu čelí specifickým rizikům. Jak byste z pohledu legislativy a bezpečnostní politiky zařadil takový cíl – stále jako „měkký“, nebo už jako součást kritické infrastruktury s vyššími požadavky na odolnost?
Z legislativního hlediska už dávno nejde o klasický měkký cíl. Firmy v obranném průmyslu podléhají zákonu č. 38/1994 Sb. o obchodu s vojenským materiálem a nyní i novému zákonu č. 266/2025 Sb. o odolnosti subjektů kritické infrastruktury. Pokud takový areál vyrábí nebo skladuje materiál pro Armádu ČR či spojence, což tedy ten pardubický podle dosavadních informací ve skutečnosti spíše nebyl, měl by být automaticky posuzován jako subjekt poskytující základní službu v oblasti obrany. Hybridní útoky přímo ohrožují suverenitu státu.
Proto jsem velmi rád, že pan premiér Babiš i pan ministr Havlíček toto téma zvedli. Je objektivním faktem, že obranný průmysl se dnes těší rostoucím obratům i ziskům, a je tedy zcela na místě chtít, aby zodpovědně a důsledně dbal na vlastní bezpečnost – je to přece v jeho vlastním zájmu. Investovat může. Zároveň vnímám v tomto ohledu z obranného průmyslu pozitivní a vstřícnou odezvu. Není pochyb, že většina zejména velkých společností v této otázce z vlastní iniciativy šla nad rámec zákonem požadovaných povinností, protože vnímají situaci a protože bezpečnostní situace ve světě není dobrá. Žádoucí úroveň zabezpečení je již dnes jednou z podmínek zbrojní licence, a určitě bude užitečné se podívat na parametry, možnosti a systém vhodným způsobem optimalizovat.
Vzhledem k současné bezpečnostní situaci v Evropě i ve světě by bylo na místě, aby firmy obranného průmyslu prošly komplexním bezpečnostním auditem.
Jsou podle vás třeba nějaké legislativní změny, aby firmy obranného sektoru implementovaly moderní technologie do ochrany perimetru a areálů a jejich zabezpečení odpovídalo 21. století?
Zákon o odolnosti subjektů kritické infrastruktury je dobrý základ, ale v oblasti technologií by mohl být konkrétnější. Novela by mohla stanovit minimální standardy – například povinné využití umělé inteligence pro analýzu kamer, detekci pohybu a automatické vyhodnocování rizik, integraci dronů, autonomních senzorů nebo termovizních systémů. Některé firmy už dnes jdou samy od sebe s dobou, jiné by ale legislativní tlak potřebovaly, aby nešetřily na bezpečnosti.
Jak velký potenciál vidíte v moderních technologiích, jako je AI analýza obrazu, autonomní robotické platformy, drony pro obchůzky nebo pokročilé senzory na perimetru, oproti tradiční fyzické ostraze a klasickým kamerám?
Technologie dnes výrazně mění poměr sil. Umělá inteligence dokáže v reálném čase analyzovat mnoho kamerových záběrů, rozpoznat podezřelé chování nebo tepelné anomálie dříve než člověk. Autonomní robotické platformy, jako třeba robotičtí psi, mohou provádět nepřetržité hlídky i ve složitém terénu a v rizikových zónách snižovat míru nebezpečnosti pro lidi.
Klasická fyzická ostraha zůstává důležitá pro rozhodování a zásah, ale bez moderních nástrojů je méně efektivní. Nejlepší je symbióza: moderní technika odhalí a zdrží, člověk reaguje, vyhodnocuje, zasahuje. V obranném průmyslu bych viděl kombinaci perimetrových senzorů s AI, dronů a autonomních platforem.
Vidíte v současné české legislativě dostatečnou podporu pro rychlé nasazení těchto moderních technologií v soukromých firmách obranného průmyslu, nebo je třeba přidat pobídky, dotace či daňové úlevy?
Zákon o odolnosti subjektů kritické infrastruktury zavádí povinnosti k posouzení rizik, ale k investicím do špičkových technologií přímo nemotivuje. Firmy často váhají kvůli nákladům. Dotační programy z rozpočtu Ministerstva obrany nebo evropských fondů by pomohly, stejně jako daňové úlevy na AI systémy, drony nebo senzory. Na druhou stranu se vracím k tomu, co jsem řekl na začátku. Mluvíme o obranném průmyslu, kterému se v posledních letech – a já jsem za to velmi rád – velmi daří. Nemyslím, že je zcela v pozici, aby musel pro vlastní bezpečnost natahovat ruku směrem ke státní podpoře v jakékoli formě. Stát zde nicméně svou pozitivní roli nějakou formou určitě sehrát může také. Připomínám také, že ministr obrany Zůna jako jednu ze svých priorit zmínil to, aby se obranný průmysl stal součástí bezpečnostního systému státu. Odpovídající zabezpečení jeho provozů v tomto procesu nabývá tím více na důležitosti.
Jak by měla vypadat spolupráce státu (policie, BIS, Armáda ČR) se soukromými firmami při testování a nasazování moderních technologií pro ochranu areálů? Máme v Česku dostatečný legislativní rámec pro sdílení dat a společné cvičení?
Taková spolupráce musí být systémová a obousměrná. Stát by měl firmám poskytovat bezpečnostní informace o aktuálních hrozbách a na oplátku získávat data z jejich systémů – samozřejmě s ochranou citlivých údajů. Legislativně bychom měli rozšířit možnosti společných penetračních testů a cvičení, kde se testují právě moderní technologie – například scénáře s útokem dronů nebo žhářů v kombinaci s kyberútokem. Zákon toto částečně umožňuje, ale chybí prováděcí předpisy, které by jasně definovaly sdílení dat mezi soukromým sektorem a zpravodajskými službami. Bez toho zůstáváme v reaktivním módu místo preventivního.
Které moderní technologie by podle vás měly být v nejbližších letech standardem v ochraně objektů obranného průmyslu a jak by je měla podpořit státní politika?
Prioritou by měly být integrované perimetrové systémy s AI detekcí, autonomní robotické a dronové platformy, robotičtí psi pro nepřetržité hlídky, termovize a multisenzorové sítě. Dále integrované velínové systémy spojující fyzickou a kybernetickou ochranu. Státní politika by měla zahrnovat národní strategii bezpečnostních technologií, podporu českých a evropských řešení a pilotní projekty v klíčových areálech.
Tagy