foto: Se souhlasem Pavla Růžičky/Pavel Růžička (ANO)
Poslanec Pavel Růžička (ANO), který pokračuje ve funkci místopředsedy sněmovního výboru pro obranu, poskytl Security Magazínu rozhovor o programovém prohlášení.
Koalice ANO, SPD a Motoristů představila programové prohlášení. Pro oblast obrany je zmíněna potřeba aktualizace KVAČR 2035. Co bude jejím cílem?
Na problémy současné verze Koncepce výstavby Armády České republiky 2035 jsme upozorňovali od prvního okamžiku, kdy nám byla představena. Je v mnoha ohledech velmi nekonkrétní. Týká se to především protivzdušné obrany. Od roku 2022 sledujeme v přímém přenosu význam pozemní PVO, ve všech vrstvách. Na Ukrajině jednoznačně jde o prioritu. Zatímco KVAČR 2035 explicitně zmiňuje termíny pro nákup transportních letadel, která ve skutečnosti armáda nijak akutně nepotřebuje, prostředky PVO se zabývá jen nahodile a vágně, a mezi akvizicemi chybí zcela.
Navíc si tehdy rezort dopřál luxus odložit dosažení schopnosti C-RAM za rok 2030, o osm let. Jde o hlavňové prostředky proti raketám, dělostřeleckým a minometným střelám. Využívají programovatelnou munici. Tedy jsou plně nasaditelné také proti dronům. Proti těm ale v současnosti nedisponujeme prakticky žádnou zbraní. Ty větší bychom asi dokázali sestřelovat vrtulníky nebo letouny L-159, ale obrana proti těm menším chybí zcela. Jak obrana statických cílů, letišť, strategických objektů, tak obrana manévrujících jednotek.
Vím, že armáda zpracovává novou koncepci PVO, a budeme velmi zvědaví na výsledek. Je třeba ho promítnout do KVAČRu a do akvizičních plánů ministerstva a skutečně v této oblasti velmi pohnout. Pořízení techniky bude nějakou dobu trvat, je třeba mít lidi, a je třeba, aby vojáci získávali s moderními prostředky zkušenosti. Pak teprve může být řeč o efektivní pozemní PVO. Minulá vláda v této oblasti neudělala vůbec nic. Za ministra Metnara byly konečně pořízeny radary a komplety SPYDER. Fialova vláda neudělala nic s kapacitou, a jen na poslední chvíli pořídila vozidla se systémem RBS. Ta jsou jistě lepší, než když je tato zbraň převážená na Tatrách, ale řízenými střelami proti malým dronům bojovat nebudeme, protože je to velmi neekonomické.
Kromě PVO, co dalšího by v další verzi KVAČRu nemělo chybět?
Je tam celá řada věcí, které je třeba aktualizovat. Armáda si v roce 2023 připravila koncepci, ale již rok na to začala některé její body otevřeně zpochybňovat. Mám na mysli třeba projekt modernizace Pandurů a nákup nových pro 44. prapor. Nezpochybňuji argumenty, že ta vozidla jsou dnes po nějakých patnácti letech a s novými požadavky již obtížně modernizovatelná, a v principu požadavek na jejich náhradu chápu. Co nechápu, to je, jakým způsobem armáda tedy ke svým koncepčním materiálům přistupuje. V roce 2023 chce Pandury modernizovat, o rok později zjistí, že to vlastně nejde. Rozhodně budeme chtít, aby aktualizovaná koncepce byla promyšlená a závazná. Armáda je první, která říká – a má pravdu – že potřebuje dlouhodobou jistotu a stabilitu financování. Pak je ale schopná z roku na rok měnit přístupy a vytvářet zcela nová zadání.
Chceme dobudovat těžkou brigádu. Nerozumím například tomu, jak to odcházející vláda myslela přesně s tanky. Od Německa dostala 28 starých Leopardů, dalších 14 si koupila. Takže jich máme 42. Naplněnost praporu je asi 70 %, a do toho přichází akvizice 44 moderních Leopardů 2A8. Ovšem bez podpůrných vozidel, jako jsou vyprošťovací, ženijní a mostní tanky. Odsunuty byly samohybné minomety. Rozhodně je na místě se podívat na to, jestli by nešlo tento prostředek pořídit v rámci akvizice vozidel, která nahradí Pandury. Všechna vozidla 8x8 na trhu minometnou verzi mají. A zmíněné PVO taky. Chceme budovat střední brigádu. To je primárně náhrada Pandurů – a také minomety a PVO.
Kapitola sama pro sebe je otázka děl CAESAR. Potřebujeme provést audit zakázek na ministerstvu, abychom viděli, co se stalo, a jak reálně situaci vyřešit. Je zde také přezbrojení výsadkového pluku. Opět touto vládou odložené za rok 2030, ačkoli dříve armáda opakovala, jak urgentní nákup lehkých útočných vozidel je. Obrovským problémem rozpočtu je zakázka na F-35 a enormní výdaje, které jsou s ní spojené. Je třeba vše sladit a vyhodnotit, co je reálné, rozhodnout o prioritách a ty realizovat. Ne jako v uplynulých čtyřech letech, kdy existovala paralelně koncepce a odlišná realita akvizic.
Opozice v uplynulém období vyčítala vládě nedostatečnou transparentnost a utajování smluv. Bude ministerstvo v tomto období otevřenější?
Jako novináři jste si toho určitě všimli také. Smlouvy od určité hodnoty, tedy ty nejdůležitější, přestaly být zveřejňované v registru smluv. Máme za to, že při značných výdajích, které stát na obranu vydává, mají občané právo kontrolovat, jakým způsobem je s těmito prostředky nakládáno. Není prostě možné vzít 2 % HDP lidem z kapes a říct jim, že vše je tajné, protože nepřítel naslouchá. Docházelo až k tomu, že některé informace jsme neměli včas ani my jako členové výboru pro obranu. Ministerstvo obrany musí být komunikativnější a otevřenější, zakázky transparentní.
Programové prohlášení říká: „Prosadíme důsledné zapojení českého průmyslu do všech akvizičních projektů.“ Může se to týkat i probíhajících zakázek?
Zapojení českého průmyslu do akvizičních projektů je samozřejmost. Rezort vynakládá veřejné prostředky a sledujeme v zásadě tři hlavní cíle. Dosažení určité schopnosti pro armádu, to za prvé. Ale také zajištění udržitelnosti pořízených systémů. A tu nejlépe zajistíme doma. V době krize nám nikdo za hranicemi techniku opravovat nebude. A jestliže tady při pořízení nějakého vozidla dosáhneme maximálně na nějaké základní úkony a vše ostatní budeme dovážet, nevznikne tu potřebné know-how a zázemí pro budoucí servis, případně i další vývoj techniky. A i to je v bytostném zájmu armády. A konečně je to také otázka ekonomiky. Multiplikační efekty fungují, obranný průmysl roste, odvádí státu daně. Potřebujeme maximalizovat doma vytvořenou přidanou hodnotu, dát kvalifikovanou práci lidem v regionech, kde má těžký průmysl tradice.
U probíhajících zakázek je to otázka zmíněného auditu. Zjistíme, jak se věci mají. Jsme dlouhodobě nespokojení s tím, jak je průmyslová spolupráce nastavena u zakázky na CV90. Ministerstvo slibuje více než 40 %. Náš místopředseda Karel Havlíček si to po své ose u firem zjišťoval a je k tomu více než skeptický, a já ze své pozice jeho skepsi sdílím. Uvidíme, jestli s tím ještě půjde něco udělat. Je to v zájmu státu, obranného průmyslu, ale také armády. Jak jsem říkal. Čím více kvalifikované práce při výrobě se udělá doma, tím snáze se pak řeší servis. Zejména nás bude zajímat přístup a možnosti státního podniku VOP. Ale týká se to třeba i vrtulníků H-1 a podílu podniku LOM Praha. A v každém případě do budoucna platí, že ministerstvo musí hrát mnohem aktivnější roli při vyjednávání a chtít maximální přenos výroby k nám. Pro zahraničního výrobce je to pořád zajímavý byznys. A velké evropské firmy rozšiřují svou výrobu na území jiných spojeneckých států. Vidět je to třeba u Rheinmetallu, který expanduje do Maďarska, Pobaltí i na Balkán. Musíme podobných příležitostí umět využít.
Je-li řeč o regionech s tradicemi těžkého průmyslu, řada z nich, a nejen v České republice, má tendenci rozšiřovat svou působnost i do obranného sektoru. Je něco, co může vláda udělat, aby jim cestu usnadnila?
Jistě. Typicky jde třeba o firmy z automotive, který zažívá určitý útlum, což bere příležitosti společnostem v celém subdodavatelském řetězci. A zároveň obranný průmysl nové příležitosti díky odbytu nabízí. Jakási demonopolizace trhu, kdy stát usnadní cestu firmám do obranného průmyslu jako perspektivního odvětví, je zcela určitě na místě. Přinese to více možností a větší výrobní kapacitu, a také pracovní příležitosti v regionech, kde jinak práce v průmyslu s ohledem na všeobecný vývoj ubývá.
Mělo by Ministerstvo obrany v případech, kdy to je možné, dávat přednost otevřeným veřejným soutěžím před zadáváním zakázek vybranému dodavateli nebo formou vláda-vláda?
Ano, když trh nabízí srovnatelná řešení, je soutěž rozhodně lepší. Jen musí být skutečně otevřená, transparentní, bez těžko vysvětlitelných požadavků, náhlých požadavků. Na to je a byla naše armáda skutečný expert. Typ vozidla, který úspěšně nasazovali naši spojenci, by dokázala vylepšit tisíci zlepšováky, což by ale vedlo jednak prakticky k novému vývoji, jednak k nekompatibilitě výzbroje se spojenci, jednak za tím asi často i oprávněně je cítit podezření z účelových požadavků. Příkladem netransparentní z ruky zadané zakázky je pro mě Supacat, který se řeší od roku 2023. Od začátku si to ministerstvo postavilo tak, že jiné SOV na trhu pro AČR prostě neexistuje, všechna ostatní vozidla jsou špatná, nedostatečná. Jedině Supacat splňuje všechno, co naše Speciální síly potřebují umět. Takže Američané nebo Francouzi asi nevědí, co dělají. Nakonec to nechala ministryně Černochová ve vší tichosti podepsat těsně před volbami. Toho se musí ministerstvo do budoucna vyvarovat. Transparentnost, férovost a efektivita. Profitovat z toho bude jak armáda, tak stát, tedy daňový poplatník.
Co tendry v minulosti komplikovalo z Vašeho pohledu nejvíce?
Z mého pohledu právě přístup armádních špiček. Navymýšlí si do specifikací nesmysly, že to pak ani největší zahraniční zbrojovky nedokážou zprocesovat. To byla klíčová chyba tendru na BVP, který pak Černochová překlopila do zvláštní zakázky vláda-firma-vláda, když vybrala od stolu jedno z možných řešení a ostatními se dál nezabývala. Armáda si prostě nesmí dělat, co chce. Musí být kontrolována. Přístup, že si armáda řekne, co potřebuje, a úkolem politiků je zařídit, aby to dostala, je nesmyslný. Civilní kontrola armády je zásadní a vidět zejména velké zakázky v širším hospodářském kontextu je potřeba. Jsou to věci, které má armáda tendenci ignorovat, a v důsledku je to k její vlastní škodě. Dočká se průtahů, technika se prodraží, jsou problémy se servisem. Viděli jsme to mockrát. Velmi dobře mají tohle nastavené hasiči. Na všechno mají dlouhodobé standardy, které jsou jednoduché a splnitelné. I oni kupují specializované vybavení, ale dělají to správně a není s tím prakticky nikdy problém. U armády je ale problematická prakticky každá zakázka.
Tagy