Senátor Fischer: Putina neohromí, kolik jsme utratili. Unifikace výzbroje a součinnost AČR a bezpečnostních sborů je na místě

Security Magazín přináší rozhovor s předsedou senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Pavlem Fischerem na téma programových priorit v oblasti obrany a bezpečnosti.

Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, hovoří se až o 5 %, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?

Budoucí vláda by k obraně měla přistoupit odpovědně. To znamená vyjít z hodnocení bezpečnostního prostředí, které se rapidně zhoršuje, a z nových cílů výstavby schopností a sil. O nich se rozhoduje za jednacím stolem v rámci NATO za účasti zástupců České republiky a bere se jako závazek pro výstavbu společné obrany. Najít na to prostředky z rozpočtu je samozřejmě rozhodující a bude vyžadovat upřesnit priority. Jen připomínám, že Vladimira Putina neohromí, kolik peněz jsme utratili. On vážně bere jenom to, co jsme schopni dodat. Respektuje jen to, zda máme obranyschopnou armádu a zda se podařilo nejen modernizovat zastaralou vojenskou techniku, ale zda například k její obsluze máme dost vojáků. Jak známo, právě nedostatek vojáků z povolání nás dnes výrazným způsobem omezuje. 

Původní cíle AČR v oblasti početních stavů hovořily o 30 tisících profesionálů a 10 tisících aktivních záložníků k roku 2030. Armáda na základě Capability Targets 2025 hovoří o potřebě více než 37 tisíc vojáků. Co by měla budoucí vláda dělat, aby ozbrojené síly v tomto ohledu podpořila a aby také vytvořila vhodné předpoklady pro efektivní vytvoření mobilizačních záloh?

Celkový model se nepodařilo naplnit, a přitom summit NATO v Haagu stanovil už nové, náročnější úkoly, na jejichž splnění dosavadní počty nestačí a budeme je navyšovat. Musíme proto věc systematicky sledovat, protože pokud se vládě nepodaří doplnit početní stavy, podvazuje to bojeschopnost armády. A to by bylo vážné. Zatímco vláda Petra Fialy navyšovala benefity pro vojáky a upravovala další zákony, budoucí vláda bude muset vyhodnotit, nakolik se podařilo cíle dosáhnout. V případě, že by stavy byly i nadále nedostatečné, bude třeba otevřít širší diskusi o podobě armády a o výstavbě sil. Není, na co čekat.

Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?

Je přirozené, když civilní a vojenská část ministerstva má na věci odlišný názor. Ale způsob, jímž ministryně obrany řešila své neshody s náčelníkem Generálního štábu, považuji za nešťastný. Nebylo to moudré a vytvářelo to dojem, že tu jsou dva tábory. Obranyschopnost státu je věc, na které se naopak musíme umět shodnout. To se musí změnit, což se možná už děje. Poslední dobou totiž pozoruji, že spory nejspíše řeší diskrétnějším způsobem.

Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?

Na obranu jde stále více prostředků a bylo by neobhajitelné, pokud by je Česká republika jako průmyslová země posílala do jiných zemí. Na druhou stranu evropský obranný průmysl je hodně fragmentovaný, což komplikuje součinnost a spolupráci v obraně. Je proto třeba vytvořit na úrovni EU takové synergie, aby se členské státy a jejich obranný průmysl mohly plnohodnotně zapojit. Chybí kapacity, je třeba zvýšit výrobu. A tady je třeba něco změnit. Pokud by to vláda ČR chtěla řešit jenom v rámci naší země, udělá chybu. Musí se zapojit do jednání na úrovni EU. A tady nás čeká spousta práce. 

Závazek z roku 2017, vybudovat moderně vyzbrojené brigádní úkolové uskupené těžkého typu, se k 1. lednu 2026 nepodaří realizovat. Došlo k průtahům při nákupu BVP, ale také tanků. Byla odložena akvizice samohybných minometů, a jen velmi pomalu se začínají řešit otázky například mobilní pozemní PVO a protidronové obrany. Po zásadních investicích do vzdušných sil měla by příští vláda dotáhnout modernizaci výzbroje tzv. těžké brigády, a tento letitý dluh smazat?

Ano. Není na co čekat. Pozemní síly jsou páteří obrany země jako Česká republika. Obávám se, že s ohledem na zhoršení bezpečnosti nám brzy jedna těžká brigáda nebude stačit. Musíme udělat pro pozemní síly mnohem, mnohem víc. 

Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?

Ne, to nevidím jako moudré. Na druhou stranu vítám diskusi o posilování vnitřní bezpečnosti. Naše krizové zákony zatím nepropojují obranu a civilní ochranu, a přitom je to rozhodující faktor pro ochranu obyvatel před raketovými útoky, jak je vidět na příkladu Ukrajiny. Co se týče konkurence na trhu práce, může to být skutečně problém. Kdybychom ho chtěli řešit komplexně, museli bychom se podívat nejen na odměňování bezpečnostních sborů, ale i na legislativní rámec pro působení soukromých bezpečnostních agentur, kde jsou, jak známo, stále velké nedostatky. 

Specifický bod, který navazuje na předchozí otázku, se týká zmíněného přednostního využívání domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?

Prostor k lepší efektivitě to rozhodně je. A to ještě nemluvíme o ochraně objektů kritické infrastruktury. Přitom je zcela na místě, aby lidé, kteří hlídají elektrárnu, vodárnu nebo datové centrum, měli srovnatelný výcvik, podobné vybavení a byli připraveni na součinnost s jednotkami integrovaného záchranného systému a Armády ČR. Tady vidím velké nedostatky. Jak známo, záškodnické útoky na infrastrukturu patří k častým projevům snahy Ruska destabilizovat život ve státech EU a NATO. Je v našem bytostném zájmu posilovat součinnost a připravit například legislativní úpravy v těsné kooperaci ministerstva vnitra a ministerstva obrany.     

Jednou ze zásadních potřeb armády sledujeme na Ukrajině v přímém přenosu – výrobu a zásobování municí, především dělostřeleckou municí. Hlavňové dělostřelectvo v konfliktu vysoké intenzity zůstává klíčovou zbraní. Měla by budoucí vláda udělat maximum proto, aby umožnila rozvoj domácí výroby munice a střeliva, a v zahraničí ji pořizovala jen v tom případě, kdy domácí kapacity nepokryjí domácí potřebu AČR?

Česká republika má dlouho tradici ozbrojené výroby a v případě munice a střeliva máme dokonce několik významných aktérů. Je navíc všeobecně známo, že naše strategické zásoby jsou nedostatečné. Je proto v našem vlastním zájmu, abychom dále rozvíjeli kapacity výroby i u nás. Jedná se o obranyschopnost státu. Teprve tam, kde domácí výrobci nebudou schopni dodat, je zcela na místě hledat alternativy v zahraničí.  

S otázkou výroby munice a střeliva v České republice souvisí také otázka produkce střelných prachů. Ministerstvo průmyslu a obchodu je jediným akcionářem společnosti Explosia, která patří mezi významné producenty celoevropsky. Nebylo by na místě uvažovat o převodu tohoto strategického podniku do gesce Ministerstva obrany, aby tím bylo usnadněno plnění potřeb obranného průmyslu na základě požadavků ozbrojených sil v tomto ohledu?

Nevím, i když diskusi o nedostatečné akceschopnosti podniku jsem sledoval. Jsem ale přesvědčen, že výrobu střelných prachů je třeba udržet a rozvíjet. A pokud vy se ukázalo, že převod strategického podniku do gesce jiného ministerstva k tomu výrazně napomůže, pak bych se za to přimlouval.  

Zmínili jsme rostoucí význam bezpilotní techniky na moderním bojišti. V České republice existuje řada výrobců osvědčených řešení, probíhá výzkum a vývoj prostředků, přesto Armáda České republiky spoléhá především na zahraniční dodavatele. Měla by budoucí vláda více dbát o podporu domácího průmyslu i v tomto specifickém odvětví?

Nové technologie rychle proměnily bojiště i způsob vedení války. Tlak na nová řešení je tak silný, že se cyklus pro zavádění inovací stále zkracuje. Je proto v našem zájmu, aby výrobci v České republice měli nejen přístup k nejnovějším poznatkům na bojišti, ale měli i přístup k čipovým technologiím a šifrovacím nástrojům pro zajištění bezpečné komunikace dronů. V tomto smyslu je jedině správně, aby se aktéři našeho domácího průmyslu zapojili do mezinárodní spolupráce. Česká republika z toho může mít jedině prospěch. 

Tagy