Autor fotografie: US Air Force|Popisek: X-51A Waverider,
Americká armáda uvažuje o vývoji střely s doletem přes 1 000 mil – tedy v podstatě zbraní porušujících stále ještě platnou smlouvu o likvidaci a neprovozování raket kratšího a středního doletu. Krom toho má uvažovat o vývoji strategického kanónu a už nyní očekává nové rakety s doletem 500 km. Oproti tomu Rusko střely s delším doletem už zřejmě má.
Myšlenka vyvinout nové střely s dostřelem přes 500 km není úplně nová ani překvapující. Naposledy s ní před několika týdny přišel John “Mike” Murray, velící generál Army Futures Command. Před kongres měl totiž přednést, že alespoň jeden vyvíjený zbrojní systém by mohl mít dostřel přesahující dokonce 1 000 mil (1 609 km). Není proto divu, že se znovu objevila nejistota kolem smlouvy. A to samozřejmě navzdory oficiálnímu stanovisku americké armády, podle které jí chystané střely porušovat nebudou. Zásadní otázkou ale zůstává, zda má smlouva vůbec nějaký smysl?
Zákaz raket s dostřelem 500 až 5 000 km
Připomeňme, že smlouva INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty) vznikla z iniciativy amerického prezidenta Ronalda Reagana a jeho sovětského protějška Michaila Gorbačova, kteří jí podepsali v 8. prosince 1987. V té době přinášela onen revoluční závazek do tří let stáhnout z Evropy rakety s doletem v rozmezí 500 až 5 000 km a postupně je zlikvidovat.
psali jsme: Čína predstavila svoje jadrové rakety s plochou dráhou letu v úchvatnom videu
Podle dostupných informací bylo ke květnu 1991 zklikvidováno úctyhodných 2 692 raket kratšího až středního doletu. Na sovětské straně se jednalo o typy R-12 Dvina (v kódu NATO SS-4), R-14 (SS-5), TR-1 Temp (SS-12), RSD-10 Pioněr (SS-20), OTR-23 Oka (SS-23) a RK-55 Relief (SSC-X-4 Slingshot). Oproti tomu na americké straně šlo o u nás známé Pershing 1a, Pershing II a BGM-109G Ground Launched Cruise Missile, což byl v podstatě pozemní derivát střely s plochou dráhou letu Tomahawk.
Zajímavé je, že sovětská strana tehdy započala s odsunem prvních raket ještě před vstupem smlouvy v platnost v únoru 1988. I to dokazuje, jak vážně a upřímně obě velmoci k celé věci přistupovali. Celkově tak došlo k výraznému snížení nejen napětí mezi Spojenými státy a Sovětským svazem ale také v zemích, kde byly rakety umístěny.
Na hraně smlouvy
K odsunům raket kratšího až středního doletu došlo už v roce 1991. Spojené státy a Sovětský svaz, respektive Rusko i nadále pokračovali v odzbrojování. To se dotklo nejen raket, ale taktéž počtu dalších druhů nosičů i samotných jaderných hlavic.
psali jsme: Indie vyzkouší supersonickou raketu BrahMos
K jistému zlomu v případě raket došlo až mnohem později, kdy ruská armáda zavedla do výzbroje raketový systém Iskander (v kódu NATO SS-26 Stone), potažmo Iskander-M. Ten má být schopen zasahovat cíle na minimálně 415 km nebo spíše 500 km a dost možná i více. Ať už je ale pravda kdekoliv, mnoho západních států považuje právě tuto raketu za porušení smlouvy INF.
Pokud v případě střel Iskander panují dohady, u střely s plochou dráhou letu s označením 9M729 mají alespoň všechny státy NATO jasno. Podle všeho se má totiž jednat o pozemní derivát ruské střely s plochou dráhou 3M-54 Kalibr s doletem řádově ve stovkách km. Mnohé ale nasvědčuje tomu, že některé verze těchto ruských střel mají dolet podstatně větší. V této souvislosti není bez povšimnutí, že některé cíle v Sýrii zasahovaly střely odpálené z plavidel v Kaspickém moři a proto musely ulétnout kolem 2 500 km.
Kupodivu menší pozornost na sebe přitahuje údajně mezikontinentální raketa RS-26 Rubež (v kódu NATO SS-X-31 nebo SS-X-29B). Rusové sice v jejím případě deklarují dolet 5 800 km. Je ovšem zřejmé, že se dá takřka ideálně použít k zasahování cílů na o něco menší vzdálenosti. Z čistě strategického hlediska a dopadu je tak srovnatelná s raketami RSD-10 Pioneer, které byly v rámci INF zlikvidovány.
Naopak Rusové se s výhradami dívají na umístění protiraketového systému Aegis v Polsku s tím, že vypouštění kontejnery by mohly obsahovat nejen antirakety. I když se jedná o velké politikum, teoreticky nelze vyloučit ani využití samotných antiraket SM-3. Ostatně na možnosti jejich využití proti pozemním cílům měla údajně do roku 2012 pracovat americká výzkumná agentura DARPA (Defense Advanced Research Projects Agency) v rámci programu ArcLight.
Více prostředků
V současnosti se tedy zřejmě mění nejen přístup k raketám kratšího doletu, ale také možnosti jejich využití směrem ke schopnosti přesných úderů na velké vzdálenosti. Donedávna americká armáda využívala v podstatě jen rakety MGM-140 v různých variantách s maximálním dostřelem od zhruba 128 do 300 km a několik menších dělostřeleckých raket.
psali jsme: VIDEO: Rusko úspěšně otestovalo svého ,,nadzvukového zabijáka", raketu Zirkon
Sám generál John “Mike” Murray měl rozdělit vyvíjené a uvažované zbraně do celkem tří kategorií. Tou první jsou taktické prostředky, mezi něž se řadí i houfnice M777ER, které mají po doposud experimentální modernizaci ERCA (Extended Range Cannon Artillery) dostřelit až na vzdálenost 70 km. Standardní houfnice M777 howitzer přitom podle zvolené munice dostřelí na 24, 30 nebo až 40 km.
Druhou skupinou jsou tzv. operační prostředky, jejich typickým představitelem má být raketový systém LRPF (Long Range Precision Fires) zřejmě formálně přejmenovaný na PRSM (Precision Strike Missile). Maximální 500 km dostřel raket má být přitom omezen pouze spodním omezením dle smlouvy INF.
A nakonec třetí skupinu představují strategické prostředky, mezi něž může patřit uvažovaná hypersonická střela a kanón.
Hypersonická střela i strategické dělo
Případný vývoj hypersonické střely by nebyl nikterak překvapivý. Ostatně na této kategorií pracuje také Čína a podobný vývoj můžeme do budoucna očekávat u všech států, jež se snaží o moderní armádu s geopolitickou ambicí. V každém případě je třeba připomenout, že hypersonickou střelou se obvykle nemíní klasická raketa, ale opravdu střela letící nikoliv po balistické dráze a udržující vysokou rychlost i při vlastním letu. Prozatím bezejmenná hypersonická střela by měla být určená především k ničení strategických cílů. Jinak se pochopitelně předpokládají obvyklé výhody jako rychlost v kombinací se schopností manévrováním pronikat i budoucími protivzdušnými obranami.
psali jsme: Konec světa v ruském podání: balistická raketa o hmotnosti 100 tun
Možná ještě zajímavější jsou ale úvahy nad vývoje strategického kanónu SLRC (Strategic Long-Range Cannon), jehož bojové nasazení by snad mělo být levnější. Bohužel o něm nevíme žádné přesnější informace o něm samotném ani o munici a způsobech navádění. Už samotné označení nicméně dává tušit, že dostřel by měl být minimálně ve stovkách km, což se zdá být ve srovnání se současnými děly sice fantaskní, ale možný. Jen pro představu: automatický kanón ráže 155 pro torpédoborce třídy Zumwalt měl dostřelit na vzdálenost zhruba 83 námořních mil (150 km) a projekt byl zrušen kvůli navýšení ceny za jednotlivé projektily. Kanadský konstruktér Gerald Bull stavěl v rámci projektu Babylon děla s teoreticky odhadovaným dostřelem 160 a 1 000 km (podle některých odhadl dokonce 1 600 km), byť s nimi prakticky nebyla možná manipulace.
Ať už se Spojené státy vydají kterýmkoliv směrem, jedno začíná být jisté – že upřímná ochota v dodržování smlouvy může vzít klidně za své. Trochu jiné by to samozřejmě bylo kdyby Spojeným státům nevadila existence takových raket a střel namířených proti Číně, ale to to je vzhledem ke vztahům s Ruskem a jeho tendencím jako například rozmístění střel Iskander v kalingradské oblasti dosti nejisté. Ostatně je tomu jen několik dnů, kdy americká velvyslankyně při NATO Kay Baileyová Hutchisonová, že Spojené státy v krajním případě zklikviduje rakety. Navzdory pozdějšímu upřesnění, že tím nemyslela preventivní útok je zřejmé, kam se vývoj ubírá. Ani na druhé straně se nezdá, že by se věc mohla v nejbližší době změnit k lepšímu.
Autor: Michal Polák