Autor fotografie: Ministerstvo vnitra Ukrajiny, Mvs.gov.ua (CC BY 4.0) |Popisek: Ilustrační obrázek
Stále se vedou diskuze, kolik tanků ztratila ruská armáda a kolik jich ztratila ukrajinská. Čísla zveřejněná oběma stranami dosahují značných výšin a jsou mimo reálné možnosti. Otázkou je, zda lžou velitelé tanků a obsluhy protitankových zbraní, nebo lže na obou stranách propaganda, nebo mlží úplně všichni, či v boji skutečně nelze absolutně přesně určit ztráty, pokud je vlastní strana nepřizná.
Ale i tady jsou rozdíly v definici, zda byl tank zničen, poškozen bez možnosti opravy, poškozen nebo jen znebojeschopněn. Již konflikt v Afghánistánu, kdy SSSR nasadil i značné množství tanků potvrdil, že na bojišti velitel nebo operátor nemá mnohdy čas ani možnost zjišťovat, zda zjištěný cíl je, nebo není bojeschopný. Pokud by byl, mohlo by to být jeho poslední zjištění. Tank, pokud nevybuchl jako se to děje tankůmsovětské/ruské konstrukce, nebo evidentně nevyhořel, při rychlém zjištění a zaměření představuje potenciální hrozbu. Tank, který je uvnitř zcela nepoužitelný zásahem průbojné podkaliberní střely, může z vnějšku, a ještě na vzdálenost stovek metrů i více než kilometr, vypadat jako naprosto funkční. Takže cíl zjištěn, zaměřen, výstřel, zásah, cíl zničen. Fronta se pohne tam a zpět, nebo se jednotky přeskupí a již nikdo neví, že tam stojí zničený, již dvakrát, tank, a je tedy opět zjištěn a zlikvidován. Takže ve statistice, pokud nebude vybuchující střela zasílat přesné koordináty ničeného cíle, se může zničení jednoho tanku objevit i 3 - 5x. Protivník měl jeden tank, ale zničeno jich bylo „pět“. Propaganda si 1-2 přidá a kouzlo je na světě. V oblasti se pohybovaly a byly zničeny větší tankové síly, jež by se tam ani nemohly vměstnat.
U letectva, a to stíhacího i bombardovacího, byly používány fotokulomety k potvrzení zásahu a zničení cíle. Jenže při střelbě „mimo přímou viditelnost“, pokud zničení není potvrzeno jiným zdrojem, nebo při vypouštění střel s plochou dráhou, kdy sekundárně není potvrzen rozsah škod, se správně cíl označí jako „zasažen a pravděpodobně zničen“. U pozemní techniky tyto možnosti nebyly a nejsou, pouze pokud se v některých konfliktech povstalci či jiná uskupení nechlubí záběry z mobilních telefonů. Ale vždy filmuje někdo jiný než střelec z tanku nebo operátor PTŘS. Po výstřelu ihned mění stanoviště, protože se sám stává identifikovaným cílem hluk a záblesk výstřelu, kouř a případně tepelná stopa jsou jasné markanty k zaměření odvetné palby.
U tanku může po zásahu kumulativní střelou dojít „pouze k explozi“ reaktivního pancéřování, u podkaliberních kinetických střel k viditelnému zásahu, ale bez jasné škody. Tank může být jen dočasně vyřazen z boje přeražením pásu, opuštěním tanku osákou v panice před druhým zásahem, výpadkem elektroniky po kinetickém úderu vedoucím k výpadku všech systém včetně motoru či palby, nebo zablokováním věže. Vše se jeví po zásahu v sekundách jako cíl zasažen a zničen. Ale opak může být pravdou – osádka se vrátí, mechanik rozpohybuje věž nebo osádka opraví pás či dílna tank odtáhne později do opravy nebo elektronika se rebootuje a je opět plně funkční.
RPG-7 již nemusí i po evidentním zásahu, propálit čelní pancíř věže tanku typu T-55 i bez reaktivního pancíře, kinetická střela nemusí prorazit pancíř, řízená střela může explodovat, ale v kouřové cloně s tepelnými segmenty vytvořené ochranným systémem obrněného vozidla. Jen všechny případy se zdají jako zásah a zničení.
Další diskuze se vyvíjí o ráži hlavního kanonu u MBT. Zatím je trend ke zvyšování ráže. Ale tato funkcionalita je vhodná především proti stacionárním cílům jako jsou bunkry. Pro podkaliberní šípovité střely bez výbušné hlavice, kdy se odděluje při opuštění hlavně vodící pouzdro, je klíčová energie při opuštění hlavně a dopadu na cíl, nikoliv ráže. A při nasazení aktivní ochrany tanků, jež reaguje v milisekundách vypálením munice proti přilétávající hrozbě, je otázkou, jak se bude vyvíjet konstrukce protitankové munice. Vidět je to u kumalitivní (průpalné) munice, kdy ochrana reaktivním pancířem vyvolala potřebu duální hlavice. První aktivuje ochranu a druhá část propálí pancíř.
A tak se vyvinula další forma reaktivního pancíře, který nevybuchuje proti předpokládanému vektoru kumulativního paprsku, ale šikmo shora nebo zdola a tím ho odkloní a rozptýlí. V případě aktivního systému je hlavice ničena výbuchem a střepinami, takže i při průniku nedojde vytvoření kumulativního paprsku. Stejně se chová aktivní opatření proti průbojným střelám, tedy cílem je jejich odklon tlakovou vlnou při výbuchu. Střela pak mine cíl nebo úder je snížen či sklouzne po pancíři. Sice zničí vše, co ji bude stát v cestě, ale tank dále zůstává prakticky plně bojeschopný.
Dalším směrem vývoje munice je programovatelná munice, např. pro BVP. Palubní počítač naprogramuje při posouzení všech parametrů, jako je teplota hlavně, úsťová rychlost, vnější meteorologické podmínky, vzdálenost, směr pohybu a rychlost cíle, je vypálena obvykle dávka, kdy střely vybuchují před cílem a vytvoří velký oblak wolframových částic nebo průbojných šípů, jež zcela ničí veškerou optiku pozorovacích přístrojů, přístrojů řízení palby, dálkoměrů, hlavic řízených střel naváděných opticky nebo IR i dalších senzorů u munice ABM, nebo proniká obranou i pancéřováním u munice KETF. Cíl, tedy MBT, BVP/OT nebo bitevní vrtulník není nezbytně zničen, ale na určitou dobu je zcela znebojeschopněn. Takovéto vyřazení ve větším měřítku může zajistit pozdější zničení nebo zajetí a vytváří okamžitou taktickou převahu.
Ale v současnosti, kdy boj je veden především velkorážnými prostředky, žádný operátor nebo střelec nezahlásí do výkazu, že se asi trefil a možná cíl zničil. Pokud není vše zadokumentováno např. z dronů, vždy to bude jasně na 100 % a pak se čísla budou zásadně lišit. A to se dělo již za druhé světové války, kdy jedna strana hlásila sestřel a druhá, že o žádné letadlo přece nepřišla.
Zdroj: defenceiq.com, claws.in, mwi.usma.edu