Strategické bombardování civilní infrastruktury nikdy v žádné válce nepodlomilo morálku protistrany, říká v rozhovoru psycholog Daniel Štrobl

SM přináší rozhovor s psychologem a psychoterapeutem PhDr. ThMgr. Danielem Štroblem a především nás zajímalo, jak válka na Ukrajině mění psychiku vojáků, zda bombardování ukrajinské civilní infrastruktury přináší kýžený psychologický efekt, a jestli Vladimir Putin ještě jedná racionálně.

Pane doktore, již přes jeden rok jsme svědky války na Ukrajině. Mnozí ruští vojáci se domnívali, že je Ukrajinci budou vítat květinami jako osvoboditele. Mohla tato skutečnost už na začátku konfliktu nahlodat ruskou bojovou morálku?

Domnívám se, že jen částečně a pouze dočasně. Podle informací, které jsou k dispozici, ruští vojáci nebyli na plnohodnotný útok prakticky vůbec připravováni, a to se týká i chybějící ideologické indoktrinace. Naprostá většina vojáků prakticky vůbec nevěděla, do čeho jde. Musíme též chápat, že tradičním rysem ruské kultury je skepse k autoritám na jedné straně a naopak nekritické přijímání propagandy od vzdálených zdrojů. Neboli, Rusové sice věří Putinovi jako takovému, ale ke svým velitelům nemají respekt. Výsledkem je, že vojáci nakonec bojují každý sám za sebe a proti všem. I to je jeden z důvodů, proč jsou páchána zvěrstva, rabování a vandalismus.

Do jaké míry mění dlouhý a vyčerpávající konflikt psychiku vojáků na ruské i ukrajinské straně? A jaké následky si s sebou ponesou vojáci na obou stranách potom, co válka skončí?

Již během první světové války byly odborně popsány případy bojové únavy a právě s ohledem na to, jak moc byla tato válka a způsob bojů podobný tomu, co vidíme na Ukrajině, lze očekávat i srovnatelné reakce. Tedy, vojáci obou stran budou velmi unavení. Ukrajinci tomu čelí dobře propracovaným systémem rotací jednotek v boji a v zázemí, ale ani to bezezbytku nestačí. Voják v situaci, kdy se fronta nehýbe, on tráví týdny a měsíce pod palbou, bez vidiny na změnu, začne ztrácet kontakt s realitou. Svět se mu smrskne na malé území, v němž se nachází a běžný mírový život se mu postupně vzdaluje. Mění se též jeho osobnost a hodnoty. Hlavním cílem je přežít další den, lhostejno jak. Navyšuje se význam přátel, tedy spolubojovníků a klíčové je, aby dotyčný před svými druhy obstál. Toto nastavení vede mnohdy k hrdinským, anebo též sebevražedným skutkům. Voják též ztrácí empatii a soucit. Tyto pocity si nemůže dovolit, neboť by jej zničily s ohledem na skutečnost, že denně umírají jeho přátele a vidí utrpení druhých. Podtrženo sečteno, voják se postupně adaptuje, což znamená, že se emočně uzavírá a jeho osobnost bude připomínat více psychopata, než toho, kým byl před tím, než se na frontu dostal.

Vy jste působil jako vojenský psychog na několika zahraničních misích. Je možné identifikovat něco, co demobilizovaní vojáci a váleční veteráni po skončení konfliktu řeší společně, nějaký specifický následek války?

Většina válečných veteránů zažívá v nějaké míře určitý pocit vykořenění, stav, kdy se jedinec cítí být mimo společnost, nechápe lidi kolem sebe a vnímá, že tito lidé nechápou jeho. Vzhledem k faktu, že jednou z nejzákladnějších potřeb každého člověka je potřeba někam patřit, mít své místo, znamená tento stav trvalou frustraci jdoucí až do deprese či naopak agrese. Veteráni se cítí být jakýmisi cizinci ve vlastní zemi.

Rusko vsadilo před několika měsíci na bombardování ukrajinské civilní infrastruktury. Mohou ale tyto akce skutečně nalomit morálku Ukrajinců, kteří jsou pevně odhodláni bránit svou vlast? A nemohl Vladimir Putin způsobit přesně opačný efekt?

Vladimír Putin připomíná člověka, který se znovu a znovu rozebíhá proti zdi, o níž doufá, že se změní ve dveře. Strategické bombardování civilní infrastruktury nikdy, nikde, v žádné válce morálku protistrany nepodlomilo, naopak jí upevnilo. Zjistili do Němci během první i druhé světové války, Američané v druhé světové i ve Vietnamu a své zkušenosti mají i Rusové ze svého angažmá v Afghánistánu v osmdesátých letech. Problém s Rusy je v tom, že jsou, zdá se, naprosto nepoučitelní, a to nejspíše úplně ve všem.

Na Ukrajině došlo k mnoha masakrům, jichž se dopustili ruští okupanti. Co vlastně nejen je, ale i jiné vojáky vede k tomu, že se v podmínkách války dopustí těchto činů, které by jinak mimo ozbrojený konflikt nikdy nespáchali?

A jak víme, že by je nespáchali? Z mých výzkumů plyne, že páchat násilí ve válečném konfliktu mají zejména ti vojáci, kteří se v minulosti sami cítili být oběťmi a k tomu navíc nemají pevný morální základ ve smyslu lidskoprávních hodnot. Do tohoto stavu můžeme jedince dostat buď cílenou propagandou tak, jak se to realizovalo například v nacistickém Německu, nebo tím, že v dané společnosti tyto hodnoty nikdy zakořeněny nebyly. My zde na Západě cítíme, že život a důstojnost každého člověka jsou cenné a jakékoli ohrožení jedince znamená prohřešek proti našim hodnotám. Já si však vůbec nejsem jist, že toto je cosi, pod co by se podstatná část Rusů podepsala. A i kdyby snad ano, společnost a stát v němž žijí oni, i žily generace jejich předků, konkrétní naplnění těchto hodnot nikdy neprosazoval a nepěstoval. Hodnota života jedince bude tedy pro ruského brance nepochybně jiná než pro příslušníka západního civilizačního okruhu.

Do jaké míry se v této fázi války ještě Putin rozhoduje racionálně, a do jaké míry více instinktivně či pudově bez ohledu na objektivní okolnosti? Je možné konstatovat, že ruský prezident ztrácí, nebo už ztratil kontakt s realitou?

Na to nedokážu takto explicitně odpovědět, protože o Putinovi nevíme již řadu let prakticky nic určitého. Existují pouze domněnky či zprávy z druhé ruky. Nicméně americký psycholog Robert J. Lifton popsal již před více než deseti lety psychickou poruchu, která se může rozvinout u některých vůdců států s jadernými zbraněmi, kterou přiléhavě nazval „syndrom supervelmoci" (Superpower Syndrome). Ta vede k paranoidnímu vnímání skutečnosti, polarizaci postojů, pocitu osobní nadřazenosti, vůdce se postupně ztotožňuje se státem, a nakonec u něj převládne přesvědčení o nevyhnutelnosti konečného střetu mezi imaginárními silami dobra a zla. Podvědomou snahou stárnoucího muže (bez dosahu vlivu institucionální, veřejné či rodinné reflexe a kontroly) je potom při pocitu vlastní jedinečnosti, neomylnosti a všemocnosti podvědomá snaha konflikty urychlovat a vyhrocovat – i za cenu sebezničení. Robert J. Lifton popsal tuto osobnostní poruchu jako „nacionalistické přesvědčení, přecházející do pocitu všemohoucnosti, výjimečného postavení ve světě, které mu dává právo ovládat všechny ostatní národy“. Lze tedy s jitou opatrností usuzovat, že v tomto rozpoložení bude i V. V. Putin.

Je vůbec možné, aby Putin přehodnotil své plány a ustoupil, protože vidí, že se mu vojenská operace zdaleka nedaří podle plánu, nebo je to vyloučeno?

Z historie známe u vůdců, kteří čelí vidině porážky jak příklady naprosto bezhraniční destrukce končící až sebevraždou (Adolf Hitler), tak i pragmatického přístupu a přijetí kapitulace nebo alespoň „nevýhry“ (Saddám Husajn nebo Vilém II). Jak to bude v tomto konfliktu. netroufnu si komentovat. Nejsem odborník na V. V. Putina.

Důležitou roli hraje v každém konfliktu i propaganda. Jsou Rusové z Vašeho pohledu natolik zmasírovaní propagandou, že skutečně veří, že na Ukrajině vládne ,,nacistický režim"?

Nemám důvod nevěřit sociologickým studiím a průzkumům dělaných i více či méně nezávislými institucemi a dle jejich závěru zní odpověď bohužel ano.