Strategicky Rusko válku prohrálo na začátku, obrat Berlína v dodávkách tanků byl politický obchod, říká analytik Tomáš Chlebeček

Strategicky Rusko válku prohrálo na začátku, obrat Berlína v dodávkách tanků byl politický obchod, říká analytik Tomáš Chlebeček
Autor fotografie: manhai, flickr CC BY 2.0|Popisek: Ilustrační obrázek
28 / 02 / 2023, 16:00

Security magazín přináší rozhovor s bezpečnostním analytikem a zvláštním korespondentem magazínu MÖNCH (Military Technology a Naval Forces) Tomášem Chlebečkem o aktuální situaci na Ukrajině. Jaké jsou vlastně důvody ruské invaze na Ukrajinu, může napadená země podle Chlebečka provádět s vojenskou podporou protiofenzivy, a měla by vstoupit do NATO, aby získala bezpečnostní garance proti Rusku? Více již v našem interview.

Od ruské invaze na Ukrajinu uplynul rok. Splnila od té doby z hlediska Kremlu své základní cíle?

Právě naopak, protože tyto cíle vždy byly v příkrém rozporu s realitou, a to již od roku 2014. Zrekapitulujme si tedy dosavadní reálné výsledky války: Definitivní ztráta Ukrajiny pro tzv. ruský svět. Chystaný vstup Finska a Švédska do NATO. Likvidace geopolitické pozice Ruska v Evropě a její fatální oslabení v post-sovětském prostoru i v globálním měřítku. Rusko se stává vazalem a surovinovým přívěskem Číny, globálního soupeře Západu. Konec energetické závislosti Evropy na Rusku, ruské pozice na globálním trhu se zbraněmi i jeho konvenční vojenské dominance na východě Evropy. Diskreditace Ruska, jeho režimu a vlivových skupin v globálním měřítku. A nejnověji také postupný konec poslední platné odzbrojovací smlouvy New START o strategických jaderných zbraních. Pokud jde o vývoj situace na ukrajinské frontě, Rusko během jednoho roku přechodně dobylo značná území v pohraničních oblastech, ale přibližně polovinu jich vzápětí ztratilo. Otřesná neschopnost a všudypřítomná korupce jasně ukázaly povahu i skutečný stav vládnoucího režimu. Utrpěné ztráty na živé síle již zřejmě převyšují veškeré ztráty Sovětského svazu a Ruska od konce druhé světové války v Evropě (včetně válek s Japonskem, v Afghánistánu, Čečensku a Donbasu). Ztráty na bojové technice nejsou nahraditelné v reálném čase, navíc při závislosti na dodávkách zbraní od režimů, jako jsou Bělorusko, Írán nebo Severní Korea. Strategicky Rusko válku prohrálo již na začátku, protože jeho mocenský status pracuje proti němu. Když domnělá velmoc nevítězí, prohrává. Již rok je svět svědkem ostudné ruské blamáže.

Jaké jsou vlastně důvody ruského vpádu na Ukrajinu? Vladimir Putin je totiž mezitím několikrát měnil.

Jedním z důvodů mohla být patologická obsese Ruska z eventuálního (ovšem tehdy prakticky vyloučeného) členství Ukrajiny v Alianci, která se paradoxně ještě výrazně prohloubila anexí Krymu a invazí na Donbas v roce 2014. Okupovaná území jako nedílné součásti Ukrajiny by se přístupem Kyjeva teoreticky mohla stát casus belli pro NATO. Hlavním důvodem ale zřejmě byla paranoia neomezeného samovládce. Historicky je rychlá vítězná válka proti domněle slabému sousedovi možným nástrojem k odvrácení pozornosti od hromadících se problémů doma. Často ale mívá nezamýšlené následky, jak v naší době dosvědčují exemplární případy Argentiny (1982) nebo Iráku (1980/1991). Také nyní jsou důsledky pro agresora nepřekvapivě katastrofální. Nikdy předtím se však nestalo, aby si velmoc vybrala nepřítele, místo i čas a dosáhla podobně ostudných výsledků. Navíc v zemi, která byla její součástí 340 let, nemalá část mluví stejným jazykem, má téměř identickou historii a kulturu, nemluvě o tehdejší páté koloně. Rozsah ruského zpravodajského selhání je ještě skandálnější než toho vojenského, které lze přirovnat snad jen k rusko-japonské válce, východní frontě za první světové války nebo katastrofám roku 1941. Ale to není vůbec překvapivé vzhledem k tomu, že předchozí vojenské operace v Afghánistánu, Čečensku, Donbasu nebo Sýrii byly vedeny obdobným způsobem, který ovšem patří do jiné éry.

Západní spojenci dodávají na ukrajinské bojiště těžké zbraně, nyní i tanky. Do této doby váhalo s jejich dodávkami zejména Německo. V čem byste spatřoval názorový obrat Berlína?

Bohužel se jednalo o politický obchod, kdy Německo odmítalo přislíbit tanky až do doby, než to učiní také USA. Americký postoj byl přitom zcela logický, vzhledem ke kvantovému rozdílu mezi objemem i rychlostí sofistikované vojenské pomoci z USA i Velké Británie a kontinentální Evropy. Navíc tanky Abrams, které vyžadují vysoce komplexní logistiku, přes své mimořádné bojové kvality skutečně nepředstavují techniku, kterou Ukrajina právě nyní nezbytně potřebuje. Ale Washington, na rozdíl od Berlína, prokázal i v tomto směru leadership a v zájmu společné věci i spojenecké solidarity s podobně nestandardním postupem nakonec souhlasil.

Můžeme říct už dnes, že se formuje širší ,,tanková koalice"? To znamená, že budou přibývat země, které pošlou na Ukrajinu své tanky? Británie přislíbila tanky Challenger 2, USA Abrams, Francie zvažuje, že pošle Ukrajině Leclerc.

Určitě ano, ale reálný posun je nesmírně pomalý, přestože výcvik ukrajinských posádek již intenzivně probíhá. Přestože objektivní potřeby Ukrajiny představují stovky tanků, dosud bylo přislíbeno pouze 31 amerických tanků Abrams, 14 britských Challenger 2 a více než 40 německých, kanadských, norských, portugalských a polských tanků Leopard 2. Jejich skutečné dodání ale zřejmě bude trvat mnoho měsíců v závislosti na vybudování výcvikové, logistické a operační infrastruktury od nuly. Podobně dlouhou dobu bude také trvat dodání potenciálně více než 200 sice zastaralých, ale reálně mnohem snáze použitelných tanků Leopard 1 z Německa, Nizozemska a Dánska. K jeho schválení ovšem mohlo a mělo dojít již dávno, protože podobný vojenský materiál není politicky kontroverzní, stejně jako těžká technika sovětské provenience. Také těchto systémů, včetně leteckých, mohlo a mělo být dodáno mnohem více mnohem rychleji, protože jsou dnes již pro všechny evropské státy zcela neperspektivní a nežádoucí. Bezkonkurenčním dodavatelem těžké vojenské techniky Ukrajině je tak stále Rusko prostřednictvím svých neúspěchů na bojištích.

Ukrajina vyžaduje i dodání stíhacích letounů, americký prezident Joe Biden nicméně vyloučil poslání strojů F-16. Je možné, že stíhače mohou dodat i jiné státy NATO?

Samozřejmě, paleta možností je poměrně široká, otázkou je spíše časový horizont. S největší pravděpodobností dojde k obdobnému vývoji jako v otázce tanků, kdy po nekonečných měsících váhání nakonec došlo k velmi výraznému posunu. Může se jednat o dodávky taktických letounů sovětské provenience, k nimž dosud z nepochopitelných důvodů prakticky nedošlo, až po evropské nebo americké stroje. Samozřejmě i pozice Washingtonu se vyvíjí v čase, stejně jako v otázce tanků. Hlavním problémem je ještě výrazněji než v jejich případě časově náročný proces výcviku, dostatečné množství příslušné munice, naprostá absence infrastruktury, otázka interoperability se stávající výzbrojí ze sovětské éry a efektivní operační rozptýlení.

Jak zatím vypadá situace na bojišti? Je Ukrajina schopná i za pomoci dodávek těžkých zbraní provádět účinné protiofenzivy?

Dlouho očekávaná ruská ofenziva byla zahájena stejně impotentním způsobem, jakým je z ruské strany válka vedena od počátku. Mechanicky se opakující útoky na předvídatelných místech v Doněcké a později i na pomezí Luhanské a Charkovské oblasti prozatím nevedly prakticky k žádným reálným výsledkům, pouze ke znásobení ruských ztrát. Bachmut se stal symbolem, přestože jeho skutečný význam je nevelký. Ukrajinské síly dlouhodobě vedou velmi efektivní a nákladově přiměřenou defenzivu, kombinovanou s ofenzivními operacemi na klíčových směrech. Pro jejich vrchní velení jde přitom o velmi těžké rozhodování. Na rozdíl od Ruska, které tradičně žene na smrt tisíce špatně vybavených i vycvičených vojáků, nenasazuje svoje nesrovnatelně menší strategické rezervy po částech, ale intenzivně provádí jejich výcvik a vyzbrojování pro plánované ofenzivy. O ukrajinských schopnostech v tomto směru nejlépe svědčí loňský zářijový úspěch v Charkovské oblasti, kde byly poprvé ruské síly poraženy v regulérním boji. Mimochodem dávno předtím, než na Ukrajinu dorazilo relevantní množství těžké výzbroje ze Západu.

Za jakých podmínek by měly z Vašeho pohledu utichnout boje na Ukrajině? Je Ukrajina schopná vyhnat ruské invazory úplně ze svého území, nebo je to nereálné a bude muset Rusku nakonec učinit územní ústupky?

To není otázka pro USA, NATO nebo EU, ale výhradně pro Kyjev. Prezident Zelenskyj se poměrně překvapivě projevil jako jeden z nejefektivnějších válečných vůdců moderní historie, ale nejtěžší chvíle ho teprve čekají právě v tomto ohledu. Podmínky jakéhokoli míru musejí být v první řadě takové, aby je přijali za své řadoví Ukrajinci, a musí se jednat o skutečný a dlouhodobý mír, nikoliv o nejisté ozbrojené příměří. Odstrašujícím příkladem v tomto směru jsou dvě neslavné dohody z Minsku. Ještě citlivější je problematika ruských válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a reparací. Po tom, co se v uplynulém roce stalo, je jen velmi obtížně představitelné, že by Ukrajinci přijali jakékoliv výraznější ústupky, a jejich představitelé to velmi dobře vědí. Konec války je každopádně v nedohlednu. Pomyslný míč je i v tomto případě na naší straně. Ukrajina je a do budoucna bude stále více závislá na dodávkách západních zbraňových systémů a vojenského materiálu. Čím déle válka potrvá, tím bude tato závislost výraznější. Je tedy jen na nás, jestli budeme ukrajinské válečné úsilí dostatečně podporovat.

Měla by Ukrajina po skončení války vstoupit do NATO? Nyní nemá bezpečnostní garance a Rusko ji může kdykoliv v budoucnosti napadnout znovu.

Rozhodně ano, žádná z členských zemí Aliance pro svůj vstup do ní nikdy neudělala tolik jako právě Ukrajina. Primárně již nejde o bezpečnostní garance pro Kyjev, ale především o obranu a bezpečnost Evropy. Ukrajina dnes a denně prokazuje, že je kriticky důležitou záštitou proti Rusku. A to mnohem reálnější než zdrcující většina členských států NATO, včetně mnoha těch původních, o střední a východní Evropě nemluvě. Skutečný problém je jinde: v současné době samozřejmě nevíme, kdy a jak probíhající válka skončí, proto se jedná o akademickou diskusi. Jedinou reálnou a efektivní cestou do Aliance je pro Kyjev dobytí všech okupovaných území. Pokud k tomu nedojde, Kyjev se zřejmě plným členem NATO nestane. Tím spíše bychom měli udělat vše pro to, aby ukrajinské válečné cíle byly uskutečněny v reálném čase.

Tagy článku