Su-35 jako hrozba pro americké stíhačky?

Americký magazín The National Interest nedávno přišel s tím, že ruský stíhací letoun Su-35 může představovat pro americké letectvo reálnou hrozbu. Za hlavní důvod označil krom kombinace manévrovatelnosti, výkonů a výzbroje také fakt, že jej nemá ve své výzbroji pouze Rusko.

Vrchol vývoje Su-27

Už v roce 1983, tedy prakticky souběžně se zahájením dodávek prvních Su-27, byl iniciován projekt modernizovaného letounu známého původně pod označení Su-27M (T-10M). Ke změnám došlo prakticky ve všech ohledech od konstrukce, přes avioniku včetně implementace mnoha v té době převratných systémů. Přesto bylo vyrobeno jen 12 strojů. Rusko po rozpadu Sovětského svazu řešilo úplně jiné problémy než pořizování stíhacích letounů v podstatě nového typu. Ani k exportu přes snahu nedošlo na rozdíl od o něco levnějšího Su-30, který zaujal v Indii a následně v mnoha dalších zemích.

V roce 2003 se nicméně Suchoj pustil do další velké modernizace Su-27, ze které vznikl právě Su-35. K jeho prvnímu letu došlo v roce 2008. Nejčastěji je zařazován do 4++ generace, protože už využívá mnoho technologií obecně přiřazovaných k 5. generaci stíhacích letounů. Ostatně v ruském letectvu stejně jako v dalších v podstatě představuje jakýsi mezistupeň mezi generacemi.

Hlavní devizy: dva motory, radar a počet střel

Su-35 můžeme co se týče letových parametrů a nosnosti srovnávat pochopitelně jen s dvoumotorovými stíhacími letouny. Určitou výhodou přitom je, že začal vznikat až po uvedení v podstatě všech moderních stíhacích letounů v Evropě a Spojených státech (nepočítáme-li modernizační programy).

S americkými letouny jsou srovnání těžká zejména se stealth letouny 5. generace, byť se jim nevyhneme. Tak tedy alespoň menší srovnání (čísla brát s rezervou vzhledem k tomu, že nemusí být zcela přesná vzhledem k pochopitelnému utajování některých parametrů a mnoha možnostem):

Vedle toho musíme brát samozřejmě v potaz avioniku, radiolokátory, různé varovné systémy, výzbroj atd. apod., kde už takováto srovnání jako výše vůbec nejsou možná. Jednak neznáme z veřejných zdrojů přesnější informace a je vždy nejasné, jak se ať už jednotlivě nebo celek všechny komponenty a systémy projeví v bojových podmínkách. A nakonec kterak je dokáže využít samotný pilot.  

Samotný Suchoj Su-35 využívá radarový systém Irbis-E. Ten dokáže podle zveřejněných informací sledovat až 30 vzdušných cílů na vzdálenost až k 350~400 km. Palbu pak může vést na 8 z nich snad až na vzdálenost kolem 190 km (dáno max. dosahy střel). V praxi je však opět třeba počítat s odrazivou plochou cílů, což je v případě stealth letounů minimálně diskutabilní. Všechna čísla jsou navíc spíše maximální a při splnění ideálních podmínek včetně vzájemných pohybů a rychlostí. I když proto nelze dopředu říci, který z letounů bude úspěšnější, v potaz se tato čísla brát musí.

Uvolněný pro export

Jedním z důvodů, proč bývá Su-35 označován za velkou hrozbu americkým letounům je jeho export. Suchoj už stihl do dnešních dnů vyrobit 112 sériových strojů. 88 z nich provozuje samotné ruské letectvo, zbylých 24 pak to čínské. A to není všem dnům konec – mezi potenciální zájemce patří Spojené arabské emiráty, Indie, Alžírsko, Egypt, Turecko a mluví se i o dalších. V podstatě existují dva hlavní důvody, proč už nyní neprovozuje více letectev – jednak je dražší než Su-30 ze stejné „stáje“ a za druhé se nevyrábí zas tak dlouho.

Je dost možné, že Su-35 nakonec pořídí některý z výše uvedených zájemců nebo nějaký další. Ostatně Rusko, se neostýchá prodávat moderní letouny tam, kam ostatní nechtějí nebo nemohou. A pro ty představuje Suchoj to nejlepší, co si mohou na současném trhu pořídit.

 

Autor: Michal Polák