Su-35 stále poutá pozornost

V poslední době na sebe nemalou pozornost stále poutá Su-35 – typ, který byl paradoxně dlouhou dobu považován jen za dočasné řešení, než Rusko přijde se svým prvním stíhacích bojovým letounem 5. generace.

Navyšování počtů v ruském letectvu, vyjednávání a nejasnosti ohledně exportu do řady zemí i zahájení výroby pro Egypt. Dále nasazení v Sýrii a občasná přítomnost tam, kde se něco děje.  O nejmodernějším opravdu sériově vyráběném ruském stíhacím letounu Su-35 čteme a slyšíme dnes a denně. Přitom se s ním původně počítalo hlavně pro export. 

Ke zviditelnění letounu došlo nasazením v Sýrii v roce 2016. Stalo se tomu jen necelé dva měsíce poté co došlo k sestřelu ruského stíhacího bombardéru Su-24 ze strany turecké F-16. Rusko tak nejen tím, ale i spuštěním protivzdušného systému S-400 vyslalo nejen Turecku jasný vzkaz, že opakování situace a zejména obdobný vývoj bez případné odvety nehodlá připustit. Hlavním úkolem Su-35 bylo vzdušné krytí ostatních bojových letounů. Oproti již dříve nasazeným Su-30SM byly vyzbrojeny navíc i střelami vzduch-vzduch R-77 typu „vystřel a zapomeň“.

Svůj vliv na celkový obraz letounu má propaganda v nejširším slova smyslu. Rusko pochopitelně musí mít zájem na leckdy až přehnaně superlativním mediálním obrazu Su-35, který v současnosti a v nejbližším až středně dobém horizontu bude nadále tvořit společně s příbuznými typy kostru ruského stíhacího letectva. Zvláště v době, kdy je zahájení sériové výroby Su-57 s novými pohonnými jednotkami zůstává v nedohlednu. A to v době, kdy řada států do své výzbroje zařazuje letouny 5. generace (F-35 v případě Spojených států a jejich partnerů v programu a J-20 v případě Číny) nebo alespoň průběžně modernizuje letouny patřící do 4,5 generace.

Nejlepší ruský sériově vyráběný letoun

Na druhou stranu Su-35 bezesporu opravdu představuje nejlepší sériově vyráběný víceúčelový stíhací letoun. Přičemž svými letovými výkony v mnohém překonává drtivou většinu jiných zástupců své třídy.

Menší srovnání včetně některých parametrů radaru jsme přinesli v článku Su-35 jako hrozba pro americké stíhačky? (//www.securitymagazin.cz/defence/su35-jako-hrozba-pro-americke-stihacky-1404065120.html).

Maximální rychlost M = 2,25 (2 400 km/hod) ve výšce řadí Su-35 na špičku nepočítáme-li taktéž ruské těžké stíhací letouny, které jsou v tomto ohledu někde úplně jinde. Navíc se zřejmě může chlubit nálepkou supercruise (vzhledem k poměru hmotnosti vůči tahu a aerodynamickým vlastnostem je to i pravděpodobné) –schopností nadzvukového letu bez přídavného spalování. Tedy sice při letu ve výšce a ne s plnou výzbrojí, ale i tak.

V té souvislosti není od věci zmínit dolet na hranici 3 600 km, a to bez použití přídavných nádrží (s nimi 4 500 km), které na Suchoji prakticky vůbec nevídáme. Ve výsledku má nejen delší dolet ale především vytrvalost při zachování vysoké cestovní rychlosti, což se výborně hodí při patrolách, či doprovodech bombardérů nebo dopravních letounů. A aby jej tak celá řada jiných stíhacích letounů vůbec mohla dohnat, musí využít přídavného spalování, které podstatně zkracuje jejich vlastní dolet.

Dostupnost pro mnoho zákazníků

Tím pravým důvodem, proč o Su-35 tak často čteme jako o hrozbě je jeho dostupnost. Ve výzbroji jej má krom Ruska prozatím jen Čína, ale není všem dnům konec. O možném prodeji mají dokonce probíhat rozhovory s Tureckem, byť tady je opět otázkou, do jaké míry jde o skutečný záměr nebo politickou hru obou zemí. Tím hlavním důvodem, proč není Su-35 exportně úspěšnější je o něco levnější Su-30, jenž vychází ze stejné vývojové řady, vzhledově je pro laika takřka k nerozeznání.

Samo ruské letectvo má aktuálně ve výzbroji 88 strojů Su-35S a dalších minimálně 10 má ještě obdržet. Na případné další objednávky bude mít vliv jednak zachování výrobní linky v závodě KnAAPO na Amuru, na což budou mít vliv i případné exporty do zahraničí, a za druhé další vývoj kolem Su-57.

V květnu tohoto roku došlo k zahájení výroby Su-35 pro Egypt, který objednal celkem 24 strojů. Kolem dodání 11 strojů pro Indonésii panuje nejistota kvůli údajnému odmítnutí po nátlaku ze Spojených států, byť ředitel Federální služby pro vojensko-technickou spolupráci Dmitrij Šugajev tyto popřel stejně jako později indonéský náměstek ministra obrany Sakti Wahyu Trenggono. V prosinci minulého roku krom toho mělo ještě dojít k objednání dokonce 44 strojů pro alžírské letectvo, ale ani jedna z vlád tento kontrakt doposud nepotvrdila.

Super Suchoj pro Indii

O Su-35 se řadu let spekuluje nejen v souvislosti s indickým programem MMRCA 2.0 (Medium Multi-Role Combat Aircraft). Indie vedle toho v současnou dobu provozuje přes dvě stovky Su-30MKI. A další mají být urychleně dodány společně s MiGy-29 a to jako přímá reakce na pohraniční potyčky s Čínou.

Alespoň část indických Su-30MKI dost možná projde v budoucnu modernizací na standard přezdívaný jako „Super Suchoj“. V rámci ní má dojít k vylepšením v mnoha ohledech od prodloužení životnosti draku, přes implementaci nových zbraňových systémů až po větší odolnosti před elektronickým rušením. V mnoha z nich přitom lze vycházet právě ze Su-35, v jiných se opět počítá s implementací izraelských technologií jako třeba zaměřovacím kontejnerem. Nejasnosti prozatím panují kolem radaru.

Poslední importovaný stíhací letoun do Číny?

Čína využívá Su-35 k patrolování v Jihočínském moři a v současnosti provozuje pouhých 24 strojů tohoto typu a nezdá se, že by mělo dojít k výraznému nebo vůbec nějakému navýšení těchto počtů. Ostatně i z historie nákupu víme, že za akvizicí stála spíše snaha o získání nových technologií. Zároveň se někteří představitelé spjatí s čínským letectvem nijak netají tím, že by mohlo jít v této době o vůbec poslední importovaný stíhací letoun. Ostatně Čína už vyrábí těžší stíhací letoun J-20 patřící do 5. generace snad s výjimkou pohonných jednotek. 

V oblasti pohonných jednotek Čína úzce a dlouhodobě spolupracuje s ukrajinskou firmou MotorSich. Ve výzbroji má ovšem v počtu mnoha stovek typy J-11 a J-16, které jsou více či méně licencovanou variantou Su-27, respektive v Su-30 v druhém případě.

Vzhledem k počtům je tak alespoň teoreticky možné, že mohou proti sobě na bojišti objevit velmi podobné letouny – minimálně z hlediska aerodynamického řešení a výkonů. Zdá se však, že alespoň Indie ve vysokohorských oblastech nasazuje jiné typy stíhacích letounů. V této souvislosti se dokonce objevily zprávy o tom, že Su-30 musí vzlétávat s menším množstvím paliva a minimální výzbrojí. Stejné podmínky a omezení nicméně platí pro všechny letouny. 

Možnou variantou umožnit letounům start s vyšší zásobou paliva a zbraňových systémů je výrazné prodloužení vzletových/přistávacích drah (VPD), na což zřejmě v horském prostředí není prostor, nebo by to bylo ekonomicky velmi nákladné. Indie velmi často najde řešení, jež ostatní považovali za nerealizovatelné.

 

Autor: Michal Polák