Taiwan – sud s prachem, nebo rétorické cvičení? A hrozí skutečně válka?

Taiwan – sud s prachem, nebo rétorické cvičení? A hrozí skutečně válka?
Autor: flickr.com (public domain)|Popisek: Taiwan
28 / 03 / 2021, 13:00

V nedávné době americký čtyřhvězdičkový admirál Philip S. Davidson, velitel US Indo-Pacific Command, tedy velitel zřejmě co do rozlohy největšího teritoria v zájmu USA, prohlásil, že do 6 let Čína zaútočí na Taiwan. Zajímavé je, že ve stejné době další čtyřhvězdičkový generál, tentokrát bývalý velitel US EUCOM (evropské velitelství amerických sil), varoval před možným konfliktem s Ruskem v oblasti západního Balkánu a Černého moře. A v neposlední řadě se objevily informace, že například nová japonská fregata je technologicky pokročilejší než americké lodě a že Čína produkuje více bojových plavidel než USA, a navíc dostatečně kvalitních. Shrnuto do jednoho pytle by se dalo říct, že američtí nejvyšší vojenští představitelé lobují za zvýšení amerického i spojeneckých vojenských rozpočtů pod vidinou, že jsme na pokraji válečného Armageddonu.

Ale svět není černobílý a zkusme se podívat třeba na problematiku Taiwanu z různých úhlů pohledu snad poukazujících na to, že každý si najde svůj díl pravdy při ochraně vlastních zájmů. A že i jako v jiných případech vleklých konfliktů je potřeba hledat velký díl v historii, nikoliv v její současném výkladu. Doufejme, že diskuse pod článkem bude věcná bez u některých čtenářů oblíbených výroků o „amerických válečných štváčích“, stejně jako u druhé části čtenářů oblíbených komentářů o „prokremelských nebo pročínských hlupácích“ apod.

Čína, a tím míněno Čína obecně, má z hlediska kultury a rozvoje společnosti sáhodlouhou historii. A jak je dlouhá historie Číny, tak jsou dlouhé vazby mezi Čínou a jedním z ostrovů u pobřeží dnes ČLR, v angličtině mnohdy zvané „Mainland China“, tedy Čínská hlavní země. Již samo mořské dno určuje důležitost ostrovního řetězce, respektive ostrovních řetězců, a to primárně blíže ke kontinentu mezi Japonskem a Taiwanem a Taiwanem a Filipínami.

V širším pojetí by se dalo říci, že jsou součástí řetězce zahrnujícího Kurily, Japonsko i Filipíny, nebo dokonce táhnoucí se od Aljašky kolem Beringova moře ke Kamčatce a dále pak na jih. Po nekonečných mílích mořských plání Pacifiku jsou to první obyvatelné plochy, jež též činí přirozenou hradbu na hraně tektonického zlomu zemských desek, na které narazí jak přírodní živly, tak i plavidla plující z východu na západ. Tento faktor je velmi důležitý z geostrategického hlediska, neboť pokud by všechny tyto ostrovy ztratily svůj současný status a staly se součástí některé pevnineské velmoci, došlo by k zásadnímu přeskupení sil. Buď by Čína a Rusko byly uzamčeny u pobřeží, nebo naopak nikdo by neměl možnost zakotvit v přístavu, aniž by nevplul do výsostných vod jedné z těchto zemí (nebo obou), změnily by se mezinárodní a teritoriální vody, plavební trasy a především vlastnictví nerostného bohatství pod mořským dnem. Ale o tom později.

Geografie:

Geograficky Taiwan jak ostrov přináleží jednoznačně k nejbližší pevnině, což je v tomto případě východní pobřeží Asie v politickém členění ČLR. Čínské císařství nebo též Země středu, byla v době své největší slávy a kulturního rozkvětu i svým způsobem námořní velmocí. Námořní obchod mezi Čínou a asijskými zeměmi se rozvíjel již od dynastie Sung vládnoucí od 10. století. Oba největší čínské ostrovy, tedy Taiwan a Hainan, byly frekventovanou obchodní i rybářskou destinací. Nutno zmínit, že na Taiwanu žilo původní ostrovní obyvatelstvo, jež až do období čínské občanské války a odchodu Kuomintang na Taiwan s Číňany volně a bezproblémově koexistovalo.

To, že Čína byla námořní velmocí jasně dokazují cesty císařského eunucha a admirála Zheng He (Čeng Che), který s flotilou v 15. století doplul do jihovýchodní Asie, Indie, na Arabský poloostrov a až k východnímu pobřeží Afriky, kde oboustranně obeplul Somálský roh, takže kotvíl jak v přístavech dnešní Indonésie či Malajsie, tak i v Perském zálivu, Rudém moři nebo v Africe v dnešním Mogadišu, hlavním městě Somálska. Především plavby do JV Asie zajistili rozvoj obchodu s daným regionem, migraci Číňanů do daných zemí a vytváření vlastních komunit s uzavřenou kulturou, jazykem i vztahy a tímto vpodstatě vmanipulování daných zemí do na Číně ekonomicky závislého postavení.

Historie:

Historie Číny a Taiwanu je velmi dlouhá a pestrá, ale pro pochopení současných vztahů postačují pouze moderní dějiny, tedy řekněme od přelomu 19. a 20 století. Samozřejmě že v Číně, tak jako v sousedním Rusku nebo na jihu v Indii v době vlády císařů, carů nebo mogulů, neexistovaly žádné politické strany či hnutí. Ty začaly vznikat v podstatě s pádem těchto režimů způsobené buď kolonizací (Indie), nebo revolucí (Rusko, Čína) a zahraničním vlivem.

Hlavním představitelem přerodu imperiální Číny na republiku byl Dr. Sunjatsen (Sun Yat-sen, narozený jako Sun Deming). Dr. Sun má v čínské historii jedinečné postavení, kdy v kontinentální Číně i na Taiwanu, tedy v ČLR i v Čínské republice, je vysoce ctěn a označován za Otce národa – a tím míněno jednotného čínského národa. Každopádně díky svému vzdělání dokázal Dr. Sun položit základy republiky a politického systému. Velkým úspěchem Sunjatsena bylo, že Kuomintang (KMT – Čínská národní strana) se stala řídící silou a dokázal propojit i vedení KMT s Komunistickou stranou vzájemnou výměnou zástupců ve vedení stran s cílem budování jedné Číny a později boji proti japonské agresi.

Ale z tohoto úvodu je evidentní chápání Číňanů, že KMT, jenž je nyní politickou silou na Taiwanu, je součástí jejich vnitřní politiky a Taiwan jako takový je součástí Číny. Toto pokračovalo v podstatě i během občanské války, kdy nástupce Sunjatsena generál (později generalissimus – obdobně jako Stalin) Čankajšek (Chiang Kai-shek) prosazoval americky orientovanou politiku, kdežto vůdce komunistů Mao Ce-tung (Mao Zedong) prosovětsky orientovanou. V tomto období vyvolání občanské války je navíc přičítáno Čankajškovi, jenž rozbil křehkou koalici KMT s komunisty, takzvanou První sjednocenou frontu, a všechny komunisty z KMT vyhnal. Přesto stále je Taiwan i mezinárodně chápán jako součást Číny a jedná se o vnitrostátní, respektive koaliční politické spory. V první fázi občanské války měl navrch KMT, který ovládl téměř celou Čínu, v druhé fázi převzali iniciativu komunisté, kteří po ústupu KMT a vlády Čínské republiky na Taiwan vyhlásili Čínskou lidovou republiku. Obě strany konfliktu, tedy Čínská republika vedená KMT i Čínská lidová republika vedená komunisty, se prohlásily za legitimního reprezentanta celé Číny. Evidentně – Taiwan je součástí Číny, bez ohledu na politické zřízení. Stěží lze říct, že Čína je součástí Taiwanu.

Jen pro doplnění, po odchodu KMT na Taiwan tam Čankajšek vyhlásil výjimečný stav, jenž trval od roku 1949 až do roku 1987. V tomto období, zvaném též Bílý teror, bylo uvězněno nebo popraveno dle oficiálních zdrojů více než 140 000 obyvatel, údajně za činnost namířenou proti KMT, nebo za sympatie/spolupráci s čínskými komunisty. Represe byli namířeny především proti původnímu obyvatelstvu. Z tohoto pohledu, byť byl prozápadně orientovaný, rozhodně se nedá hovořit o demokratickém režimu, ale o vojenské diktatuře. A i obvinění nebyla za aktivity ve prospěch cizí mocnosti, ale proti, nebo ve prospěch určité čínské politické strany.

Ekonomické aspekty rozdělené a případně znovusjednocené Číny:

Modely budování ekonomiky obou subjektů se od počátku zásadně lišily. Taiwan za pomoci USA budoval tržní hospodářství, ČLR se vydala cestou centralizovaného plánovaného hospodářství sovětského stylu, ovšem doplněné o národní speciality, jako bylo období „Kulturní revoluce“, během níž Mao a jeho rudé gardy zdevastoval národní ekonomiku i kulturní dědictví. Představitelé komunistické ČLR o mnohém říkají, že mají totéž jako jinde ve světě, třeba demokracii, ale dodávají, že to mají s čínskými charakteristikami, pod což lze skrýt mnohé.

Jak se říká, peníze neznají národnost, náboženství ani hranice. Po letech, kdy se ČLR podařilo vybudovat výrobní základnu, se stala zajímavou pro svět i sousedy jako levná dílna na cokoliv. Taiwan, vzhledem k omezeným přírodním zdrojům a závislosti na importu prakticky všeho, průběžně zvyšoval ceny i daňové zatížení, což vedlo k paradoxu, že mnozí taiwanští podnikatelé přenesli své firmy na území nejbližší země indikující poptávku a zároveň nabízející i levnou pracovní sílu a daňové výhody – v tomto případě východní pobřeží ČLR. Pracovní síla v ČLR již též zdražila, a proto mnohé firmy hledají levnější výrobu buď v JV Asii, nebo v Africe. Každopádně provázanost Čínské (ČLR) a Čínské (Taiwan) ekonomiky je taková, že v případě ofenzívy čínské armády proti Taiwanu a poškození jeho infrastruktury a výrobní/finanční schopnosti, by ČLR vlastně poškozovala vlastní ekonomiku. Zdá se, že přístup ČLR je pragmatičtější, proč na Taiwan střílet a ničit své zájmy, když si ho mohou pomalu kupovat investicemi do společných podniků.

Do ekonomiky spadá i doprava. A toto je jeden z klíčových momentů bezpečnosti regionu. Japonsko, Jižní Korea i Taiwan jsou z cca 90% závislé na importu ropy i dalších komodit námořní cestou. Tankery, kontejnerové lodě i další lodní doprava proplouvá Malackým a Singapurským průlivem a pak se stáčí severovýchodně Jihočínským mořem podél Filipín, Taiwanskou úžinou do Východočínského moře k Jižní Koreji a Japonsku. Po celou dobu jsou lodi v mezinárodních vodách. Avšak při sjednocení ČLR a Čínské republiky, tedy Číny a Taiwanu se mezinárodní vody posunou východně od Taiwanu do Filipínského moře (viz grafika s řetězci ostrovů). Čína ve svých teritoriálních vodách by měla možnost zastavit a podrobit „odůvodněné kontrole“, případně nepovolit vplutí i jen za účelem tranzitu jakékoliv lodi jiné země. A to by bylo pro korejskou i japonskou ekonomiku smrtelné. Existuje možnost obeplutí daného území, ale dle námořních specialistů navigace mezi filipínskými ostrovy je velmi složitá vzhledem k množství mělčin, korálových útesů a proměnlivému počasí. Navíc se plavební trasa významně prodlouží, tedy prodraží. A opět je nutno proplouvat výsostnými vodami, tentokrát Indonésie a Filipín.

Vojensko-strategický aspekt:

Pokud by došlo k vojenské krizi v oblasti Čína-Taiwan, má US Navy, případně další spojenecké lodě možnost zakotvit v přístavech Japonska, Taiwanu i Filipín, kdy vzdálenosti (nejkratší, nikoliv z přístavu do přístavu) z Taiwanu k pobřeží Číny je cca 150 km, z Koreje 350 km, z Japonska 750 km, z Filipín 650 km, a z nejbližšího amerického dominia na Guamu je to necelých 3000 km. Uzavření mezinárodních vod mezi ČLR a Taiwanem by tedy kladlo nemalé logistické nároky na zásobování, civilní i vojenské, jak Koreje a Japonska, tak i amerických námořních sil. Jaderné letadlové lodi mají sice neomezený akční rádius, co se paliva týče, ale zásobování potravinami, léky, municí, hygienickými prostředky atd. by muselo být zabezpečováno na obrovské vzdálenosti, což by nasazení v případném konfliktu ještě prodražilo a zkomplikovalo. A v rámci svazu letadlové lodi je to pouze letadlová loď, případně ponorky, jež mají jaderný pohon, ostatní se musí spoléhat na doplňování paliva z tankerů nebo přístavních terminálů. V tomto případě však již nehraje historická příslušnost Taiwanu k Číně roli, zde se jedná čistě o strategické a vojenské záležitosti.

ČLR pod heslem přináležitosti Taiwanu k Číně chce udržet ostatní hráče, především USA, v šachu a na co největší vzdálenost. USA samozřejmě ve svém zájmu i zájmu spojeneckého Japonska a Jižní Koreji chtějí udržet současný stav. V této mozaice není řešena případná role Ruska. Jisté zřejmě je, že pokud by se otevřeně nepostavilo na stranu ČLR, jistě by Japonsku, Koreji, Taiwanu a USA nikterak nepomohlo, spíše naopak. Odpovídají tomu i plánované investice do rozvoje Tichomořské flotily zavedením až 6 moderních ponorek.

Dalším faktorem je, že mladá generace Číňanů i Taiwanců již nemá tak jednoznačné cítění sounáležitosti a vnímají se víceméně jako oddělené a samostatné entity. Ale aby obraz byl barevnější, jak již bylo řečeno jinde, rozvoj námořní plavby Číny v 15. století umožnil emigraci Číňanů do dalších oblastí a vytvoření velkých národnostních komunit. V případě války např. mezi ČLR a Filipínami, nebo Čínou a USA s podporou Filipín nebo Indonésie, cítili by se Číňané v těchto zemích Číňany nebo občany daných zemí? Koho by podporovali, ať již lidskou silou nebo finanční/materiální podporou? Jak by se změnil poměr sil v regionu, pokud by dané země řešily vnitřní napětí? A že není nereálné vyhrocení etnických vztahů ukazuje již současný stav v USA, kdy Američané asijského původu jsou napadání verbálně i fyzicky jako původci virové pandemie COVID.

Takže závěrem, je Taiwan součástí Číny – zřejmě ano, je Taiwan samostatnou entitou – dnes již zřejmě ano, je současný stav nejoptimálnějším řešením – není optimální, ale zatím funguje i když stabilita je křehká. Zaútočí Čína do 6 let na Taiwan? Stát se může cokoliv, ale válka v regionu není v ničím zájmu, Čína chce získat regionální i globální dominanci technologickou, ekonomickou i vojenskou převahou, ale nikoliv válkou, Čína plánuje v jiných časových dimenzích než západní svět, válka je okamžité ale drahé řešení, a to Čína nepotřebuje. Tak jak byla nastíněna propojenost čínské a taiwanské ekonomiky, je též potřeba si uvědomit, že Čína je největším držitelem amerických státních dluhopisů a též v rámci státních devizových rezerv je držitelem největší sumy amerických dolarů na světě. Pokud by Čína dluhopisy i dolary vrhla na trh, způsobí zhroucení americké ekonomiky, ale tím i své. A stejně tak v případě konfliktu by obě strany byly zásadním způsobem poškozeny.

Bude tedy válka o Taiwan během několika příštích let? Doufejme, že jen v akčních filmech.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace