Tendr na BVP: Kritika, rozpory a otazníky – díl III. - AČR vs evropská kontinentální doktrína

Situace britských ozbrojených sil a vývoj jejich taktické doktríny je zřejmě a nevyhnutelně ovlivněn tím, že Velká Británie je ostrovní stát, což má své důsledky pro očekávané podmínky nasazení jejích pozemních sil (obrana pobřeží), a současně platí, že Velká Británie je tradiční světovou mocností, jež dlouhodobě buduje své ozbrojené síly tak, aby byly schopné samostatného nasazení. Ovšem síly Armády České republiky jsou určené primárně do spojeneckých svazků, sama AČR území ČR bránit nebude a nebude schopná, a pokus budovat takovou armádu by byl ekonomicky i společensky iracionální (a neprobíhá), a i v zahraničních misích bude vždy nasazována v rámci spojeneckých uskupení.

V evropské, kontinentální, nikoli pouze německé (jak tvrdí autor článku na Armádních novinách), taktické doktríně je hlavním účelem BVP podpora tanků k prorážení obrany protivníka. Nejde o zastaralý prvek období studené války, čehož dojem by mohl vzniknout při četbě článku z Armádních novin. Přičemž jsou jak tanky, tak BVP, a další prostředky (bezpilotní letouny, dělostřelectvo, průzkum, vzdušná podpora) součástí jednotného komplexního bojového systému, který sdílí veškerá data o situaci na bojišti. Bez ohledu na současnou či budoucí sílu českého tankového vojska, budou české mechanizované prapory vyzbrojené pásovými BVP zařazeny ve svazku spojeneckých obrněných divizí, a počet českých tanků je tedy irelevantní.

Tanky podporu BVP a mechanizované pěchoty potřebují, ovšem nikoli formou pěchoty pobíhající mezi vozidly – takový koncept skutečně zastaral už počátkem studené války. Ostatně rychlost vozidel, které je třeba v rozhodujících manévrech využít, to vylučuje sama od sebe: proto je v evropské doktríně důležitou zbraní samotné BVP, nikoli sesednuvší voják. Britská taktická doktrína se historicky soustředila na obranu; moderní válka na kontinentu je ovšem vedena manévrem.

Přitom ani nám nejbližší armády, kontinentální armády, s nimiž je a bude mechanizovaná pěchota AČR nasazována v nejtěsnější koordinaci, tedy německá a polská, se samozřejmě bez psovodů, dronů nebo leteckých návodčích neobejdou. Z textů, které lze na téma podpory požadavku osmičlenného výsadku pásového BVP číst, sice vyplývá, proč se tak AČR rozhodla – sleduje britskou pěchotní školu – ale nevyplývá, proč se v 90. letech rozhodla takovou cestou jít. Cestou, která ji v tomto ohledu vzdaluje, pokud jde o doktrínu nasazení mechanizované pěchoty, od nejbližších kontinentálních spojenců, a v čem se vlastně podmínky potenciálního nasazení AČR mají od nich lišit, a proč. Proč má mít AČR definované nasazení pásových BVP jinak než sousední státy.

Současně platí, že úvodním a zásadním argumentem pro pořízení pásových BVP, opakovaným naší armádou při každé příležitosti, je náš alianční závazek vybudovat (či spíše modernizovat a rozvíjet) těžkou brigádu. K jejímu nasazení bude docházet v rámci mezinárodních formací, v součinnosti se spojenci, v případě 7. brigády v rámci polské obrněné divize. Nikoli britské.

Základní otázkou je, jakou roli má pásovými BVP disponující mechanizovaná pěchota plnit. Zda mají její vozidla být více obrněným „autobusem“, který může v případě potřeby díky silným zbraním zasáhnout do vývoje situace, anebo je-li jejím primárním úkolem podpora tanků v průlomové operaci. V Německu a v Polsku platí spíše to druhé. Rozhodnost a jednoznačnost armádních vyjádření je efektní – možná ovšem jen do chvíle, kdy si uvědomíme situaci AČR. Veřejnosti je tak kategoricky sdělováno: „Protože když jde o vteřiny, tak nás nemůže zastavit rozbitý stěrač nebo zarosený senzor.“ (argument ve věci osádkové věže z armádního facebooku) – jakoby snad němečtí nebo polští kolegové našich vojáků vědomě či nevědomě riskovali zastavení svých operací rozbitým stěračem nebo zaroseným senzorem, protože se rozhodli pro nevyhovující takticko-technické řešení pro svou mechanizovanou pěchotu.

Při všem respektu vůči zkušenostem a odbornosti AČR: otevřeně se mluví o tom, že v minulosti byly armádní zakázky ve velkém uzpůsobovány ne tolik potřebám armády, ale jiným zájmům. Všichni chceme věřit, že dnes to tak již není a ani zítra nebude. Že ministerstvo i armáda našly mechanismy, jak skutečně prosadit vlastní zájem armády, vojáků, který je v souladu se zájmem veřejným. Nerozumíme ale detailu: proč si AČR vybrala v 90. letech právě britskou pěchotní školu a proč se jí dodnes drží s takovou vehemencí, že apriorně odmítá byť posoudit vozidlo zavedené ve službě v ozbrojených silách svého sousedního spojence. A proč svá rozhodnutí podepírá řečmi o rozbitém stěrači nebo oroseném senzoru – moderní vozidla vybavená bezosádkovými vežemi přece nejsou drahými hračkami do pohody.

Jak řekl generál Opata v nedávném rozhovoru: „Dnes je těžké definovat, zda je lepší věž dálkově ovládaná, nebo osádková, v současné době je to padesát na padesát. Technologie jsou však vyvážené a dají se použít obě dvě.“ Armáda přitom velmi důrazně trvá na tom, že svou preferenci sdělenou uchazečům poprvé koncem letošního března, opírá o výsledek tříleté práce expertní komise, že jde o požadavek nepřekročitelný, a ve vztahu k veřejnosti bezosádkové věže vlastně zpochybňuje.

Tagy