Tendr na vrtulníky - evropská nebo americká cesta modernizace?

Tendr na vrtulníky - evropská nebo americká cesta modernizace?
26 / 07 / 2019, 11:00

O náhradě vrtulníků Mi-24V/35 u českého letectva se mluví už řadu let. Mluvilo se o ní dokonce i před pořízením 10 strojů tohoto typu v rámci deblokace ruského dluhu, ke kterému došlo na počátku minulého desetiletí. Velení armády se tehdy přiklonilo k cestě, která nikdy nedošla naplnění, tedy modernizovat podle západních standardů tyto koncepčně unikátní ruské vrtulníky, které jsou primárně určeny pro plnění úkolů palebné podpory pozemních jednotek a které zároveň můžou kromě posádky nést 8 ozbrojených vojáků. Po stránce vybavení, avioniky a výzbroje už před necelými dvaceti lety (v době pořízení) zastaralé vrtulníky tak chce armáda v nejbližších letech nahradit víceúčelovými stroji.

Jaká náhrada za létající bojové vozidlo pěchoty?

Výběr nových vrtulníků, které mají podle vyjádření představitelů české armády nahradit stroje řady Mi-24V (pro export označované také jako Mi-35), trvá už dlouho a provázejí ho zmatky, zvraty a také nekoncepčnost. Ona řekněme až zmatečnost při definování požadavků na náhradu Mi-24Vmůže do značné míry pramenit i z unikátní koncepce a způsobu nasazení původně sovětského stroje konstruovaného v 70. letech minulého století. Ze západního pohledu nejde o čistě bitevní vrtulník, Mi-24 svým pojetím spíš naplňuje definici létajícího bojového vozidla pěchoty. A jak takový stroj nahradit, když na západě ekvivalent neexistuje?

Armáda chce 12 kusů středního univerzálního vrtulníku, který dokáže ničit pozemní cíle včetně obrněných vozidel řízenou i neřízenou municí a výzbrojí, což je doména spíše bitevních vrtulníků. Zároveň chce stroj, který dokáže přepravovat pěchotu, příslušníky speciálních jednotek nebo raněné. Mi-24V je primárně bitevní vrtulník se sekundární schopností převážet osmičlenný pěchotní výsadek nebo raněné. Armáda hledá jako náhradu stroj, který by byl primárně transportní pro převoz výsadku a nákladu, sekundárně by ale měl sloužit i jako stroj palebné podpory, tedy má být schopen zvládat do značné míry i úkoly bitevního vrtulníku. Vliv charakteru strojů řady Mi-24 na myšlení armádních specialistů je evidentní, 40 let provozu této řady ve stavu československého a českého letectva zanechává nejspíše dosti hlubokou stopu.

Evropská nebo americká cesta

Ještě minulý rok Ministerstvo obrany vybíralo nástupce Mi-24Vze dvou možností – evropské a americké. Konkrétně šlo o typy AW139M od italské korporace Leonardo a UH-1Y Venom od americké společnosti Bell HelicopterTextron. Ovšem později bylovýběrové řízení bývalou ministryní obrany Karlou Šlechtovou označeno za pouhý marketingový průzkum a vše vyšumělo do ztracena. Po letošní návštěvě premiéra Andreje Babiše v USA začali členové vlády, včetně premiéra, i zástupci Ministerstva obrany otevřeně mluvit o tom, že náhrada za Mi-24V se bude vybírat jen ze dvou amerických nabídek. Italský výrobce, který byl zvažován ještě v minulém roce jako jeden z možných dodavatelů nových vrtulníků, byl jen tak mimochodem, bez konkrétního vysvětlení, z výběru odsunut podobně jako v minulosti jiní výrobci (např. Airbus Helicopters) ve fázi, kterou později ministryně Šlechtová označila zpětně jako „pouhý marketingový průzkum“.

Přitom úvahy o AW139M a jeho zařazení do užšího výběru jako možné náhrady za ruské vrtulníky byly a jsou logické a racionální. AW139M je moderní vrtulník schopný splnit všechny požadavky českého letectva na nový střední víceúčelový vrtulník při mnohem nižších nákladech na pořízení a provoz než v současnosti otevřeně deklarované dvě americké varianty – UH-1Y Venom (popř. UH-1Y a AH-1Z) a UH-60M Black Hawk. Vývoj AW139 začal ve druhé polovině 90. let, první prototyp vzlétl v roce 2001. Od začátku na něm dokonce spolupracovali společnosti Augusta/Westland(dnes Leonardo) a BellHelicopterTextron.Výsledkem měl být moderní nástupce právě typuBell UH-1 (a jeho civilních verzí Bell B-212/412), který je dnes ve verzi UH-1Y nabízen americkou společností české armádě.

Firma Bell v roce 2005 z projektu odstoupila a dala se cestou modernizace desítky let vyráběného typu UH-1. Italská firma ale vývoj úspěšně dokončila a dnes AW139 patří k prodejně nejúspěšnějším vrtulníkům střední kategorie.Vyrobeno a prodáno bylo přes 900 kusů AW139 v civilním i vojenském provedení a objednávky na další přibývají. Jde tedy o stroj, který se bude ještě řadu let vyrábět. Oproti tomu UH-1Y Venom má kořeny v 70. letech, kdy americké ozbrojené síly zařadily do své výzbroje první dvoumotorové stroje UH-1NTwinHuey, které nahrazovaly původní jednomotorové UH-1 různých verzí z 50. a 60. let. Přestože prototyp Venomu vzlétl poprvé v roce 2001, jde konstrukčně o 40 let starý stroj, který navíc koncepčně vychází z ještě starší legendy války ve Vietnamu.

Venom je navíc konstruován pro potřeby americké námořní pěchoty a v žádné jiné složce amerických ozbrojených sil neslouží. Vyznačuje se tedy některými vlastnostmi, které vrtulníky působící v řadách armády či letectva nemají. Venom proto například nepotřebuje a nemá odmrazovací systém rotoru, kterým AW139M disponuje. Venom také nemá kolový podvozek ale ližiny, které poskytují více stability na lodních palubách.Ovšem k manipulaci s vrtulníkem na zemi jsou tak nutné další pomocné přípravky, což vyžaduje složitější logistické zabezpečení, a tak bychom mohli pokračovat.

Jak je známo, česká armáda nedisponuje námořní pěchotou a nové vrtulníky chce zařadit do řad letectva za účelem přepravy vojáků i nákladů a také k zajištění palebné podpory pozemních jednotek.Na rozdíl od starších verzí UH-1 se UH-1Y Venom s velkou pravděpodobností ani nedočká výrazného rozšíření. Americká námořní pěchota objednala jen 160 kusů, přičemž poslední vyrobené exempláře opustily výrobní linku před pár měsíci. Zhruba dvě desítky Venomů objednalo ještě Rumunsko, ale na další stroje už Bell objednávky nemá.

Co se týče UH-60M Black Hawk, je především nutné zdůraznit, že jde o vrtulník těžší kategorie, než o jaké armáda původně uvažovala a do které spadají UH-1Y i AW139M. Svým charakterem, nosností a způsobem nasazení je UH-60M ekvivalentem těžších a výkonnějších ruských vrtulníků řady Mi-17/171, které naše armáda také provozuje, ale jejich náhradu plánuje až za řadu let. Armáda dokonce typ Mi-171Š za pomoci amerických peněz a výzbroje i vybavení nedávno modernizovala a další modernizační kroky mají následovat v nejbližších letech. Uvažovat v současné době o náhradě Mi-24Vtypem UH-60M tak nedává smysl, nebo jde o naprosto nekoncepčníkrok, protože by to znamenalo, že by armáda současně provozovala dva odlišné typy vrtulníků stejné kategorie a výkonů.

Navíc by armáda pořídila stroj neodpovídající původním požadavkům. O tom koneckonců svědčí fakt, že i když byl UH-60 nabízen v předchozí fázi výběrového řízení (nebo slovy bývalé ministryně „marketingového průzkumu“), do užšího výběru se nedostal. A stejně jako v případě UH-1Y platí, že přestože prototyp UH-60M poprvé vzlétl v roce 2003, jde konstrukčně o vrtulník mající kořeny v 70. letech minulého století, kdy byla první verze UH-60 zařazena do výzbroje.

Vrtulníky něco stojí

Velmi výrazným a zásadním argumentem pro evropskou cestu modernizace jsou náklady na pořízení i provoz vrtulníků. AW139M představuje řádově levnější možnost, jak posunout výzbroj vrtulníkových jednotek AČR do nové éry. Nabídka korporace Leonardo zahrnující 12 strojů včetně výzbroje (kulomety různých ráží instalované v oknech a dveřích, kulometnéa kanonové podvěsy, raketnice s neřízenými raketami i řízené protitankové střely atd.), výcvik pilotů a personálu i servisní podporu má hodnotu přibližně 8 miliard korun.

Kongres Spojených států schválil v případě nabídky 12 strojů Bell UH-1Y Venom cenový strop ve výši necelých 14 miliard korun včetně výcviku pilotů, personálu, servisní podpory i palety výzbroje ovšem bez protitankových řízených střel, které česká armáda pro nové vrtulníky požaduje. Zde je nutné zdůraznit, že typ UH-1Y Venom není schopen používat protitankové řízené střely, takovouto schopnost totiž americká námořní pěchota nikdy nepožadovala. Kongres také před pár týdny schválil možnost dodávky 12 strojů UH-60M s výzbrojí a podobným balíkem služeb, výcviku a podpory jako v případě UH-1Y, ovšem opět bez řízených protitankových střel, s cenovým stropem ve výši 800 milionů dolarů. To je ještě výrazně více než oněch 12 miliard korun, které česká vláda v minulém roce avizovala jako částku, kterou je ochotna vynaložit na nové víceúčelové vrtulníky.

Koncem června pak americká strana zaslala upřesněné cenové nabídky – za balík 8 strojů Bell UH-1Y a 4 Bell AH-1Z Viper požaduje 14,5 miliardy korun, 12 vrtulníků Sikorsky UH-60M si cení na 13,2 miliardy korun. Obě cifry významně převyšují nabídku z Itálie a jsou také nad částkou 12 miliard korun, kterou vláda v minulosti deklarovala vynaložit na pořízení nových vrtulníků. Přitom italská nabídka také poskytuje při velké finanční rezervě (s ohledem na oněch 12 miliard korun)české armádě daleko širší možnosti při formulování požadavků na konkrétní vybavení a provedení strojů, pokud by sáhla po AW139M. To v případě americké nabídky nepřichází v úvahu.

(pokračování)

Tagy článku