Autor fotografie: Ludovic PAVADE / Flickr|Popisek: Ka-52 Alligator
Již to budou dva roky, co probíhá stále brutálnější agrese Ruska na území svého jižního souseda. Pochopitelně jako vždy není vše úplně černobílé, byť jednání Ruska je zcela neomluvitelné.
Přirozeně indicie k celému konfliktu lze hledat hluboko v minulosti, pro to zde není prostor. Útlak ze strany carské říše, v podstatě pošlapání dohod s Kozáky, kteří se po své porážce od Polského království uchýlili o pomoc k ruským carům. Velký rozdíl mezi západní a východní Ukrajinou. Víceméně negativní vliv Poláků trvající po celá staletí. Snaha Ukrajinců o vlastní emancipaci nejvýrazněji ukázaná brutální UAN neboli Banderovci. Stalinský hladomor a teror na Ukrajině. Historie země je pohnutá.
Ty nejzásadnější pohnutky ke konfliktu ovšem začaly v roce 1991 rozpadem SSSR. Nástup Borise Jelcina a jeho velmi chabý a v podstatě beznadějný pokus o demokracii v zemi, která o ní nic neví a ještě dlouho zřejmě vědět nebude. Ukrajina se vzdala jaderných zbraní, zůstal jí Krym, kde Rusové dostali pronájem Sevastopolu jakožto klíčového černomořského přístavu. O čem se ovšem třeba nepíše je to, že Rusové si tam také pronajali obří polygon pro vrtulníky.
Další faktor, o němž se příliš nepíše je to, že v jakémsi statu quo zůstal i zbrojní průmysl. Na Ukrajině se nadále vyráběly motory do ruských letadel nebo třeba komponenty pro ruský kosmický průmysl. Stav fungoval zhruba do roku 2010. Mezitím skončil ve funkci prezidenta Boris Jelcin a nastoupil Putin. Jelcinova vláda byla neúspěšná, i tak neúnosná korupce se ještě zvětšila a v ulicích velkých ruských měst vládla mafie. Bývalý KGB aparátčík Vladimir Putin se ukazoval jako ideální nástupce. Byl poměrně vstřícný vůči západu a zdálo se, že studená válka je definitivně zažehnána.
Doma si to vyřídil s některými oligarchy, nejznámější byl Chodorovskij. Zdálo se, že započnou ekonomické reformy a Rusko se pohne směrem kupředu. Jenže pomalu nastalo potlačování opozice, nejznámější případ je vražda bývalého premiéra Borise Němcova, a postupné ochlazování vztahů se západními zeměmi. Navíc agrese v Gruzii, problémy v Moldávii, druhá válka v Čečensku, kdy bylo zcela zničeno hlavní město Groznyj a další události vedly k tomu, že teplota mezinárodních vztahů se pomalu ochlazovala.
Pochopitelně uhelným kamenem se staly vztahy postsovětských republik se západem. Vstup Pobaltských států do NATO se postupně stal problémem, stejně jako vztahy Ukrajiny a Gruzie s EU. Je zcela zjevné, že v mocenské bublině se v Putinovi začal budit klasický sovětský nebo neocarský vládce. Vedle drobných ekonomických úspěchů vytlačil mafii do podsvětí, začal investovat do armády a hlavní ulice velkých ruských měst se staly výkladními skříněmi Ruska. Vše vyhovovalo domácímu obyvatelstvu.
Situace na Ukrajině se oproti Kremlu dá výrazně zjednodušit. Kyjev získal v roce 1991 poprvé samostatnost. Země se značnou ruskou menšinou zpočátku nevykazovala větší potíže. Jedním z problémů bylo, že vláda, pokud vůbec, investovala především do ukrajinsky mluvících částí země. Především Donbas a Luhansk nadále vypadaly jako socialistické skanzeny. Informace o národnostním pnutí mezi Rusy a Ukrajinci jsou z větší části nesmysl. Velkým problémem se ovšem ukázala být korupce. Bylo jedno, zda je u moci proruská nebo proevropská vláda, oligarchové a politici kradli vytrvale.
Od počátku konfliktu se jen velmi málo mluví o dezerci a neochotě mladých Ukrajinců bránit svou vlast. A právě deziluze z nabité svobody se stala příčinou značného exodu ukrajinských mužů. Mnohým z nich se prostě nechce bránit svou vlast v situaci, kdy jsou si vědomí, že hlavní náplní činnosti jejich politických představitelů je korupce. K celé situaci navíc přispělo to, že kvůli neutěšeným podmínkám stovky tisíc Ukrajinců odjížděli za prací na západ, kde poznali zcela jiné podmínky. Navíc aktuálně jsou statisíce mužů na frontě nasazeni již dva roky, únava vzrůstá a konec je v nedohlednu.
A zde se dostáváme ke klíčovým faktorům. Dle našich zdrojů někdy okolo roku 2010 začali na Ukrajinu vstupovat západní investoři. Ti byli schopni zaplatit až trojnásobek ceny za podniky, které dodávaly Rusku strategicky významné komponenty. Továrny byly následně likvidovány. Např. hned u Užhorodu stojí jedna taková továrna, kde pracovali tisíce lidí, vyráběla komponenty pro ruský kosmický průmysl. Dnes neexistuje. Stejně jako desítky dalších.
Dalším faktorem, o kterém se zcela šokujícím způsobem nemluví je onen polygon na Krymu, kde léta probíhala tichá válka mezi SPECNAZ mezi a blíže neurčenými polovojenskými skupinami. První čtyři špičkové bitevní vrtulníky Kamov Ka-52 Aligator převzali Rusové v roce 2010. Zvláštní shoda okolností. Přesně v době, kdy začalo skupování strategických podniků, zřejmě započala zpravodajská aktivita v okolí polygonu. Kamov byl nepochybně jen jeden z cílů.
Vladimir Putin postupně začal aplikovat klasickou sovětskou velmocenskou politiku, která byla stále nepřátelštější vůči západním zemím. Ze svého úhlu pohledu zcela pochopitelně. Západ udělal celou řadu chyb, na požadavky Ruska prakticky nebral ohled, především ohledně vlivu na Ukrajině a rozšiřování NATO. Jenže Kreml zároveň nepochopil, že v rámci globalizace se změnila právě i ona velmocenká politika. I Peking jako primární prostředek prosazování svého vlivu používá ekonomický vliv. Hard power používá pouze vůči Tchaj-wanu, jenž je současným neuralgickým bodem planety.
Rozhodl Majdan v roce 2014. Rusové okamžitě cítili ohrožení Sevastopolu a zakročili. Roztočila se spirála, kterou podpořila značná pasivita západu vůči ruské agresi. Neexistuje omluvenka pro konání Kremlu a Vladimira Putina, přesto je nutné si uvědomit, že nikdy není nic černobílé a ani západ v tomto není zcela nevinně.