foto: Se souhlasem Tomáše Lefnera/Tomáš Lefner (STAN)
Tomáš Lefner, starosta Nové Vsi v Ostravě a dvojka kandidátky STAN v Moravskoslezském kraji, v rozhovoru zdůrazňuje potřebu naplňovat závazky vůči NATO, podporovat domácí obranný průmysl a zajistit stabilní, dobře vybavené bezpečnostní složky.
V České republice máme uzákoněné dvě procenta HDP na obranné výdaje. Nový závazek z Haagu hovoří o zvýšení na tři a půl až procent, včetně započítání mimoresortních výdajů. Současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, případně skrze úspory v jiných kapitolách. Jak by podle vašeho názoru měla budoucí vláda k financování obrany přistoupit?
Bez ohledu na to, jaká vláda vznikne po volbách, musí zůstat platné to, na čem jsme se dohodli se spojenci. Už to, že jsme nedrželi v minulosti ta dvě procenta, bylo špatně. Prostě ten deficit budeme dohánět dnes. Ale chápu, byla jiná situace: žili jsme v míru a neměli nikoho kolem sebe, kdo by – byť jen náznakem – směřoval k vojenskému konfliktu. Armáda tu svým způsobem byla zejména pro zahraniční mise.
Ale hodně se to změnilo a na to musíme být připravení. To znamená, musíme mít něco, z čeho má protivník respekt – a do toho prostě investovat musíme. Nedokážu odhadnout, kolik procent je dostatečných, ale pokud došlo k dohodě uvnitř paktu, jako je NATO, musíme to respektovat. Pro mě je nedůvěryhodným partnerem ten, kdo dohodnuté nerespektuje. U zmiňovaných pěti procent bych byl hodně opatrný, protože mám zkušenosti s čerpáním našeho státního rozpočtu, ale i mezinárodních dotací. Když totiž něco stanovíte fixně, tak mnohdy utrácíte zbytečně. Na druhou stranu z část z toho může jít na související infrastrukturu, což je jednoznačně správně.
Především by mělo být stanoveno – a ty státy by se na tom měly domluvit – kdo co bude konkrétně financovat a vyrábět, protože jenom utrácet bohapustě peníze není rozumná volba. Samozřejmě souhlasím s tím, že smlouvy by se měly dodržovat a že obnova armády je bezpodmínečně nutná.
Rozumím dobře, že byste byl pro to, aby se postupovalo synchronizovaně napříč Evropou, ať už v rámci Evropské unie nebo NATO?
Určitě. V měřítku Evropy není možné dělat všechno jen sám na sebe. Něco jiného je Amerika, která si to při své velikosti a vzdálenosti za oceánem může dovolit, ale my bychom měli být připraveni na všechno. Měli bychom být v něčem fakt dobří a soběstační, ale zároveň je nesmysl, aby všechny státy vyráběly vlastní tanky nebo letadla. Musíme se jednoduše umět domluvit, aby to fungovalo.
Měla by se tedy příští vláda v maximálním možném míře zasadit o co nejvyšší podíl domácího průmyslu, včetně těch zakázek, který z definice věci musí mít dodány ze zahraničí?
Za mě určitě. Ale zároveň mám pocit, že v našem mediálním prostoru je ta otázka ne úplně dobře prezentována. Bavíme se o tom, že bychom měli mít domácí obranný průmysl, abychom měli práci pro naše lidi. S tím souhlasím, protože bychom neměli vše jen nakupovat, ale měli bychom si vytvořit vlastní podmínky a podporovat růst domácího HDP.
Na druhou stranu, protože jsem sedmadvacet let pracoval u hasičů mám své zkušenosti: když nebudu soběstačný, tak můžu čekat iks let na to, než se mi něco podaří zabezpečit. A za mě je prioritní, abychom v době krize dokázali být soběstační. Ne ve sto procentech, ale v takové míře, abychom se dokázali zabezpečit. Ne, že budeme čekat na to, jestli nám někdo něco dodá.
V době covidu jsme svým způsobem pohřbili zdravotnictví a čekali jsme na roušky z Číny… My jsme je přece měli mít u nás – ne na skladu, ale měli jsme je umět vyrobit. A naprosto stejně je to i se zbraněmi: kdysi jsme byli zbrojařská velmoc a pokud se teď, když se to rozjíždí, chytneme, můžeme dodávat do jiných zemí, zvyšovat tak růst HDP, ale zejména zůstaneme částečně soběstační. A nebudeme muset čekat na to, jestli někdo dodrží smlouvu. Všichni víme, že v době covidu smlouvy moc nedodržovaly, a myslím si, že naprosto stejně by se to mohlo stát v době války.
V končícím volebním období jsme byli svědky výrazných neshod mezi ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. Lze očekávat, že napříště by se podobné spory řešily za zavřenými dveřmi?
V mých očích by se tak řešit měly. Protože není horší věc, když na to veřejnosti vypadá, že se ministr obrany neumí dohodnout s generálním štábem. To prostě je špatně. Nebudu hájit ani jednu, ani druhou stranu, protože jsem u toho nebyl a nevím, o co tam přesně šlo. Ale zažil jsem spoustu případů – během své hasičské praxe –, že se jako velitel jednotky prostě v zájmu věci musíte umět dohodnout s tím kdo vás platí.
Když se nedohodnete, je něco špatně. Ale nemělo by se to dostat do veřejného prostoru, protože potom se toho chytí média a lidé, kteří tomu vůbec nerozumí. A způsobuje to velice negativní náladu ve společnosti. A zrovna v obraně si to nemůžeme dovolit, musíme táhnout za jeden provaz, byť se můžeme potom za zavřenými dveřmi pohádat, nicméně navenek musíme vystupovat jednotně.
A pokud to nejde? I to se může stát. Mám s tím osobní zkušenost, že pokud se dostanete do stavu, že nemůžete naplňovat svoji vizi a dostanete se tak za hranu svého přesvědčení, pak přece není nic jednoduššího, než si to přiznat a zvolit i odchod. Ale dělat ukřivděného a svolávat tiskové konference, to není cesta.
V souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině se hodně mluví také o vnitřní bezpečnosti. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?
Za mě je chyba, pokud si platově konkurují. Do každého sboru hledáte lidi, kteří budou na svém místě a takové nezískáte za pár dní. Je zapotřebí v daném sboru růst a dorůst do určité kvality, protože žádné kurzy z vás neudělají dobrého hasiče, policistu nebo vojáka. Musíte podstoupit iks let výcviku a získat patřičné zkušenosti, abyste se někam posouval. A pokud nebudou platové podmínky stabilizované, pak ten člověk, protože taky chce žít a žije jenom jednou, začne migrovat. Na trhu práce dnes jednoduše nelusknete prsty a nenajdete vojáka, policistu či hasiče, nemáte prostě za branami zástupy, jak se mnohdy říkávalo.
Dneska prostě jen tak nenajdete kvalitní lidi: sítem fyzických testů, psychotestů a zdravotní prohlídky projde možná jeden nebo dva l z deseti. A v okamžiku, kdy přidáte ještě finanční bariéru, nikdy nevytvoříte kvalitní a stabilní sbor. A nemít stabilní sbor je cesta do pekel. A je jedno, jestli se jedná o vnitřní nebo vnější bezpečnost.
Znám příklady, kdy se například u hasičů – na rozdíl od policie – zvýšili platy, pak se úplně běžně policisté ucházeli o práci u hasičů. Stejně tak stačí, aby městská policie v daném městě zvedla platy a okamžitě k ní přecházejí příslušníci státní policie. Anebo naopak. Všechno je to špatně. A opravdu to, že máte naplněné tabulkové místo, neznamená, že máte kvalitní sbor.
A co se týká pevně stanoveného minima výdajů na vnitřní bezpečnost, vrátím se k tomu, co jsem říkal v odpovědi na první otázku. Když se zavážete k pevným výdajům, budete utrácet mnohdy za nesmysly jen proto, abyste kvóty naplnili. Měla by být jasně stanovená koncepce, která se bude dlouhodobě dodržovat, nezávisle na tom, kdo je u vlády. Takovou koncepci – ať už v případě armády, policie nebo hasičů – by neměl vytvářet politik, ta musí přijít od jednotlivých sborů. Politik by měl vnímat, že je správná a na její naplňování musí najít peníze.
Podpořil byste unifikaci výzbroje a výstroje policie a armády v oblastech, ve kterých je to z hlediska operační interoperability výhodné?
Určitě. Se zkušenostmi z pozice předsedy komise pro bezpečnosti a integrovaný záchranný systém v Ostravě vím, že není vždy možné, aby rozhodovala jen cena. Potom totiž můžete ve výběrovém řízení vysoutěžít zbraně, které mnohdy nemají kvalitu. A mnohdy až s odstupem času zjistíte, že servis je minimální, zbraně jsou mnohdy uživatelům nebezpečné apod. Za mě by podobné tendry na výzbroj měly mít pro celou republiku jednotná kritéria. V případě konfliktu by se měly ozbrojené složky v případě nutnosti navzájem doplňovat.
Znamená to, že byste byl pro centralizaci nákupů?
Dalo by se tak říct, minimálně pro stanovení parametrů. Má zkušenost říká, že až začne „téct do bot“, musíte nalézt kompatibilní řešení mezi armádou či policií. Co se týká zbraní, tak bych jednoznačně preferoval naše zbrojovky. Prioritním kritériem je pro mě osobně kvalita a ne za každou cenu tlak na cenu.
Autor: David Šiktanc
Tagy