ČR musí posílit domácí výrobu munice. Vnitro by mělo postupovat při akvizicích podobně jako obrana, říká Tomáš Řepa

Security Magazín přináší rozhovor s Tomášem Řepou, vojenským analytikem a historikem působícím na Univerzitě obrany Brno. Tématem jsou předvolební programové priority pro oblast obrany a bezpečnosti.

Zásadním nejen předvolebním tématem jsou a budou výdaje na obranu. V ČR uzákoněné v minimální výši 2 % HDP, nový závazek z Haagu hovoří o 3,5 % až 5 % se započtením mimorezortních/infrastrukturních výdajů, a současně se řeší otázka, do jaké míry má stát navýšení financovat na dluh, do jaké míry má tato priorita vést k úspoře v jiných kapitolách. Jak by podle Vašeho názoru měla budoucí vláda k otázce financování obrany přistoupit?

Úplně na úvod chci konstatovat, že všechny odpovědi jsou čistě můj osobní a subjektivní pohled na věc. Budoucí vláda musí ke zvýšení výdajů na obranu přistoupit jako k nutnosti, nikoliv rozmaru. S ohledem na mezinárodní děníje jasné, že bezpečnost jako oblast, ve které se nastřádalo obrovské manko za poslední klidnější dekády, musí být priorita. Zajištění obrany státu patří mezi jeho elementární funkce. Často to někde v médiích opakuji a není důvod to neuvést i tady pro Vás, pokud nežijete v bezpečí a nepřipravujete se na hrozby kolem vás, stejně o svůj vzácný status přijdete. A pak je jedno, jak jste se původně měli.

Navíc pokud má být Česká republika věrohodným partnerem v NATO a schopná efektivní obrany, je třeba zvýšené výdaje alespoň po jistou dobu akceptovat. Je přitom evidentní, že část prostředků bude muset být kryta dluhem, ale současně musí vláda přehodnotit rozpočtové priority v řadě kapitol a zejména na straně chodu státu, který je mírně řečeno neefektivní, protože v řadě oblastí zastaral. Výdaje na obranu přitom mají být strukturální součástí bezpečnostní politiky a spjaté s budováním vědomí hodnotového ukotvení v populaci. To se prolíná i se školstvím a dalšími gescemi. Pokud tedy někde hledat úspory, tak zejména u neefektivních dotací a výdajů do udržování neefektivního fungování státu jakožto servisu občanům.

Pro efektivitu vynakládaných prostředků je klíčová souhra a soulad mezi civilní a vojenskou částí rezortu obrany, mezi ministrem či ministryní obrany a náčelníkem generálního štábu. V tomto období jsme byli svědky řady situací, které by šlo označit za nesoulad až konflikt, a které byly tématem veřejné diskuse. Při vědomí, že nelze zaručit shodu za všech okolností, lze přinejmenším očekávat, že napříště budou spory urovnávány za zavřenými dveřmi?

Pro efektivitu a důvěru veřejnosti je klíčové, aby byly spory mezi ministrem obrany a náčelníkem generálního štábu řešeny především interně. Veřejné výměny názorů oslabují důvěru nejen doma, ale i mezi spojenci. Vláda by měla vybrat do čela ministerstva takového člověka, který bude mít přirozený respekt k armádní odbornosti, ale zároveň bude schopen politicky hájit potřeby rezortu v rámci vlády. Profesionalita, komunikace a strategická jednota musejí být prioritou. Konec konců v demokratických režimech o tom, co dělají vojáci, rozhodující politici. Politici by ale zároveň měli vojákům umět naslouchat, protože to jsou naopak vojáci, kdo nasazují životy, kdežto politik riskuje pouze to, že nemusí být znovu zvolen. V tom spatřuji velký rozdíl.

Pro obranyschopnost České republiky a zejména pro zajištění potřeb ozbrojených sil v době krize je klíčová rovněž role domácího obranného průmyslu. Měla se by příští vláda v maximální možné míře zasazovat o co nejvyšší podíl domácího průmyslu na těch strategických zakázkách, u nichž z definice věci musí být dodavatelem zahraniční společnost?

Ano, příští vláda by měla důsledně usilovat o co největší zapojení domácího obranného průmyslu.A to i u strategických projektů s hlavním zahraničním dodavatelem. Zapojení českých podniků do subdodávek zvyšuje bezpečnost celého projektu, přináší know-how, zaměstnanost i daňové příjmy. Vláda by měla podmínku podílu domácího průmyslu uplatňovat už při vyjednávání smluv a investovat do podpory inovační kapacity těchto firem.Ono skutečně platí, že efektivně vynaložené prostředky do takovýchto projektů mohou přinášet dlouhodobou stabilitu a prosperitu. Obecně k tomu chci dodat i to, že na pořizování zbraňových technologií není nic toxického, je to odvěký proces adaptace v rámci konfliktů. A ty tu vždy byly, jsou a bohužel i budou. Jejich měnící se podoby nutí k tomu zavádět nové sofistikovanější technologie.

Závazek z roku 2017, vybudovat moderně vyzbrojené brigádní úkolové uskupené těžkého typu, se k 1. lednu 2026 nepodaří realizovat. Došlo k průtahům při nákupu BVP, ale také tanků. Byla odložena akvizice samohybných minometů, a jen velmi pomalu se začínají řešit otázky například mobilní pozemní PVO a protidronové obrany. Po zásadních investicích do vzdušných sil (nákup F-35, nákup vrtulníků, dopravních letounů), měla by příští vláda dotáhnout modernizaci výzbroje tzv. těžké brigády, a tento letitý dluh smazat?

Modernizace těžké brigády není „nějaký projekt armády“, ale jeden ze základních aliančních závazků. Dokončení modernizace musí být prioritou příští vlády. Zpoždění v nákupech BVP, tanků i dalších systémů výrazně snižuje důvěryhodnost ČR jako spojence. Není možné investovat pouze do vzdušných sil a těžkou brigádu odsunout, jakmile se objeví nějaké další potřeby. Bez moderní pozemní složky bude armáda neúplná a neschopná plnit některé klíčové úkoly, které se navíc týkají i posílení obrany země a jejího teritoria.

Obraně, vnější bezpečnosti, je věnována velká pozornost, a to zejména s ohledem na zhoršenou bezpečnostní situaci v důsledku pokračující ruské agrese proti Ukrajině. Vnitřní bezpečnost je ovšem neméně důležitou oblastí. Je na místě uvažovat o pevném stanovení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany, jejich stabilitě, a obecně trvat na vyváženém přístupu vlády k vnější i vnitřní bezpečnosti, například proto, aby si jednotlivé sbory vzájemně nekonkurovaly na trhu práce?

Zajištění bezpečnosti občanů má dva pilíře – obranu a vnitřní bezpečnost. Stejně jako obrana, i policie, hasiči a další složky potřebují stabilní financování. Zavedení minimálních výdajů na vnitřní bezpečnost po vzoru obrany je legitimní návrh. Současně je třeba zabránit konkurenčnímu boji o personál mezi armádou, policií a dalšími složkami. Harmonizace odměňování a podmínek služby by měla být standardem. Ten, kdo si vybere službu této zemi, to samozřejmě nemůže dělat jen pro peníze. Zároveň ale platí, že právě finanční zajištění rozhoduje o kvalitě lidí, kteří do systému vstupují a také jak dlouho v něm zůstanou. A v toto ohledu si vedení každé země zvláště v čase složitých výzev musí uvědomovat, že investovat do takových lidí se vyplatí celé společnosti. 

Specifický bod, který navazuje na předchozí otázku, se týká také zmíněného přednostního využívání domácího obranného a bezpečnostního průmyslu. Mělo by se ministerstvo vnitra v maximální možné míře snažit pořizovat výzbroj a výstroj od domácích výrobců, a pokud možno unifikovat vybavení policistů a vojáků v těch oblastech, v nichž to je z hlediska operační interoperability, ale také ekonomických benefitů domácí produkce výhodné?

Ministerstvo vnitra by mělo postupovat obdobně jako obrana – tedy preferovat domácí výrobce tam, kde je to možné a výhodné. Společné pořízení některé výstroje nebo unifikace zbraňových systémů může přinést významné úspory a zjednodušit logistiku. Tam, kde je možná interoperabilita mezi vojáky a policisty (např. balistické vesty, přilby, ruční zbraně), je společný nákup zcela na místě.

Jednou ze zásadních potřeb armády sledujeme v přímém přenosu – výrobu a zásobování municí, především dělostřeleckou municí. Přes obrovský rozmach přesných raket s dlouhým dosahem a dronů všech kategorií zůstává hlavňové dělostřelectvo v konfliktu vysoké intenzity klíčovou zbraní. Měla by budoucí vláda udělat maximum proto, aby umožnila rozvoj domácí výroby munice a střeliva, a v zahraničí ji pořizovala jen v tom případě, kdy domácí kapacity nepokryjí domácí potřebu AČR?

Dělostřelectvo a výroba munice se ukazují i nadále jako velmi důležité v konfliktech vysoké intenzity jako je válka na Ukrajině. Dělostřelectvo stále ještě je „králem bojiště“ a postupně ho nahrazují a doplňují další prostředky, zejména drony. V dohledné době však potřeba dělostřelectva rozhodně nezmizí a bude se dále rozvíjet. Česká republika musí posílit domácí výrobu – a to nejen klasické dělostřelecké munice, ale i min, granátů, nábojů všech typů. Budoucí vláda musí vytvořit podmínky pro investice do těchto výrob, podpořit je legislativně i finančně a v případě potřeby garantovat odběry. Zahraniční nákupy mají být pouze doplňkové. I zde platí, že se to vyplatí, protože to povede ke zvýšení příjmů a zaměstnanosti v tomto odvětví.

Původní cíle AČR v oblasti početních stavů hovořily o 30 tisících profesionálů a 10 tisících aktivních záložníků k roku 2030. To bude při současném tempu odchodovosti a náborů přes nedávné navýšení platů a příspěvků velmi náročným úkolem – a armáda na základě zanedlouho přijatých Capability Targets 2025 hovoří o potřebě více než 37 tisíc vojáků. Co by měla budoucí vláda dělat, aby ozbrojené síly v tomto ohledu podpořila a aby také vytvořila vhodné předpoklady pro efektivní vytvoření mobilizačních záloh?

Zajištění dostatečného počtu profesionálních vojáků a aktivních záložníků vyžaduje komplexní přístup. Nestačí jen peníze – nutná je podpora prestiže služby, kvalitní infrastruktura, silná propagace a motivace. Určitě i pozitivní příklady, které táhnou, a to zejména u mladých lidí, protože kdo chce být vojákem, musí počítat s tím, že by měl být alespoň fyzicky fit. A to platí dokonce i u útvarů specializovaných na kybernetickou doménu a dalších. U aktivních záloh je třeba větší pružnost při výcviku, spolupráce se zaměstnavateli, ale i legislativní změny. Vláda by měla rovněž vyhodnotit možnosti zavedení systému dobrovolné předvojenské přípravy pro širší spektrum populace.Určitě by se dala dále posílit rozvíjená cvičení už se středoškoláky a rozhodně se nabízí i další posílení projektu Příprava občanů k obraně státu – POKOS.

S otázkou výroby munice a střeliva v České republice souvisí také otázka produkce střelných prachů. Ministerstvo průmyslu a obchodu je jediným akcionářem společnosti Explosia, která patří mezi významné producenty celoevropsky. Nebylo by na místě uvažovat o převodu tohoto strategického podniku do gesce Ministerstva obrany, aby tím bylo usnadněno plnění potřeb obranného průmyslu na základě požadavků ozbrojených sil v tomto ohledu?

Explosia vyrábí klíčový komponent pro výrobu munice – střelný prach či výbušniny. Je zcela racionální uvažovat o jejím převedení pod Ministerstvo obrany. Zjednodušilo by to plánování výroby, investic i vývoje. Zvláště pokud by šlo o rozhodnutí podložené přínosem pro obranyschopnost země. Stejně jako má Ministerstvo obrany přímý vliv na státní podniky jako VOP CZ či LOM Praha, mohlo by mít i na Explosii.

Zmínili jsme rostoucí význam bezpilotní techniky na moderním bojišti. V České republice existuje řada výrobců osvědčených řešení, probíhá výzkum a vývoj prostředků, přesto Armáda České republiky spoléhá především na zahraniční dodavatele. Měla by budoucí vláda více dbát o podporu domácího průmyslu i v tomto specifickém odvětví?

Drony nejsou jen budoucnost – jsou přítomnost. Český průmysl v tomto směru sice nezaspal, ale potřebuje podporu státu, a to nejen v oblasti akvizic, ale také výzkumu a testování. Armáda by měla aktivně zapojovat české výrobce do vývoje a zkušebního nasazení, podobně jako to dělá např. ukrajinská armáda. Tyto trendy tam zavčas zachytily, proto vůbec Ukrajina ještě jako stát existuje. Jsou to totiž právě drony, které ji umožňují vést válku již čtvrtým rokem proti mnohem silnějšímu soupeři. Budoucí vláda by dle mého názoru měla vyčlenit prostředky na cílenou podporu domácích výrobců bezpilotních systémů. A to nejen kvůli soběstačnosti, ale i kvůli exportnímu potenciálu, který je zvláště zde značný.

Tagy