Trendy zavedené munice do ručních zbraní

Trendy zavedené munice do ručních zbraní
Autor: public domain|Popisek: Berretta M1911A1 a M9
30 / 01 / 2021, 13:00

Ráže zbraně měla a má zásadní vliv na účinnost zbraně a též možnost jejího použití. V moderní době, kdy byly zavedeny tzv. zadovky s jednotným nábojem, se v účinnosti zbraně kloubí její ráže, velikost prachové náplně, konstrukce střely, typ vývrtu a vždy a všude vycvičenost střelce.

Rozsah ráží munice pro ruční zbraně je obrovský, i pokud vynecháme ručně odlévané koule pro předovky ze středověku a budeme se věnovat pouze jednotné munici. Zřejmě nejmenší ráží ruční zbraně byl náboj 2,34 mm pro švýcarský minirevolver. Zde je nutno podotknout, že byl vyroben spíše jako kuriozita pomocí technik švýcarských hodinářů, je však plně funkční a je zapsán v Guinnessově knize rekordů. Na opačném poli spektra je ráže .620 in (15,7 mm), kterou má rakouský pětiranný revolver Pfeifer-Zeliska z roku 1995. Logicky obě zbraně nejsou určeny k masové produkci, ale jako sběratelské zajímavosti.

Nejznámější jsou asi dvě ráže, a to armádní Colt .45 a revolver .22. Armádní Colt je ikonickou zbraní armády USA. Jeho ráže v metrické soustavě je 11,5 mm. Druhou ráží je .22, což je 5,7 mm. Tato „malorážka“ je známá především z kriminálních příběhů z USA, kdy detektiv letmým pohledem určí, že oběť byla zabita dvaadvacítkou. Z logiky věci plyne, že daná ráže je smrtící, zbraň je malá a kompaktní s malým dostřelem, ale i malou hlučností. Ideální k sebeobraně, nebo v opačném případě ke zneužití. Zavedení armádní ráže .45 má údajně jiné pozadí. Zavedena byla do výzbroje v roce 1911 a nahrazena až v roce 1990 pistolemi Berretta M9 ráže 9 mm. Před zavedením Colt 1911 byly v US Army zavedeny revolvery různých typů obvykle ráže 9 mm (.38). Hlavním problémem byla různost typů a slabý výkon munice, respektive její zastavovací účinek. S tímto se potýkaly americké jednotky během Moro povstání v průběhu americko-filipínské války na přelomu století. Při boji v džungli domácí válečníci vybaveni chladnými zbraněmi a pod silným vlivem narkotik útočili na americké vojáky, i když byli opakovaně postřeleni z ručních zbraní. Až teprve munice do COLT 1911 celkem spolehlivě zastavila takovéhoto sebevražedného útočníka.

colt


                                    Rozebraná pistole M 1911 A1 (Foto: Jan Hrdonka, CC BY-SA 4.0)

 

Jako u všech produktů je i zavedení ráže předmětem výzkumu a vývoje a též schopnosti výrobce v dostatečném množství a odpovídající kvalitě zaplnit trh při akceptovatelné technologické náročnosti na výrobu a použití. Příklad z jiného odvětví – v době rozšiřování videokazet soutěžily dva hlavní systémy, a to Betacam a VHS. Odborníci se shodují, že Betacam poskytoval mnohem vyšší kvalitu záznamu, ale byl technologicky náročnější. Konkurenční výrobce VHS mezitím zaplavil trh levnějšími kazetami i přehrávači VHS. Betacam pak zůstal pouze v malosériové produkci a byl využíván např. k profesionálnímu natáčení filmů. V pistolové munici byl trh dlouhodobě obsazen dvěma hlavními typy munice, tedy ráže 7,62 mm a 9 mm, kdy v současnosti je v podstatě absolutní většina armádních i policejních zbraní v ráži 9 mm. Obvykle se jedná o ráži 9x19 Parabellum (9 mm NATO). Též je vhodné zmínit, že čs. pistole vz.52 využívala náboj 7,62x25 Tokarev. Velikost nábojnice společně s konstrukcí závěru poskytovaly munici značnou průbojnost. V označení munice první číslo značí ráži a druhé délku nábojnice. Do náboje Tokarev se vešlo tedy zhruba o půl centimetru více střelného prachu než do náboje PARA.

Samopaly svou municí kopírovaly vývoj trhu s pistolovou municí. Důvodem je, že využívají jinou konstrukci zbraně a velkokapacitní zásobníky, ale munice je s pistolemi jednotná. Zde docházelo k chybě v názvosloví v Československu, kdy byl zaveden samopal vz.58, avšak jednalo se o útočnou pušku. Při pohledu na nabídku zbrojařských firem je evidentní, že munice pro samopaly se v podstatě ujednotila na ráži 9 mm.

V kategorii útočných pušek jsou v současnosti nejčastěji používány ráže 7,62x39 mm, 7,62x51 NATO, 5,56x45 NATO, 5,45x39 mm. Munice 7,62x39 a 5,45,39 je unifikovanou municí pro zbraně typu AK-47 a AK-74 a jejich deriváty či licenční produkce. Sa vz.58 používal unifikovaný náboj Varšavské smlouvy 7,62x39, v současnosti zavedený systém BREN je již konstruován na 5,56,45 NATO s možností výměny hlavně za ráži 7,62 dle přání zákazníka. Za praotce současných útočných pušek je mnohdy považován StG 44 s ráží 7,92x33. Ráže 7,92 mm byla standardem pro zbraně Mauser, pro StG 44 byl náboj zkrácen z původního puškového náboje 7,92x57. Náboje 7,92 Mauser vstoupily do služby v roce 1905 a ve své době, tedy v průběhu obou světových válek, patřily k nejoblíbenější a nejrozšířenější munici vzhledem ke své kvalitě a výkonu. Následně se však více rozšířila ráže 7,62 mm, jež stále společně s rážemi 5,56 a 5,45 dominuje trhu. Vlastní cestou se vydává Čína s ráží 5,8x42 mm, jež dle jejího tvrzení je účinnější než ruská 5,45 nebo 5,56 NATO.

K zavedení malorážné munice údajně vedlo plošné rozšíření neprůstřelných vest. Malorážná munice má menší průbojnost i dostřel v porovnání s maximálními limity vyšších ráží, má však jednoznačně vyšší ranivost. Dle výzkumů i zásah do balistickou vestou nekrytých částí těla, jako jsou končetiny, může způsobit smrt nebo velmi těžké zranění, a to buď šokem organismu nebo rozsáhlými vedlejšími zraněními. Především střela 5,45, jež má dutou špičku a olověnou záslepku při zásahu, se deformuje a tím mění těžiště, což může způsobit její rotaci nebo pohyb v těle. V místě vstřelu je pak malý otvor, ale poškození okolní tkáně je velmi rozsáhlé. Rychlost střely způsobí rozražení buněk (voda v nich obsažená je nestlačitelná) a následně implozi tkáně a okolního vzduchu do aerodynamického kuželu za střelou, tedy nasátí do vstřelu. Tyto pulzy společně s kontaminací rány mohou být fatální. Testy prokázaly, že nejmenší škodu způsobí vstřel do plic vzhledem k jejich houbovité struktuře, naprostý masakr vznikne při zásahu břišní dutiny. Vzhledem k pohybu střely uvnitř těla způsobeném změnou těžiště na výstřelu střela může vylétat nikoliv špicí napřed ale do strany, což způsobí devastující roztržení tkáně. Toto je však vykoupeno malou průbojností, takže cíl v hustém porostu nebo krytý například zdí je obtížně ničitelný.

Odstřelovací pušky využívaly standardně klasickou puškovou munici, jako například munice 7,92x57 Mauser pro stejnojmenné pušky i kulomet MG 42, nebo 7,62x54 pro pušky Mosin a kulomety Děgťarev nebo Maxim. Po vyřazení pušek (včetně samonabíjecích) z armádní výzbroje byly používány tyto náboje pro lehké/univerzální kulomety (v ČSLA UK vz.59) a odstřelovací pušky (SVD Dragunov), jak bylo uvedeno dříve, munice pro útočné pušky je zkrácená a má menší výkon. Vývoj použití odstřelovačích pušek se ubíral dvěma směry. Zbraně pro speciální policejní složky, kdy cíl je obvykle na kratší vzdálenost a musí být na přímou viditelnost je zachována ráže 7,62 a nižší. Armádní specialisté, kteří působí ve specifických podmínkách vysoko v horách či v zastavěné oblasti, již využívají vyšší ráže, jako .50, tedy 12,7 mm, též jsou zavedeny zbraně ráže 14,5 mm. Střely těchto ráží mají obrovskou kinetickou sílu. Při střelbě v zastavěné oblasti, kdy může docházet ke značnému proudění vzduchu mezi budovami, jak horizontálně, tak i vertikálně, nebo ve vysokohorských podmínkách s jinými teplotami a hustotou vzduchu, tato střela dokáže poměrně přesně dolétnout k cíli na velkou vzdálenost a ten zničit.

mg 42

                                                                         MG 42 (Foto: CC0 1.0)

 

Zde je nutno připomenout dvě historická fakta. Střela větší ráže vytváří odpovídající aerodynamický ráz stlačeným vzduchem, jenž při letu střelu obtéká. Již v poznámkách knížete Anhalta z Bitvy na Bílé hoře jsou zmínky o zraněních způsobených „větrem od koule“, jenž mrzačil i zabíjel. I na YouTube byly k nalezení záběry z Afghánistánu, kdy sniper zneškodnil dva cíle jedním výstřelem, kdy jeden byl eliminován průletem střely kolem něj a druhý přímým zásahem. Především za 2. světové války byly používány Rudou armádou protitankové pušky ráže 14,5 mm. Zbraň této ráže byla schopna probít pancíř starší obrněné techniky, u nových tanků byly obsluhy zbraní instruovány ke střelbě na pásy, motor, pojezdová nebo hnací kola a též zezadu do motoru. Dobří střelci mohli probít i průzory a periskopy.

Kulomety využívaly a využívají munici puškovou. V současnosti je to munice do útočných pušek. Kulomet je nyní využíván jako zbraň palebné podpory družstva, tedy pominula kategorizace na lehký a těžký kulomet, kde rozdíl byl v ráži a v tom, že těžký kulomet byl lafetován, kdežto lehký má pouze dvounožku. V současnosti hlavní ráže kulometů tedy odpovídají rážím útočných pušek, což je 7,62 mm a 5,56. Jak bylo uvedeno výše, ráže 5,56 má slabou průbojnost, což potvrdily i zkušenosti z Afghánistánu, kdy v případě, že se geurrilová skupina při přepadu ukryla v kukuřičném poli, zbraně ráže 5,56 byly nedostatečné. Například německý Bundeswehr v minulosti v rámci unifikace a zjednodušení logistiky sjednotil ráži útočných pušek i kulometů na 5,56 NATO. Po těchto zkušenostech budou opět zaváděny kulomety ráže 7,62 NATO, a to především spřažené v bojových vozidlech.

Závěrem lze tedy sumarizovat, pistolová a samopalová ráže se ujednocuje na ráži 9 mm, útočné pušky na 5,45, 5,56 NATO a 7,62 NATO a kulomety na 7,62. U odstřelovacích pušek je variabilita v rážích dle účelu použití, ale dominantně to jsou 7,62 a 12,7. Zde je nutno podotknout, že sjednocení ráží je spíše logistická a marketingová záležitost, neboť vývoj výkonné munice pokračuje. Švédská firma vyvinula pistolovou munici atypické ráže (pod 9 mm), jež je schopná probít i pancíř pásového transportéru MT-LB. Logika zavedení atypické ráže se dá odvodit. Atypická ráže znamená jiné zbraně, kdy prodej munice i zbraní lze přísně kontrolovat, nikoliv jako u globálně zavedených zbraní a ráží s masivní licenční i nelicenční výrobou. Pokud by se takto výkonná munice dostala do rukou organizovaného zločinu, neexistuje na světě policejní jednotka schopná této palebné síle čelit a své lidi ochránit. V budoucnu tedy lze očekávat další sjednocování ráží i technologie ovládání zbraní, vývoj munice však bude určující.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace