Typhoon ECR: dvoumístný stíhač pro elektronický boj a mise SEAD

Airbus v listopadu minulého roku poodhalil více o navrhované variantě svého Typhoonu ECR. Má jít primárně o dvoumístný letoun s modulárně řešenými elektronickými systémy. Nyní se Německo musí rozhodnout, zda vsadí na něj jako na domácí řešení nebo dojde k nákupu amerických letounů EA-18G Growler.

Typhoon jako ideální platforma

Eurofighter Typhoon představuje pro letoun určený k ničení protivzdušných obran v mnoha ohledech ideální platformu. Má dostatečnou zbraňovou kapacitu, velmi dobré výkony a potenciál k úpravám a dalšímu vylepšování. Jinak řečeno pojme všechny potřebné systémy a poměrně vysokou rychlostí dokáže narušit cizí vzdušný prostor a stejně tak rychle z něj zmizet. Trendem sice je provádět všechny možné typy útoků z co největších vzdáleností, ale to v případě velkých prostor není vždy uskutečnitelné. Ba naopak v případě záměrného narušování vzdušného prostoru to může být i žádoucí.

Typhoon ECR má být dvoumístným letounem, jehož posádku by tvořit pilot a dále operátor elektronických a zbraňových systémů. Vybavení určené ať už pro elektronické typy útoků EA (electronic Attack) nebo SEAD/DEAD (suppression/destruction of enemy air defence) má být řešeno modulárně. Konkrétně se počítá s osazením dvou pylonů pod křídly a z vizualizací je zřejmý i záměr s využitím konců křídel. Krom toho Airbus pracuje na komplexnějším systému, jenž by v budoucnu umožnil větší integraci do konstrukce letounu.

Složité srovnávání

Německo by mělo poptávat celkem 40 nových letounů určených pro mise typu SEAD, přičemž v úvahu přichází jen Typhoon ECR nebo americký EA-18G Growler. Dále chce 45 letounů se „strategickými schopnostmi“, jinak řečeno možností nést jaderné pumy. V takovém případě se krom Typhoonů zmiňují americké letouny Boeing F/A-18E/F Super Hornet (které představují v podstatě stejnou platformu, protože na nich byl EA-18G Growler postaven). Ty však ani v rámci amerického námořnictva nejsou uzpůsobeny k nošení jaderné výzbroje.

          Boeing EA-18G Growler s podvěšenou výzbrojí včetně střel AGM-88  (autor: Ian C. Anderson, USN) 

 

Nespornou výhodou Boeingu EA-18G Growler určeného k elektronickému boji a ničení protivzdušných obran protivníků je, že je již vyvinut a ve své výzbroji jej má americké námořnictvo i australské vzdušné síly. Ve srovnání s německým, respektive evropským řešením by tedy odpadala nutnost cokoliv vyvíjet a vsadit na jistotu. Na druhou stranu tím by zároveň Německo jednak nepodpořilo vlastní výzkum a potažmo výrobu, jenž může být zahájena v roce 2026.

Srovnávat po technické stránce oba letouny, (hypotetického) Typhoona ECR s EA-18G Growler, není krom letových parametrů dost dobře možné – elektronické zbraňové systémy něco takového prostě neumožňují. Z čistě koncepčního hlediska přitom vidíme v obou případech stejný přístup ve využití stávajícího typu víceúčelového stíhacího letounu a zároveň pochopitelného umístění rušících kontejnerů na existující závěsníky.

Airbus vcelku pochopitelně prezentuje Typhoon ECR se střelami SPEAR-EW (Electronic Warfare) od MBDA určenými jak již název napovídá k provádění útoků na radary. S nimi ostatně pro tento účel počítá Velká Británie, která jimi hodlá vyzbrojit letouny F-35 i Typhoony. V současné době německé útočné letouny Tornado ECR, jenž mohou být nahrazeny zrovna Typhoony ECR, jsou vyzbrojeny americkými střelami AGM-88 HARM. Německo k tomu v prosinci minulého roku objednalo jejich nejnovější verzi označovanou zkráceně jako AAGRM (AGM-88E Advanced Antiradiation Guided Missile). Ty se tak velmi pravděpodobně stanou výzbrojí i budoucího letounu k provádění SEAD misí a to vzhledem k doletu dokonce primární.

SEAD letouny vzácností

Letouny specializované pro mise typu SEAD už ve své výzbroji udržuje malý počet států. V rámci NATO můžeme jmenovat krom Spojených států amerických už jen Itálii a právě Německo. Přitom úroveň různých systémů protivzdušné obrany vzrůstá a je zřejmé, že k jejich zničení v mnoha případech jen těžko může stačit přesná munice ať už je odhazována nebo odpalována z jakékoliv vzdálenosti.

Na druhou stranu drtivá většina zemí jednak neplánuje potřebu zajištění cizího vzdušného prostoru, čemuž předchází zničení postavení protiletadlové obrany. Nebo si takové letouny nemůže dovolit a počítá s tím, že jejich roli pojmou víceúčelové stíhací letouny. Jejich nasazení však může být v některých případech nebezpečné, či dokonce až za hranou akceptovatelného rizika.

 

Autor: Michal Polák

Tagy