foto: Facebook Antonína Staňka/Antonín Staněk
Security magazínu poskytl rozhovor místopředseda Výboru pro obranu Antonín Staněk. Redakci mimo jiné zajímalo, zda je podle něho český obranný průmysl připraven na krizová období či zda má ČR u nákupu nových děl 155 mm rozhodně trvat na podílu zapojení českých firem do zakázky ve výši 40%.
Vláda tento týden schválila další opatření v boji s koronavirem. Je velkou neznámou, jak moc dopadne na české hospodářství, potažmo obranný průmysl ekonomická krize. Jak dobře je podle Vás připraven český obranný průmysl obecně na krizová období?
Covidová krize samozřejmě poškodí drtivou většinu sektorů hospodářství. Profitovat z ní dlouhodobě může snad jen zdravotnický byznys, zásilkové služby a farmaceutický průmysl. Proto bude nutně postižen i průmysl obranný, protože i zde se projeví celostátní omezení, která dopadnou na zaměstnance, dodavatelské řetězce, dodavatelské lhůty atd.
Problém obranného průmyslu je ale v jeho unikátnosti a nenahraditelnosti. Nemůžete odložit nasazení armádních jednotek v případě krize třeba o měsíc, než se rozjedou výrobní linky. To jste skončili. Krize neznají druhou šanci. Tím mimochodem nedávno argumentoval i premiér, když říkal, že máme jen jeden pokus.
Český obranný průmysl by proto měl být více a hlouběji provázán s potřebami státu. Měl by být zkrátka významnějším dodavatelem, než je dosud.
Měl by existovat post zmocněnce pro krizové situace, například na Úřadu vlády, kde by se sbíhaly nitky analýz a prognóz z jednotlivých ministerstev a průmyslových sektorů. Tento zmocněnec by pak byl odborným garantem a rádcem vlády z hlediska dlouhodobých prognóz. Nestalo by se pak, že státní sklady zejí prázdnotou nebo v nich jsou nepoužitelné věci a máme spoustu střelců, ale chybí nám třeba programátoři dronů.
Objevují se hlasy volající po co největší soběstačnosti České republiky. To se týká i obranných kapacit. Je toto volání podle Vás namístě?
Samozřejmě. Neznamená to ale, že budeme v malé České republice vyrábět vše, od šroubků po tanky. Měly bychom být ale soběstační v hlavních obranných parametrech.
Vláda by si měla nechat udělat analýzu, co bude klíčovými prvky budoucích konfliktů a možných budoucích sociálně-ekologických krizí a na to by se měla zaměřit. Podobně, jako se Izrael v kritickém okamžiku svého vývoje zaměřil na letecký průmysl a zpravodajství, měli bychom se i my zaměřit jen na určité segmenty, které budou rozhodovat, jak budeme v řešení možných budoucích krizí úspěšní.
Nemusí to být hned nákladné zbrojní systémy. Možná se ukáže, že potřebujeme především vynikající, chráněnou a jištěnou logistiku. Řídící centra, prognostické útvary, software pro drony. Například. Osobně bych podpořil ještě české bitevníky, jakými disponuje Aero Vodochody. A na soběstačnost v těchto věcech se pak zaměřit.
Důležitá je samozřejmě také kompatibilita. Nežijeme uprostřed oceánu, potřebujeme být kompatibilní s armádami okolních zemí. Ať už se týká např. kontejnerové přepravy, průchodnosti silnic a železnic, kde máme stále ještě problémy s nosností a světlostí mostů, náhradních dílů, střeliva atd.
Jedním z klíčových aspektů strategické bezpečnosti je schopnost českých podniků podílet se na dodávkách a následném servisu v rámci armádních zakázek. Nyní se často diskutuje o podílu českého průmyslu na dodávkách nových děl 155 mm. Česká strana požaduje zapojení domácích firem ze 40 %, francouzská strana se podle dostupných informací k tomuto závazku moc nemá. Jak silně by měla Česká republika trvat na podílu českého průmyslu?
Podle mě co nejvíce. Ale promyšleně, strategicky a jednotně. Je jedno, je-li dodavatelem Francie, Švédsko nebo Izrael. Měli bychom si nastavit nepodkročitelné minimum, které bychom měli u každé zakázky vyžadovat. Podpora domácího průmyslu je navíc u průmyslově vyspělých zemí obecně platným pravidlem a nebude to proto pro dodavatele nic nového.
Důležitým bodem v rámci nákupu dělostřelectva je i otázka, kdo bude dodávat munici. Francouzská strana chce pochopitelně dodávat munici vlastní. Měli bychom podle Vás trvat na tom, aby se munice vyráběla v ČR?
To je jednoduchá otázka se složitým pozadím. Závisí totiž na spotřebě této munice. Jestliže kupujeme něco, co má být primárně odstrašujícím systémem, který se bude víceméně udržovat v kondici občasnými cvičnými střelbami, je možné, že bude výhodnější její dovoz. Pokud se jedná o základní prvek bojeschopnosti české armády, pak je určitě lepší, abychom byli schopni potřebný počet munice sami doplňovat.
Druhotným kritériem, které by mělo být bráno v potaz, je bezpečnostní situace země, odkud se střelivo kupuje. Francie je například velký silný stát, ale jeho vnitropolitická situace není tak dobrá, jak bychom rádi a kdyby se zhoršila, je možné, že dodávky začnou váznout nebo nebudou vůbec realizovány. Pak bude třeba vědět, z jaké jiné země lze střelivo doplnit a nebýt závislí jen na jediném dodavateli. K odpovědi je proto třeba poměrně specifické analýzy, která by právě měla být součástí kvalifikované oponentury vládních kroků v oblasti obranných investic.
Třetím kritériem pak je, nakolik si ceníme a jak moc chceme mít opravdu suverénní armádu. Když hodně, musíme být schopni munici vyrobit sami.
Probíhají i další armádní tendry, z nichž největší je určitě ten na pořízení 210 bojových vozidel pěchoty za více než 50 miliard korun. Objevují se polemiky, zda za současné ekonomické situace je tak velký nákup finančně únosný. Myslíte, že by se mělo pokračovat v takto masivním nákupu, nebo je čas uvažovat o nějaké formě úspor?
Bojová vozidla pěchoty jsou patrně největší bolestí armády, i když ne jediná. Dochází například životnost cvičných letounů L-129, římž je ohrožen elitní výcvik pilotů. Bez ,,bévépéček" to ale nejde vůbec. Vojáci se nikam bez nich nepřemístí, nejsou dostatečně chráněni, nemohou plnit úkoly v misích atd.
Investice do kvalitních pancéřovaných vozů je podobná soukromé investici do pojištění. Také pojištění si platíme ,,co kdyby". Důležité je si také uvědomit, že až je budeme potřebovat, nepůjde je koupit ze dne na den v jakémsi zbrojním supermarketu.
Současná pandemie ohrožuje bezprostředně životy především starších lidí. Není ale možné to vyřešit tak, že seberete peníze na ochranu těch mladších.
Jsme součástí nějakého systému, kde plníme nějaké úkoly, jsme účastni na různých misích a k tomu potřebujeme kvalitní techniku, chránící životy našich vojáků. Šetření nesmí ohrozit životy našich lidí.
Tagy