Autor fotografie: Ministerstvo obrany Ukrajiny, CC BY 4.0|Popisek: Ukrajinské tanky T-64 a letounySu-27
SM oslovil nezávislého bezpečnostního analytika Tomáše Chlebečka, dopisovatele časopisů Military Technology a Naval Forces, a pořídil s ním rozhovor o pokračující ukrajinské krizi. Co Chlebeček soudí o záměrech Ruska a jaký bude další vývoj situace? Více se dozvíte v našem interview.
Již týdny panuje zvýšené mezinárodní napětí ohledně Ukrajiny. Rusko shromáždilo na hranicích asi 100 000 vojáků včetně invazní techniky. Jak pravděpodobné je, že Rusko nakonec provede vpád na ukrajinskéúzemí?
To bohužel nevíme, protože Západ jako celek nemá dostatečný vhled do ruského rozhodovacího procesu. Na rozdíl od vojenských schopností a kapacit nevíme dost o strategických záměrech Ruska ani to, jestli se Vladimir Putin již definitivně rozhodl pro konkrétní postup, ale existují pro to odůvodněné pochybnosti. Rusko totiž většinou velmi pružně reaguje na postup svých protihráčů. Lapidárně řečeno, Rusko dojde až tam, kam ho pustíte. Čím slabší a méně jednotný bude postup spojenců v NATO, tím pravděpodobnější bude také ruský vojenský zásah na Ukrajině, nebo obecně kdekoli ve světě. V této souvislosti je nutné zmínit především postoj Německa a Francie, jejichž přístup k Moskvě je mnohem vstřícnější.
Může teoreticky nastat scénář z roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, to znamená, že k invazi nakonec dojde, ale jen na určité části teritoria, o něž má Moskva zájem, například na východě Ukrajiny. Kalkuluje podle Vás Kreml i s takovou možností?
Určitě, vzhledem k míře rizika nutně spojeného s každou ofenzivní vojenskou operací by takový postup pro ruskou stranu riziko výrazně snižoval. Zároveň by umožnil mnohem efektivnější možnost přímou ruskou vojenskou angažovanost maskovat, jak jsme toho byli opakovaně svědky od roku 2014 nejdříve na Krymu a následně v okupovaných částech doněckého a luhanského regionu v Donbasu. Protože současnou krizi uměle vyvolalo Rusko, musí Kreml nutně kalkulovat se všemi eventuálními alternativami. Vzhledem k množství, kvalitě a různorodosti shromážděných vojenských jednotek i disparitě s ukrajinskými silami má na výběr mezi rozsáhlou invazí z několika směrů (včetně Běloruska), operacemi různé intenzity v jednom nebo v několika ukrajinských regionech (Kyjev, Donbas, pobřeží Azovského moře) či popiratelnými akcemi menšího rozsahu, o nichž již byla řeč. Nemluvě o kontinuálně probíhající hybridní dezinformační a kybernetické kampani nebo případných sabotážních operacích.
Pokud by bylo v nějaké formě zaveleno k invazi na Ukrajinu, neztratilo by následně Rusko nakonec víc politicky a hlavně ekonomicky? Jak moc by případné ekonomické sankce Moskvu ,,bolely"?
K politickým ztrátám již došlo, protože Rusko bylo v nedávné minulosti opakovaně demaskováno jako agresor a jako stát, který není ochoten dostát prakticky žádným smluvním závazkům, které v minulosti přijal. Samozřejmě záleží na tom, jaké konkrétní ekonomické a především finanční sankce by byly minimálně ze strany USA a EU přijaty. Podle všeho ale již byly připraveny a předběžně odsouhlaseny v předstihu a zároveň signalizovány Moskvě jako dodatečný faktor odstrašování. Pokud by skutečně došlo k odstřižení Ruska od globálního bankovního systému SWIFT na delší dobu, byly by praktické následky pro Rusko i jeho oligarchickou elitu zřejmě nedozírné.
Rusko požaduje mimo jiné garance po Západu, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Západ však nemůže takové garance přirozeně dát. Nemůže být jednání Ruska z pozice síly v tomto směru kontraproduktivní v tom smyslu, že samo, aniž by si to uvědomovalo, tlačí Ukrajinu do NATO, což je to, co právě nechce?
Tak tomu bylo již od jara 2014. Jde o pozoruhodný paradox, který však má pro Rusko dlouhodobě ještě mnohem negativnější následky. Ukrajina byla od svého vzniku jako nezávislého státu v roce 1991 skutečně tím, z čeho ji Moskva obviňuje v současnosti: národnostně rozdělenou a dysfunkční kleptokracií ovládanou oligarchickými klikami podporovanými ze zahraničí. Tím, že Putin “vyvedl” klíčové regiony s většinou ruskojazyčného obyvatelstva (především Krym a Sevastopol, který je samostatnou oblastí) mimo Ukrajinu, de facto ukončil permanentní rozdělení a politický pat v zemi. Pokud má Ukrajina radikálně nacionalistickou scénu, je to především jeho zásluha. Navzdory taktickým územním ziskům zapříčinil trvalou geopolitickou změnu, protože Ukrajinu pro Rusko zřejmě natrvalo efektivně ztratil. Může se tedy opakovat příběh pobaltských republik, jejichž ilegální anexi tehdejším Sovětským svazem v roce 1940 (na základě paktu Molotov-Ribbentrop) Západ také neuznal.
Na jakých faktorech závisí, aby se Ukrajina jednou stala plnohodnotným členem NATO?
Tato otázka rozhodně není na pořadu dne. Bohužel, o budoucím osudu nejen Ukrajiny, ale také Moldavska a Gruzie se rozhodne na domácí scéně v těchto zemích, postižených neblahým sovětským dědictvím a dlouhodobě neřešenými politickými, ekonomickými i národnostními problémy. A v neposlední řadě také ruským expanzionismem, protože Rusko zneužilo letitých zamrzlých konfliktů na jejich území k převzetí kontroly nad Podněstřím (Moldavsko) i Abcházií a Jižní Osetií (Gruzie). Ukrajina je samozřejmě díky svojí velikosti a geopolitickému významu nejdůležitější. Jediným dostupným řešením je dlouhodobá a všestranná pomoc Západu v podobě demokratizace, ekonomické modernizace a zapojení do evropských a v delším časovém horizontu i do euroatlantických struktur. To ovšem představuje smrtelné nebezpečí pro současný režim v Rusku, protože případný úspěch by ukázal životaschopnou alternativu k vizím Kremlu, a Moskva i v budoucnosti učiní cokoli, aby tomu zabránila.
Poměrně dlouho se hovoří o tom, že NATO prožívá jakési krizovějšíobdobí, padala slova i o tom, že projekt NATO přestává být životaschopný. Emmanuel Macron dokonce v roce 2019 hovořil o mozkové mrtvici NATO. Mohou být události ohledně Ukrajiny důležitým tmelícím prvkem, který pomůže alianci znovu vrátit důvěru v ní?
Také tímto směrem se vývoj ubíral již od jara 2014, a to včetně obrácení neblahého trendu dlouhodobě klesajících výdajů na obranu v Evropě. Narážíte na oprávněnou výtku, která byla namířena vůči tehdejšímu prezidentovi USA Donaldu Trumpovi, jehož destruktivní osobní působení na americká spojenectví v globálním měřítku je všeobecně známé, přestože jeho administrativa paradoxně výrazně přispěla k zostření kurzu Washingtonu vůči Moskvě. Určitě ale můžeme říci, že skutečnou hnací silou opětovného důrazu NATO na kolektivní obranu a odstrašování nebyli lídři jeho členských států, ale Vladimir Putin. Počínání Ruska ve vojenské, politické, informační i ekonomické oblasti se stalo příliš agresivní, vyděračské a bezostyšné, než aby mohlo zůstat bez odezvy, přestože ta dosavadní stále ještě není dostatečná. Důležitým mezníkem v tomto směru se stane také nová strategická koncepce NATO, která by měla být přijata na červnovém summitu aliance v Madridu.