USA vs. Rusko na Ukrajině: Bojová vozidla a tanky svádějí těžké boje. Americké zásobovací trasy jako slabina

Po ukončení studené války a přechodu k více operacím expedičního charakteru se diskutovalo o smysluplnosti tankového vojska. Následující konflikty, jako válka proti ISIS v Sýrii, konflikt Arménie – Ázerbájdžán, nebo konflikt na Ukrajině, ať již separatistické tendence nebo přímo Rusko – Ukrajina, ukazují, že tankové síly stále mají své opodstatnění a nezastupitelnou roli jako průlomová zbraň. Jak by dopadl hypotetický souboj Ruska proti USA na Ukrajině, pokud by se zapojily do bojů a jakou techniku v oblasti tanků či bojových vozidel by proti sobě mohly nasadit?

M1A2 SEPv4 je poslední modernizací M1 ABRAMS. MBT. Původní model byl zařazen do výzbroje v roce 1980 a prošel řadou modernizací, především v oblasti optiky, elektroniky, komunikace, systému velení a řízení palby, sdílení dat v rámci C4ISTAR a výrazně byla modernizována i balistická ochrana. M1 měl být nahrazen Future Combat Systems XM1202, do něhož spadala i položka MGV – Manned Ground Vehicles (osádková pozemní vozidla) ale projekt byl zrušen. Mělo se jednat o modulární řešení pozemních bojových vozidel maximálně využívajících jednotné platformy. Takže ABRAMS zůstává i nadále ve službě. Osádku tvoří 4 osoby (velitel, střelec, nabíječ a řidič), kdy hlavní výzbrojí je 120 mm kanon ráže 120 mm L44 od německé firmy Rheinmetall. Dostřel je 4 km, ale s využitím laserem naváděné PTŘS LAHAT od izraelské IAI až 8 km. LAHAT byla původně zkonstruována pro tanky MERKAVA, může však být odpálena z jakékoliv platformy, z pozemního stanoviště, tankové hlavně, vrtulníku nebo lodě.

Jednou z nevýhod M1 je pohonná jednotka, což je plynová turbína. Jednak má vysokou spotřebu/nákladný provoz, je citlivá na prach a má vysokou tepelnou stopu. Tedy pěchota se nemůže krýt za tankem a tepelně (IR) naváděné střely takovýto zdroj nemohou minout. Proto jsou nutná velmi účinná aktivní opatření k ochraně vozidla. Též pancéřování typu COBHAM bylo zesíleno uranovými částmi v žaluziovém/vrstveném uspořádání společně s modernizovaným reaktivním pancířem ARAT ERA (ARAT – ABRAMS Reactive Armour Tales, ERA – Explosive Reactive Armour = Reaktivní části pancéřování ABRAMS, Výbušné reaktivní pancéřování). Ale v konfliktech M1 neměly velké ztráty způsobené palbou protivníka, ale především v Iráku palbou vlastní či spojenců, kdy západní protitankové prostředky potvrdily svoji výkonnost, bohužel na nesprávném cíli.

T-90 je v rámci MBT nejmodernějším tankem v ruské armádě. Lze polemizovat ohledně T-14 ARMATA, ale vzhledem k tomu, že není zavedena a sami Rusové jí říkají „tank pro přehlídky“, je lepší se věnovat zavedené technologii. První model T-90 byl zaveden do služby v roce 1990, ale tento typ prošel řadou modernizací a poslední modifikace T-90 MS je ve výzbroji od roku 1997.

Běžnou municí je dostřel 4 km a laserem naváděná PTŘS má dosah 6 km. Ale v arzenálu je další munice včetně programovatelné, jež je účinná proti pěchotě nebo vrtulníkům, kdy APFSDS má dostřel 4 km, ale HE-FRAG-FS až 10 km. Místo iniciace je určeno daty z dálkoměru střelce. Systém řízení palby a automatické nabíjení t=ž umožňují přesnou a rychlou palbu i za jízdy. Při rychlosti 30 km/h byly zasaženy obrněné cíle na 5 km s vysokou pravděpodobností zásahu první ranou, při použití PTŘS na 4-5 km na vzdálenost 4-5 km všech 24 střel zasáhlo cíl. Zkušený střelec zasáhl při rychlosti 25 km/h na vzdálenost 1500–2500 m sedm obrněných cílů během 54 sec.

Zásadní nevýhodou T-90, stejně jako celé linie sovětských/ruských tanků je uložení munice v prostoru osádky. Jedním faktorem je snížení siluety tanku, druhým je minimální prostor pro osádku, výškové limity a v případě zásahu a exploze munice neexistuje šance na přežití ani nalezení ostatků.

V kontaktním boji by zřejmě záleželo na tom, jaký styl boje by se podařilo vnutit protivníkovi. M1 má lepší pancéřování a větší dosah PTŘS, navíc munice je mimo prostor osádky, T-90 je menší a pohyblivější, má vyšší rychlost palby a mnoho zásahů ani M1 nevydrží, ale má kratší dostřel a v případě zásahu exploduje. Síly by byly zřejmě velmi vyrovnané, ale spíše ve prospěch M1 díky balistické ochraně.

Bojová vozidla pěchoty

Bojová vozidla pěchoty se stala produktem studené války. Tanky různých kategorií, obrněné automobily nebo obrněné transportéry, dělostřelectvo či letectvo, to vše již existovalo. Ale bojové vozidlo pěchoty (BVP) se stalo novým zbraňovým systémem. V počátku V počátcích si velitelé a plánovači zcela neuměli poradit s jeho specifičností a nevnímali vývoj dynamiky použití obrněné techniky. BVP-1 v ČSLA označené jako OT-70 (tedy obrněný transportér vz.70 – rok zavedení). Známé jsou i fotografie z taktiky použití odpovídající frontovým bojům druhé světové války, kdy běží pěchota společně s tanky, BVP a OT.

Ale dynamiku dnešního boje, tedy rychlost tanků i BVP v terénu na bojišti už žádný pěšák nedá. Zbraňové systémy jsou určeny k boji na dálku a nejde o frontový boj, ale o manévry menších agilních a dobře vyzbrojených uskupení.

M2 BRADLEY je ve výzbroji US Army od roku 1981. Poslední modifikací je verze M2A4 z roku 2018. BVP BRADLEY má osádku 3 + 6 (velitel, střelec operátor a řidič + 6 roj/výsadek) Nevýhodou M2 je neschopnost překonávat vodní překážky z chodu, což je u sovětské/ruské techniky tohoto typu mandatorní požadavek. Osádka M2 musí nainstalovat gumotextilní manžetu kolem vozidla, jež zvýší jeho výtlak a umožní mu plavat. Toto řešení je však velmi zranitelné a je obdobou vylodění v D-Day na Normanských plážích. Hlavní výzbroj tvoří 25 mm rychlopalný kanon BUSHMASTER s volbou typu munice. Zásoba je obvykle 300 nábojů v poměru 70 protipancéřových a 230 tříštivotrhavých připravených k palbě a dalších 600 uložených pro doplnění.

Spřažený kulomet 7,62 má 2200 nábojů, k boji s MBT je určeno odpalovací zařízení pro PTŘS TOW, kdy je k dispozici celkem 7 střel, dvě v kontejneru a pět v korbě. Kanon s municí APFSDS-T (protipancéřový šípově stabilizovaný se stopovkou) je schopen probít i MBT, ale musí to být na velmi krátkou vzdálenost a se zaměřením na nejslabší místa, což v dané situaci je korba mezi pojezdovými koly nebo motoro-převodový prostor.

M2 též byl zahrnut, jako M1, do programu obměny zvaném FCS AGM, jenž však byl zrušen. Nyní probíhá evaluace možných zahraničních dodavatelů, ale zda se USA, jako celkem obvykle nerozhodne pro vlastní řešení, je stále nejasné.

BMP-3 je vývojovou linií BMP-1 a BMP-2. BMP-1 bylo zařazeno do výzbroje v SSSR v roce 1966, BMP-3 o dvacet let později, v roce 1987. BMP-3 je na světě BVP s nejtěžší výzbrojí a s možností modulární konfigurace výzbroje věže, a samozřejmě je obojživelné. Osádka je 3+7 s dvěma dalšími místy pro případné specialisty nebo evakuované. Hlavní výzbroj tvoří 100 mm kanon 2A70 se 40 náboji a dostřelem 4 km, 8 PTŘS BASTION odpalovaných z hlavně kanonu a dostřelem 6 km, koaxiálním 30 mm 2A72 kanonem s dvojí municí a zásobou 500 ran (300 tříštivotrhavé a 200 protipancéřové) a spřažený kulomet PKT 7,62 mm s 2000 ranami. V přední části korby na každé straně jsou instalovány kulomety (jeden na každé straně) ráže 7,62 mm každý s 2000 ranami.

Variabilita věžové výzbroje, krom výše uvedeného, zahrnuje kanon 100 mm, rychlopalný kanon 30 mm a jiný kulomet (PKMT místo PKT) nebo granátomet AGS-30, PTŘS KORNET a kulomet 7,62 mm, nebo dálkově ovládanou věž s automatickým kanonem ráže 57 mm a kulometem PKMT.

Na podvozku BMP-3 byl, kromě jiného, instalován i systém PVO 2S38 ZAK57 DERIVACIJA, samohybný 120 mm minomet 2S31 VENA a protitankové verze KORNET – T a CHRIZANTEMA– S.

Papírově v některých parametrech vede jedna strana, v jiných druhá. V reálném boji, pokud není vhodný terén a připravená obrana, se obě strany nevidí na maximální vzdálenost dostřelu svých zbraní, takže pak se síly vyrovnávají. Navíc jsou hodnoceny jen parametry technické, nikoliv strategie a taktika, schopnosti velitelů, logistika a komplexnost válčiště, tedy zapojení i dalších komponentů, jako jsou výsadkové a diverzní skupiny, drony, satelitní průzkum apod. Ale technicky se jeví, že USA investovaly do vybraných segmentů obrany jako námořnictvo nebo balistické střely, ale jako u spousty dalších zemí pozemní síly začaly z důvodu nedostatku investic zaostávat a zastarávat.

Odvíjí se to od situace dané země, USA produkují globální prezenci, tedy rakety, loďstvo a námořnictvo, Rusko vzhledem k velikosti území a sousedním zemím se více soustřeďuje na pozemní síly a pak letectvo, námořnictvo (kromě ponorek) je na posledním místě.

V teoretickém konfliktu obou stran v pozemní válce by zřejmě došlo k velmi těžkým bojům, kdy nelze predikovat jejich výsledek. Roli by hrála morálka, styl velení, ale i logistika. Ruská armáda v mnohém ponechává vojáky svému osudu, ať si něco ukořistí, Američané by vzhledem k velikosti teritoria měli velmi natažené zásobovací trasy, což se stalo osudné Napoleonovi i Hitlerovi.

Doufejme, že tento scénář nikdy nebude nutno rozebírat dle reálné situace.

 

Zdroj: Defence Blog

Tagy