K čemu je dobrý jaderný pohon střel a proč ho nedotáhly Spojené státy?

Minulý měsíc zaplnily stránky většiny médií zprávy o ruské jaderné nehodě. Prakticky okamžitě se v té souvislosti začala zmiňovat údajně vyvíjená střela. Ať už je ale pravda jakákoliv, nápad na jadernou střelu není vůbec nový a Spojené státy jí dokonce v 60. letech vyvíjely.

Nadzvuková nízko letící střela

Bylo tomu v letech 1955 až 1964, kdy ve Spojených státech amerických probíhal vývoj střely dnes známé pod zkratkou SLAM (Supersonic Low Altitude Missile). Ta byla navržena v zásadách doktríny vzájemně zaručeného zničení. Nejenže totiž měla nést termonukleární hlavice, ale sekundární zbraní by bylo přímé záření z téměř nestíněného reaktoru. Po celé trase letu ta mělo docházet jednak k ozáření a za druhé ke kontaminaci území jaderným spadem.

V rámci projektu Pluto dokonce byly vyrobeny dva funkční prototypy jaderného motoru pod označením Tory-IIA a Tory-IIC. A oba byly dokonce vyzkoušeny v Nevadské poušti. Vzhledem k výše uvedených sekundárním efektům ozáření a spadu ovšem nikdy nedošlo k vyzkoušení samotné střely. Ve stejné době navíc pokračoval vývoj balistických raket, které mohly zasáhnout některé cíle už za 18 minut – mnohem rychleji než jaderná střela. Není proto divu, že nakonec bylo rozhodnuto o zrušení projektu.

Přesto i v ne-apokalyptických scénářích jedna výhoda střelám s jaderným pohonem oproti těm bez něj zůstává a to dolet. Už v případě SLAM měl dosahovat k neuvěřitelným 182 000 km, což dělá 4,5 násobek rovníkových obvodů Země. Oproti tomu dolet řízených střel s konvenčním pohonem se obvykle pohybuje v řádech stovek až tisíc km a to většinou při podstatně nižších rychlostech.

Co víme o srpnové nehodě?

O ruské nehodě z 8. srpna vyšel bezpočet různých zpráv, ale dosud si téměř s ničím nemůžeme být zcela jistí. Ruská strana je s ohledem na tradici i vojenský charakter skoupá na slovo. Informace proto přicházejí jen postupně, často nejasné a z různých zdrojů.

10. srpna nicméně alespoň Ruská agentura pro atomovou energii Rosatom oznámila, že při testu rakety došlo k úmrtí pěti jejích zaměstnanců. Víme také, že k ní došlo ve vojenském prostoru v archangelské oblasti a to nedaleko Severodvinsku. Přesnějším místem události by měla být plošina v Bílém moři, k níž je nejbližší vesnice Ňonoksa.

Neznámá střela Burevestnik

Jako hlavním podezřelým se ne překvapivě stala střela s jaderným pohonem 9M730 Burevestnik (v kódu NATO pod označením SSC-X-9 Skyfall). Její hlavní výhodou má být údajně prakticky neomezený dolet a dále schopnost proniknout jakoukoliv protivzdušnou obranou, což dnes není jen tak. Přeci jen vývoj protiraketových systémů pokročil natolik, že už jsou schopny zasahovat rakety i dlouhého doletu, respektive jejich hlavice.

Bohužel jakékoliv přesnější údaje o střele Burevestnik chybí. Někteří i kvůli tomu zpochybňují, když ne existenci, tak alespoň propagované parametry. A hlavně téměř nic konkrétního nevíme ani o samotném jaderně termálním motoru, jenž by měl střelu pohánět. Vývoj jaderné střely na druhou stranu dává smysl. Zatímco Sovětský svaz po takové zbrani toužil kvůli obavám z programu SDI (Strategic Defense Initiative), tzv. „hvězdných válek“, kdy jaderné hlavice mohly být hypoteticky zničeny obrannými systémy na oběžné dráze. Současné Rusko vidí riziko právě v pokrocích protiraketových obran.

 

Autor: Michal Polák

 

Tagy