Válka na Ukrajině vrací do hry zkušenosti z druhé světové a studené války. První je protivzdušná obrana

Konflikt na Ukrajině jednoznačně nutí stratégy nejen zúčastněných bojujících stran a jejich plánovače vyhodnocovat organizační strukturu a součinnost prvků klíčových pro obranu i útok. Jedním z nich je PVO – tedy protivzdušná obrana. Integrovaná PVO se začala objevovat na ruské straně fronty. Pamětníci pamatují na tzv. PVOS ČSLA, tedy protivzdušnou obranu státu. Její definice je malou sondou do historie, ale i nastávající situace na Ukrajině s využitím nejmodernějších technologií.

Cit: „Systém protivzdušné obrany ČSSR byl v bezprostředním styku se státy NATO a nacházel se v prvním sledu armád států Varšavské smlouvy. Základním požadavkem na systém PVOS bylo odražení nenadálého úderu a dalších úderů vzdušného nepřítele s cílem vytvořit podmínky pro organizovaný vstup do bojové činnosti pozemním vojskům a uchránit průmyslově ekonomická, administrativní a politická centra ČSSR. Hlavní sílu protivzdušné obrany tvořila vojska PVOS doplněná prostředky frontového stíhacího letectva, protivzdušné obrany pozemních vojsk a prostředky PVO Střední skupiny sovětských vojsk.

Slabými místy tehdejšího systému PVOS byla nízká účinnost boje s nízkoletícími cíli, nesouvislé radiolokační pole, nízký stupeň automatizace řízení bojové činnosti a malá odolnost systému velení, bojové techniky, bojových sestav proti úderu ze vzduchu a proti radiotechnickému rušení.“

Na frontě byla zaznamenána koordinovaná činnost různých ruských systémů PVO, a to protiletadlových samohybných raketových systémů dlouhého a středního dosahu S-300 PMU, protiletadlových samohybných raketových systémů středního a krátkého dosahu BUK – M3, satelitních navigací řízených kluzákových pum s možností doplnění samohybnými systémy krátkého dosahu PANCIR-S2 s raketovou i hlavňovou výzbrojí.

S-300 slouží primárně jako přehledový radiolokátor včasné výstrahy, tedy v bezpečné vzdálenosti detekuje a identifikuje cíle, letouny, rakety i drony. Samozřejmě nejedná se pouze o radiolokátor dlouhého dosahu 64N6 / 91N6E s dosahem 600 km a schopností sledovat simultánně až 300 cílů. Rusku působí „bolení hlavy“ palba raketometů HIMARS a neschopnost je efektivně eliminovat. Částečně se daří zachytit a sestřelit rakety, ale protipalba není účinná na celou salvu, a navíc se nedaří ani přímou palbou zničit odpalovací zařízení, nebo třeba i houfnice M777. Dojde obvykle k výbuchu v těsné blízkosti cíle bez větších materiálních škod nebo ztrát. Případná poškození jsou snadno a hlavně rychle opravitelná.

Podle informací z ruské strany byla vedena úspěšně koordinovaná palba systémy PANCIR, TOR a BUK proti střelám HIMARS, dále pak v doněcké oblasti koordinovanou palbou systémů S-300 a BUK měla být zcela eliminována salva ze dvou raketometů HIMARS a třech BM-30 SMERČ. Tyto informace však nejde nezávisle ověřit, Ukrajina vlastní ztráty zásadně nezveřejňuje, či jsou dokonce předmětem státního tajemství, ruská strana uvádí informace jen sporadicky a je nutno přitom počítat s propagandou.

Tak, jak bylo uvedeno ve výňatku z dokumentu o ČSLA, klíčem je včasná detekce díky dosahu i pokrytí radarových systémů včetně překrytí jejich sektorů. Dalším stavebním kamenem je kombinace střel dlouhého, středního a krátkého dosahu a opět se vrací hlavňové PVO systémy (vzpomeňme na ikonickou „Ještěrku“ na podvozku V-3S). Na západě nebo lodích se jedná obvykle o rychlopalné vícehlavňové kanony, východ stále sází na 30 mm kanony v dvouhlavňové lafetaci.

Rakety jsou naváděny GPS, optoelektronicky, laserem, aktivním nebo poloaktivním radarem a pro krátký dosah i infračerveně (IR), tedy na teplo motoru. Střely s naváděním IR mají obvykle kontaktní zapalovač, kdežto ostatní mají přibližovací s Fragmentation – HE hlavicí, tedy tříštivotrhavou se střepinovým účinkem. Střepiny z těla střely jsou doplněny obvykle wolframovými tělísky, jež vytvářejí po iniciaci hlavice vektorově orientovaný oblak střepin, tedy pokrývají větší plochu. Koordinovaná palba více prostředků umožňuje vytvářet tato smrtící oblaka v různých vzdálenostech a v různých výškách při rychlostech až do 8M. Hlavňové systémy mají v podstatě identickou munici, jež je účinná i proti dronům, vrtulníkům nebo tankům. U opancéřovaných bitevních vrtulníků a tanků nedojde k fyzickému zničení systému, ale je kompletně zničena veškerá optika, takže pozorovací systémy, optické zaměřovací systémy, periskopy či skla, optické či IR hlavice střel. U dronů dojde k jejich plné dezintegraci.

Ruská armáda se z účinku raketometů i dronů a vlastních taktických a organizačních chyb poučila a zavádí zpět to, co tu již jednou bylo, ovšem na jiné technologické úrovni. A zde získává nad Ukrajinou náskok, protože vlastní poslední modernizace systémů, kdežto Ukrajina je o 1-2 modernizace zpět, tedy horší detekce, méně sledovaných cílů, kratší dostřel, problémy s integrací do větších systémů. A nemá možnost bez dodávek ze zahraničí tento stav rychle a účinně zvrátit. Ruská integrovaná PVO tak může být jedním z „gamechangerů“, jenž jistě další státy budou studovat a možná zavádět.

Zdroj: eurasiantimes.com, missilethreat.csis.org, jamestown.org