Víceúčelové vrtulníky pro AČR – dramatický rozdíl v ceně italského a amerického řešení

AW-139M nabízí některé zajímavé výhody proti americkému řešení. Oproti UH-1Y, což je vrtulník námořní pěchoty, disponuje systémem chránící rotory proti námraze. A výrobce také nabízí, v rámci své cenové nabídky, armádou požadovanou výzbroj řízenými střelami – což je v americké variantě třeba řešit dokoupením bitevních Viperů, nebo pořízením výrazně větších Black Hawků. Hlavní italskou výhodou je ovšem jednoznačně cena.

Ve věci možná hraje politickou roli transatlantická vazba. USA byly ostatně údajně jedinou zemí, která zaslala nabídku na mezivládní dohodu. A nejde přitom, stejně jako u BVP, jen o pořízení techniky, jehož hodnota měla původně dosáhnout 12 miliard korun, ale o méně viditelnou, a násobně v absolutních hodnotách nákladnější, údržbu životního cyklu této techniky, která je logickou a pevnou součástí záměru.

Argumenty se týkají také toho, že AW-139M je militarizovaná varianta civilního vrtulníku. Zatímco UH-1, AH-1 a UH-60 jsou ikonické vojenské stroje a s jejich ostrým nasazením existují bohaté zkušenosti. Problémem trochu je, že s nasazením poněkud jiného charakteru. Venomy nikde nestřílejí řízené střely, a ani Black Hawk zrovna není standardním americkým ekvivalentem pro Mi-24. Vipery jednak navyšují cenu Venomů, a jednak v tendru na víceúčelové vrtulníky působí mírně jako pěst na oko, která má zakrýt fakt, že Venom prostě obrněnou techniku řízenými střelami ničit nebude (a naopak Viper nebude poskytovat „leteckou službu pátrání a záchrany a bojovou záchranu osob, letecký odsun raněných – CASEVAC, vzdušnou přepravu osob a materiálu, taktické vzdušné výsadky, spolupráci s IZS“).  

Pokud tedy armáda donedávna skutečně věděla, co chce, a věděla, že jí požadované vrtulníky na trhu existují. A bez zajímavosti není ani fakt, že USA sice nabízely České republice vojenské vrtulníky své produkce, ale samy pořizují MH-139, kterými Letectvo Spojených států nahradí UH-1N Huey.

Nedosti ovšem na tom všem, problém s náklady se umocňuje, podíváme-li se na nabídky z hlediska ceny obsluhy životního cyklu, údržby, oprav, náhradních dílů. Společnost Leonardo vyzdvihla ve svém dopise zaslaném v březnu Ministerstvu obrany velmi nízké náklady na životní cyklus AW-139M, a to i po uplynutí záruční doby formou garance poskytování neustálé servisní podpory po celou dobu životnosti.

Údržba vojenské techniky obvykle představuje 3- až 5tinásobek pořizovací ceny. Při původně zvažované hodnotě kontraktu 12 miliard bychom se celkově mohli dostat na 48-60 miliard; italské řešení při pořizovací ceně 8 miliard by stálo 32 až 48 miliard korun, a americké řešení může při cca 13-14,5 miliardách pořizovací ceny dosáhnout hodnot 52-72,5 miliard korun, a při využití limitu stanoveného Kongresem až 144 miliard korun.

Nad citelným rozdílem se pozastavují politici i odborníci. Jakou přidanou hodnotu by měl tento rozdíl přinést? Snad lepší vztahy se Spojenými státy. Podobně jako se velmi výrazně a na poslední chvíli posunuly požadavky u pásových BVP (zejména požadavek na osádkovou věž), dochází k zásadnímu posunu také u vrtulníků. A tento posun je snad ještě méně pochopitelný, pokud vezmeme do úvahy propastný rozdíl v ceně. A to i po poslední americké nabídce, která srazila původní nabídkovou cenu velmi výrazně dolů.

---

 

Pro U.S. Air Force jsou vrtulníky MH-139 jako náhrada za UH-1N ideální. Pilot vyjmenovává jejich přednosti: výkon, schopnost unést velký počet osob, snadnou pilotáž vč. autopilota. A zmíněna je také jejich cenová dostupnost. Pravdou tedy je, že americké letectvo od svých vrtulníků nechce tak pestrou paletu úkolů jako AČR - pro palebnou podporu a doprovod nasazuje např. AH-64 Apache - ale to dnes už vlastně asi nechce ani naše armáda, jestliže reálně zvažuje pořízení bitevních Viperů jako součást tendru.

Tagy