Víceúčelové vrtulníky pro AČR - výzbroj a výkony jsou určujícím parametrem

Víceúčelové vrtulníky pro AČR - výzbroj a výkony jsou určujícím parametrem
27 / 07 / 2019, 10:00

Ministerstvo obrany uvažuje i o kombinaci 8 víceúčelových strojů Bell UH-1Y Venom a 4 čistě bitevní strojů AH-1Z Viper, což je opět novinka, o které se před návštěvou premiéra Babiše v USA nemluvilo. Je otázkou, proč americká strana přišla s touto kombinací, která vůbec neodpovídá původním představám armády, až nyní. Jako vysvětlení se nabízí neschopnost UH-1Y nést protitankové řízené střely, které bitevní typ AH-1Z ve svém arzenálu má. Ovšem AH-1Z, jak již bylo řečeno, představuje čistě bitevní stroj, o kterém armáda v rámci náhrady Mi-24V reálně dosud neuvažovala.

Výzbroj a výkony jsou určujícím parametrem

AW139M je víceúčelový stření vrtulník vhodný pro transport výsadku, speciálních jednotek i nákladů nebo pro záchranné operace. Je zároveň schopen operovat v blízkosti i přímo na bojišti a nést velkou škálu výzbroje. Ta zahrnuje hlavňové palné zbraně určené pro vlastní ochranu vrtulníku, jež mohou být instalovány na lafetách ve dveřích i oknech, a také ofenzivní výzbroj. Ta je nesena na odnímatelných externích konzolách a patří k ní nejrůznější kulometné a kanonové podvěsy, raketnice s neřízenými raketami i řízené protitankové střely, které česká armáda požaduje.

Kabina AW139M má v přepravní konfiguraci kapacitu 15 vojáků plus pilot, což je více než u obou amerických typů – UH-1Y má kapacitu 10 vojáků a UH-60M 11 vojáků. AW139M může převážet náklad v kabině i podvěsu, přičemž unese až 3 tuny užitečné zátěže, tedy podobně jako UH-1Y, ovšem při o více než tunu nižší celkové hmotnosti (7 tun) než je tomu u amerického stroje (8,4 tuny). Nosnost 4 tun při maximální vzletové hmotnosti 11 tun v případě UH-60M jen podtrhuje fakt, že jde o stroj jiné kategorie.

Pro srovnání ruský vrtulník Mi-171Š z výzbroje AČR má maximální vzletovou hmotnost 13 tun a nosnost rovněž 4 tuny. AW139M lze navíc vybavit přídavným pancéřováním, které může být v mírových podmínkách sejmuto, což samozřejmě při běžném provozu redukuje náklady na palivo a snižuje namáhání konstrukce vrtulníků, a tím prodlužuje jejich životnost. Ostatně trend přídavného pancéřování se už řadu let prosazuje i u pozemních vojenských vozidel, včetně obrněných.

UH-1Y Venom není schopen odpalovat protitankovou řízenéstřely určenou k ničení pozemní obrněné techniky nebo zodolněných cílů, česká armáda však tuto schopnost požaduje. Podle některých zdrojů je Venom vybavený avionikou i softwarem, které by použití protitankových řízených střel umožňovaly. Jejich implementace ale není provedena, protože americká námořní pěchota na Venomech tuto výzbroj nevyužívá. Pokud by česká armáda chtěla pořídit Venomy do své výzbroje a trvala by na této schopnosti, úpravy s ní spojené by se nepochybně promítly do ceny vrtulníků.

Občas se objevují zavádějící prohlášení, že AW139M je „vojenský“ vrtulník, zatímco UH-1Y potažmo UH-60M jsou „válečné“ vrtulníky. Mají navozovat dojem, že vojenské vrtulníky vycházející z civilních konstrukcí nemohou dosahovat úrovně odolnosti a schopnosti přežít na bojišti jako je tomu v případě vojenských konstrukcí. Jsou to však jen demagogická tvrzení, v minulosti se řada původně civilních strojů velmi dobře uplatnila i v roli bojových vrtulníků (a také naopak). Za všechny jmenujme například Bell 206 Jet Ranger, který se ve vojenské podobě známé jako OH-58 Kiowa/KiowaWarrior více než osvědčil. Navíc trend vojenských vrtulníků odvozených od civilních typů potvrzuje nejnověji příklad Francie. Ta plánuje do své výzbroje zařadit zcela nový stroj H160M, který je vojenskou variantou typu H160 a který má ve francouzském letectvu, námořnictvu i armádě nahradit hned několik dosluhujících typů vrtulníků, včetně těch ozbrojených.

Evropský vrtulník pro americké letectvo

AW139M je navíc prověřen řadou let provozu ve vojenských letectvech Itálie, Irska, Thajska, Malajsie, Pákistánu, Malty, Kataru či Spojených arabských emirátů a Egypta. Velmi zajímavá je skutečnost, že v minulém roce americké letectvo vybralo právě AW139M jako náhradu za letité stroje Bell UH-1NTwinHueya objednalo hned 84 kusů. Nesáhlo tedy po modernizovaném a následnickém typu Bell UH-1YVenom, který je konstruován primárně pro americkou námořní pěchotu a který výrobce nyní nabízí i letectvu českému.

I americké letectvo tedy pořídilo evropský vrtulník, který se navíc bude vyrábět v USA, což dokazuje, že je možný přenos technologií i do Česka, minimálně co se týče servisních služeb a logistického zabezpečení. Česká vláda i Ministerstvo obrany se však po návštěvě premiéra Babiše v USA tváří, že evropská/italská ekonomicky mnohem levnější a po technické i výkonnostní stránce srovnatelná nabídka neexistuje. Společnost Leonardo přitom nedávno znovu deklarovala svůj zájem nové vrtulníky pro AČR dodat a že její nabídka stále platí.

Podle chování ministerstva i členů vlády to však vypadá, že byla smetena ze stolu, a to bez jakéhokoliv vysvětlení. Schyluje se tedy znovu k situaci jako před lety v případě výběru středních transportních letadel?Tehdy byla rovněž ze strany vlády a ministerstva bez vysvětlení ignorována výhodnější nabídka větších a výkonnějších strojů C-27JSpartan a vláda za skandálních okolností pořídila menší stroje CASA C-295M, o kterých se špičky armády vyjadřovaly minimálně jako o nevhodných. Problémy, které poté pronásledovaly tyto stroje jsou už legendární a soudní jednání se táhnou dodnes.

Chystá se Babišova vláda opět chovat jako nezodpovědný hospodář, který rozhazuje miliardy navíc jen proto, aby byl zase někdy její předseda pozván do Bílého domu? Armáda by měla dostávat výzbroj a techniku, která nejlépe vyhovuje jejím potřebám, obraně země a nasazení v rámci spojeneckých sil, a to za adekvátní cenu, která respektuje i další rozpočtové položky státu. Přirozenými partnery Česka jsou především evropské země a vláda by se měla snažit i o to, aby se český průmysl co nejvíce zapojoval do struktur evropského obranného průmyslu. Protože právě ten bude v době krizí primárně představovat zázemí pro evropské armády. Zatím se český průmysl nijak výrazně nezapojil do významných evropských zbrojních projektů v rámci EU. To je velmi špatný signál pro naše evropské partnery a spojence.

AW139M bezpochyby může plnit požadavky české armády a slouží v řadě armád po celém světě. Má navíc perspektivu výroby nových strojů na mnoho let dopředu. To se o UH-1Y ani v jednom případě nedá říci. UH-60M je pro změnu stroj zcela jiné kategorie, než ministerstvo původně požadovalo. Pokud změnilo názor, pak to svědčí o nekoncepčnosti jeho práce a o nekompetentnosti jeho úředníků. UH-60M je možným nástupcem typu Mi-171Š u AČR, jeho náhrada se ale plánuje až za řadu let.

A právě z této perspektivy se evropská cesta zdá ještě efektivnější, hospodárnější a logisticky vhodnější. Leonardo má totiž daleko širší portfolio vojenských vrtulníků než společnosti Bell HelicopterTextron či Sikorsky. Jejich produkce zahrnuje stroje náležející jen do několika izolovaných kategorií, Leonardo vyrábí ucelenou řadu vrtulníků od nejlehčích, přes střední až po těžké. Tak se výhledově nabízí jako náhrada za Mi-171Š třeba typy AW101 nebo NH-90. Například AW101 dokonce splňuje nároky na těžký vrtulník, který chce v nejbližších letech pořídit Policie České republiky. O potřebě těžkých vrtulníků i pro armádu už se několik jejích představitelů také v minulosti zmínilo. Naproti tomu Bell žádné vojenské vrtulníky těžké kategorie nevyrábí, Sikorsky pro změnu nemá ve své nabídce lehčí typy, které by mohly představovat náhradu například pro W-3A Sokol. Navíc Sikorsky CH-53K je příliš velký, neúměrně drahý a stále ve vývoji, S-92 byl ve vojenské verzi vyroben jen pro Kanadu. ato v počtu necelých 30 kusů. Oproti tomu AW101 byl zatím vyprodukován řádově v desetkrát větším počtu.

Ministerstvo obrany uvažuje i o kombinaci 8 víceúčelových strojů Bell UH-1Y Venom a 4 čistě bitevní strojů AH-1Z Viper, což je opět novinka, o které se před návštěvou premiéra Babiše v USA nemluvilo. Je otázkou, proč americká strana přišla s touto kombinací, která vůbec neodpovídá původním představám armády, až nyní. Jako vysvětlení se nabízí neschopnost UH-1Y nést protitankové řízené střely, které bitevní typ AH-1Z ve svém arzenálu má. Ovšem AH-1Z, jak již bylo řečeno, představuje čistě bitevní stroj, o kterém armáda v rámci náhrady Mi-24V reálně dosud neuvažovala.

V případě varianty „8+4“ se ovšem sníží zamýšlená celková přepravní kapacita flotily středních univerzálních vrtulníků, zároveň budou ve výzbroji AČR pouhé 4 bitevní vrtulníky, které jsou striktně jednoúčelové a samozřejmě i dražší. V takovém případě ovšem naprosto neobstojí argument, že pořízením pouhých 4 bitevníků si armáda zachová schopnosti i v této kategorii vrtulníkové techniky. Tak malý počet je zcela neefektivní –4 vrtulníky jsou příliš málo na to, aby představovaly reálnou bojovou sílu, a především příliš málo na to, aby se daly operačně využívat a zároveň na nich probíhal potřebný bojový výcvik posádek nebo nutná údržba.

Už dnes má armáda problémy s počtem 14 Gripenů. Když jich část pošle na cvičení do zahraničí nebo na mise do Pobaltí či na Island v rámci NATO Air Policing, tak doma zcela ustane bojový výcvik, protože strojů je nedostatek. Už několik let z tohoto důvodu zaznívají z armády hlasy o potřebě navýšit počet Gripenů alespoň na 18, ještě lépe však na 24 kusů. A nyní se uvažuje o pořízení pouhých 4 bitevních vrtulníků?To je přinejmenším podivné, nebo je to pomyslná noha ve dveřích, která má do budoucna zajistit nákup dalších bitevních vrtulníků Viper? I v takovémto případě by šlo o přinejmenším nestandardní, dalo by se říci až plíživý, postup. V této souvislosti jistě není od věci připomenout, že i v kategorii lehkých bitevních vrtulníků existuje evropské řešení. Leonardo má ve svém portfoliu typ AW129 a nyní se pracuje na vývoji AW-249, který z prvně jmenovaného bitevníku přímo vychází.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace