Autor fotografie: Mil.gov.ua, CC BY 4.0|Popisek: Samohybná houfnice CAESAR na Ukrajině
Dělostřelecká munice pro Ukrajinu organizovaná Českou republikou je mimořádně důležitý počin. Nebyla by to ale vláda Petra Fialy, aby kolem projektu nedokázala vytvořit zvláštní komunikační šum svou neochotou jasně a otevřeně informovat, jaký je český finanční příspěvek do této iniciativy.
KOMENTÁŘ: Opozice se na to ptá – ale veřejnou odpověď nedostává. Místopředseda Sněmovny Karel Havlíček (ANO) k tomu pro SM uvedl, že iniciativu nerozporují, ale nesouhlasí s utajováním: „Odezva od vlády žádná není. Nejde ani tolik o nás, ale o veřejnost. Je to netransparentní, přičemž jsem názoru, že naprosto zbytečné. Lidé chápou, že to je důležitá aktivita, ale nechápou, proč se nezveřejní částka.“
V tiskové zprávě Ministerstva obrany z 20. března čteme: „(...) dlouhodobá bilaterální spolupráce s Dánskem a Nizozemím (...) téměř 200.000 kusů velkorážové munice, ručních zbraní, dronů a prostředků elektronického boje (...) společný projekt s Německem. Obsahuje asi 180.000 kusů munice, která by měla být dodána na Ukrajinu do konce roku.“ Jestliže například Německo neváhá svůj příspěvek veřejnosti sdělit, proč kolem zřejmě zlomkového vlastního příspěvku dělá tajnosti česká vláda? Obává se snad, že by z uvedené částky Rusko vypočetlo nějakou citlivou a zneužitelnou informaci?
Částku znají poslanci sněmovního výboru pro obranu, kterým byla sdělena ve vyhrazeném režimu v rámci projednávání příslušného bodu programu. Nezná ji ale veřejnost. Mluvčí německého ministerstva obrany řekl, že Německo přispěje částkou 576 milionů eur (14,6 miliardy korun) – ta půjde na zmíněných 180 tisíc nábojů. Je to výrazný nárůst proti původně oznámené částce 100 milionů eur, o které informoval 6. března na síti X premiér Petr Fiala: „Německá vláda oznámila, že poskytne 100 milionů eur na nákup munice pro Ukrajinu. Německo je tak další z řady států, které se k naší iniciativě připojily. Děláme, co je třeba.“ – proč česká vláda aktivně informuje o cizí podpoře Ukrajiny, ale kolem vlastního příspěvku dělá tajnosti?
O dva dny později, 8. března, premiér napsal, že se již podařilo vybrat peníze na více než 300 tisíc dělostřeleckých granátů. Má-li být Rusko udržováno v nevědomí a je-li informace o českém zapojení do projektu citlivou informací z bezpečnostního hlediska, proč se o projektu obden na sociálních sítích vláda chlubí, kolik od koho jiného pro tuto formu pomoci získala? Připomíná to tajnosti kolem vojenské pomoci již krátce po ruském útoku. Zatímco jiné země svůj příspěvek zveřejňovaly a stále aktualizují, česká vláda oznámila celkové počty poskytnuté techniky a její hodnotu až s dlouhým odstupem. Rusko si tedy na webu německé vlády mohlo a může přečíst, kolik Gepardů (aktuálně 52) a kolik munice do nich (aktuálně 116 362 kusů) na Ukrajinu zamířilo; ale počet odeslaných českých BVP-1 nebo tanků T-72 byl dlouho českým státním tajemstvím.
K projektu dodávek dělostřelecké munice se podle dosavadních informací nějakou měrou připojila asi dvacítka zemí. Částku známe i v případě Nizozemska, kde šlo původně o 100 milionů eur, navýšených záhy na 250 milionů eur (6,3 miliardy korun). V polovině března příspěvek 100 milionů eur oznámilo Portugalsko; informaci opět sdílel i premiér Fiala. Bojí se snad vláda, že by českou částku veřejnost označila za přehnanou velkorysost; zejména pak v kontextu celkového deficitu a problémů z toho plynoucích nejen například pro školství? Anebo je naopak české finanční zapojení tak nízké, že se za něj vláda má důvod stydět? Že by sice organizovala a zprostředkovávala nákup, ale sama zůstala na první pohled a příliš při zdi?
V tiskové zprávě MO z 20. února čteme: „Česká republika poskytla Ukrajině vojenskou pomoc za více než šest miliard korun, naposledy významný vojenský materiál země čelící ruské agresi dostala minulý týden.“ Vládní zmocněnec pro Ukrajinu Tomáš Kopečný v prosinci Radiožurnálu řekl: „U nás to funguje tak, že peníze na vojenskou pomoc, kterou Česko dodává na Ukrajinu, nepochází z českého státního rozpočtu. Dodávky zbraní platí naši zahraniční partneři. V tuto chvíli především Dánsko a Nizozemsko, minulý rok to byly významně Spojené státy.“ Vládě určitě ve sdělení, kolik prostředků plánuje vynaložit na nákup munice, nebrání bezpečnostní důvody, pokud takové důvody neshledávají další země. Jak říká Karel Havlíček: je to netransparentní a zbytečné.