Security magazínu poskytl rozhovor psycholog PhDr. ThMgr. Daniel Štrobl, který se věnuje profesně problematice válečné psychologie a jako vojenský psycholog působil například v Afghánistánu či Iráku. Co podle něho prožívají vojáci na zahraničních misích a lze se ,,správně“ psychicky připravit na bojovou akci, pří níž mohou přijít vojáci o život?
Pane Štroble, působil jste jako vojenský psycholog mimo jiné v Afghánistánu či Iráku, kde jste se zabýval výzkumem stresu mezi českými vojáky. Co je tedy podle Vás největším stresorem pro vojáky v odloučeném prostředí?
Z našich výzkumů vyplývalo, že mezi největší stresory patří obava o život a zdraví. Respektive opačně, o zdraví a život. Vojáci se bojí zmrzačení patrně více než smrti. V případě úvah o vlastní smrti pak v dotaznících vyjadřovali především obavu o to, co bude s jejich s rodinami. V Afghánistánu oproti Iráku byl navíc i stres spojený s raketovým odstřelováním základny.
Jak se v tomto prostředí vzdáleném tisíce kilometrů od domova mění mezilidské vztahy?
Stávají se těsnějšími. Fakt, že jste zcela závislí na svých kamarádech, se pochopitelně odrazí na tom, jak blízké je vnímáte. Na druhou stranu půl roku, co jednotlivé mise zpravidla trvají, je dost dlouhá doba, aby ke konci vznikala i větší či menší ponorková nemoc, takže každý voják je obvykle rád, že se vrací domů, a že si bude moci od svých kolegů alespoň na nějaký čas odpočinout.
Co vše zahrnuje psychologická příprava předtím, než voják odjede na zahraniční misi?
Dnes, kdy vyjíždějí kompaktní a profesionální jednotky, není třeba tak dlouhých příprav, jaké byly třeba v devadesátých letech před nasazením v bývalé Jugoslávii. Tehdy vyjížděli mnohdy dobrovolníci nebo délesloužící, útvary se vytvářely z těch vojáků, kteří byli k dispozici anebo potřeba, a tak bylo nutné trávit několik měsíců v Českém Krumlově na základně OSN kvůli secvičení a osvojení si určitých dovedností. To už dnes není třeba. Vyjíždějí profesionálové, kteří své řemeslo umí, jsou obvykle dobře sehraní, znají se, takže příprava spíše obsahuje doladění nacvičených postupů na konkrétní situaci, do níž vojáci jedou.
Jak se dá v zemi, kdy jde skutečně o život, vlastně bojovat efektivně se stresem? Existují nějaká cvičení či praktiky určené přímo pro vojáky, které stres či napětí uvolňují?
Především je nutné umět odpočívat. V Kosovu jsme například s vojáky relaxovali. To velké psychické vypětí, které provází každou patrolu, je třeba vystřídat stejně intenzivním odpočinkem, kdy voják může opravdu zcela vypnout. To však například na základně Lógar v Afghánistánu, kde jsem byl, nebylo vždy zcela možné, neboť jste musel stále počítat s možným poplachem před raketovým útokem. Právě chronická, dlouhotrvající únava vedoucí až k naprostému vyčerpání je jednou z hrozeb, která na vojáky v bojové misi číhá.
V jednom rozhovoru jste prohlásil, že když v boji zabije voják jiného člověka, dostavují se libé či slastné pocity, jak to ostatně mnozí váleční veteráni také popsali. Co cítí voják, když poprvé zabije nepřítele? A do jaké míry to ovlivní jeho psychiku?
Když voják poprvé zabije, necítí zpravidla vůbec nic. Ten okamžik se děje pod tak velkým stresem, že voják je tzv. disociován, neboli odpojen od svých emocí, takže když vám o tom později vypráví, obvykle popíše, co dělal, kde byl nepřítel a jak k zabití došlo. Emoce chybí zcela, nebo jsou přítomny jen velmi slabě. Disociace emocí v boji je jakási naše obrana před nimi, abychom se mohli plně soustředit na naučené chování. Voják v boji tedy bojuje, vyhodnocuje situaci a někdy i přemýšlí, ale ani to není pravidlem. Většinou funguje instinktivně, a pokud je dobře vycvičen, tak podle naučených vzorců chování. Emoce se dostaví později, zpravidla až poté, kdy hlavní nebezpečí pomine a voják je třeba zpět na základně. Pak se dostavují obvykle velmi nepříjemné pocity nebo psychosomatické reakce v podobě zvracení. Vojáci, s kterými jsem mluvil, též popisovali neustálé, nutkavé vracení se k dané události, vyhodnocování toho, co udělali, proč to udělali, zda to bylo nezbytné apod. To svědčí o svědomí, které na vojáka doléhá a to i přesto, že vědí, že pokud by nezabili oni, zabil by ten druhý. Zoran, chorvatský veterán z války za nezávislost, mi řekl: „Pak jsem se cítil hrozně. Vzal jsem si nějaké prášky a taky jsem pil. Kamarádi mi říkali, ať si z toho nic nedělám, že to byl jen nepřítel, ale stejně… Bylo to jako překročit nějakou překážku. Myslím v hlavě. A pak vstoupíš někam, kde jsi nikdy nebyl.“ Jeden český sniper svou zkušenost popsal takto: „Když jsme se vrátili na základnu, cítil jsem se divně. Bylo mi divně od žaludku, jako na zvracení.“ Ta radost, kterou jsem popisoval, přichází až s dalším zabíjením a neobjeví se u všech vojáků. Můj odhad je, že bavit to začne 25%-30% a důvody, proč se tak stane, nejsou jednoduché. U někoho to může být potřeba pomsty za padlé kamarády, u jiného to má podobu lovce, který vítězí nad kořistí, další si může začít užívat moc a někdo se při tom cítí jako při sexu. Všechny tyto prožitky jsou, zdá se normální, a já na ně opakovaně při rozhovorech s válečnými veterány narazil. Každý voják může mít pro to, co pro něj zabití nepřítele znamená, své, zcela jedinečné důvody. Válka a zabíjení člověka změní. A protože je jiný, než býval, cítí prožitky, které by nikdy neočekával.
Jakým způsobem lze vojáka připravit na přímou bojovou akci po psychické stránce?
Předně, voják nesmí pochybovat o tom, že je v právu. Technika boje, to je řemeslo, to lze naučit, ale pravdou zůstává, že nejlépe vždy bojovali ti vojáci, kteří sami sebe zakoušeli jako ty správné, zatímco nepřítel byl dehumanizován až do podoby zvířete. Jakmile voják začne s nepřítelem soucítit, buď zmáčkne spoušť jako druhý a nepřežije, nebo se propadne do hlubokých depresí a pocitů viny. V tomto je problém moderní společnosti. Posíláme naše vojáky bojovat, ale málokterý politik či představitel společnosti, která vojáky vysílá, má tu odvahu, aby jasně pojmenoval ty, proti kterým voják stojí, jako nepřátele naší společnosti a podpořil tak vojenskou morálku. Místo toho se vojáci vracejí domů a je na ně nahlíženo málem jako na vrahy neviňátek.
Současně je nutné říci, že na zabíjení připravit nelze. Vojáci sice střílí do terčů ve tvaru lidské siluety, ale to jak tak asi všechno. První boj a kontakt s reálným nepřítelem, který chce zabíjet, je vždy zásadní zkušenost vybočující z jakéhokoli výcviku. To, co vojákovi může zachránit živo,je tedy perfektně zvládnuté řemeslo na jedné straně a na straně druhé neochvějná víra, že je v právu a že na něm závisí život jeho přátel, tedy vojákova morálka. Nu a pak to nejdůležitější - štěstí, či pro věřící pánbůh.
Mezi válečnými veterány se v nemálo případech objevuje válečné posttrauma, které může vojáka poznamenat zdravotně, ale i sociálně. Lze s tímto posttraumatem účinně bojovat?
Je to podobné jako boj s Tálibánem. Lze s tím bojovat, lze občas i vítězit, ale vyhráno nemáte nikdy. Vždy radím vojákům, kteří mají za sebou bojovou zkušenost – pozorujte se a nepodceňujte změny, které na sobě pozorujete. Nemusíte běžet hned za psychologem, ale pokud potíže trvají nejméně šest měsíců, nebo se zhoršují, neváhejte. Čím později přijdete, tím horší máte prognózu. Když jsem se setkal s veterány z Vietnamu, byli to již starší muži a v jejich případě šlo už jen o to, naučit je s jejich posttraumatickou poruchou žít. Šance na uzdravení byla v jejich případě malá.
Dostatečně je popsán v této souvislosti například syndrom války ze Zálivu či Vietnamu, který bývá označován skutečně za nemoc se všemi svými důsledky. Lze s tímto tvrzením souhlasit?
Syndrom ze Zálivu bylo něco jiného, tam se jednalo zejména o důsledek vystavení zplodinám z hořících ropných vrtů. To mělo za následek mnoho somatických potíží a onemocnění, včetně rakovin. Syndrom války ve Vietnamu je defacto PTSD.
Zaznamenal jste případ, kdy se dlouhodobý pobyt na zahraniční misí stává pro některé vojáky takovou ,,drogou", že už nechtějí zpět do vlasti?
Ne, že by nechtěli zpět, ale krátce poté, kdy se vrátí, chtějí být vysláni na další misi. Život tam je sice riskantní, na druhou stranu svým způsobem snazší. Jeden český voják trefně prohlásil: „Na misi člověk nemusí řešit složenky.“ Čertovo kopýtko v opakovaných misí však spočívá v tom, že člověk se každým dalším nasazením více a více vzdaluje od civilního života a z každého vojáka, pokud nepadne v boji, bude jednou veterán. Pak jeho začlenění do běžného života bude o to těžší.
PhDr. ThMgr. Daniel Štrobl je absolventem oboru psychosociální vědy a husitské teologie na Husitské teologické fakultě UK, vystudoval také psychologii na Universitě Palackého v Olomouci. Pracuje jako soukromý psycholog, psychoanalytický psychoterapeut a lektor profesního vzdělávání. Mezi jeho profesní zájmy patří mimo jiné problematika válečné psychologie.
Tagy