foto: Ministerstvo obrany, Public domain
S blížícími se podzimními volbami do Poslanecké sněmovny je na základě probíhající veřejné debaty užitečné definovat klíčová téma vnější a vnitřní bezpečnosti, která se nepochybně promítnou do volebních programů i programového prohlášení budoucí vlády.
Rádi bychom v sérii článků, rozhovorů a diskusí definovali klíčová témata pro letošní sněmovní volby v oblasti obrany a bezpečnosti. Je důležité, aby tato témata prošla veřejnou odbornou i politickou debatou. Dáme prostor odborníkům, zástupcům politických stran, jejich expertům, kteří jsou garanty těchto témat. V ideálním případě díky tomu budeme moci zjistit, jaký je nejmenší společný jmenovatel, na kterém se relevantní politické strany dokáží shodnout, a priority, které budou prosazovány rezortem obrany, ať už bude ministr z libovolné strany či hnutí.
Věnovat se nechceme konkrétním řešením v rámci akvizičních a modernizačních projektů. Jedním z klíčových témat ale určitě jsou procesy výběru těchto řešení, které, a na tom obecná shoda samozřejmě panuje, musejí být transparentní a efektivní. Podstatné je, aby jejich transparentnost a efektivita byly zjevnou skutečností, ne jen marketingovým heslem. V tomto článku zveřejňujeme první dva programové body.
1) Financování obrany a závazky vůči NATO: minimálně 2 % HDP
Tématem, které má zásadní přesah do řady souvisejících, ale ovlivňuje svými dopady také všechny ostatní rezorty, je otázka financování obrany. Vláda podle svého programového prohlášení a s podporou nejsilnější části opozice prosadila zákon o financování obrany, podle kterého Česká republika vydává na obranu alespoň 2 % HDP. Tato dvě procenta dnes představují částku přibližně 160 miliard korun. V nejisté mezinárodní bezpečností situaci, pod tlakem nové americké administrativy a s novými CapabilityTargets NATO, které stanoví požadované schopnosti Armády České republiky pro další období, chce vláda Petra Fialy navyšovat výdaje na obranu až ke 3 % HDP v roce 2030. Opozice tento záměr kritizuje především proto, že byla postavena před hotovou věc, a neproběhla veřejná diskuse o koncepci ozbrojených sil.
Odborníkům a vojákům může takový požadavek připadat nemístný. Proč by se měli laikové vyjadřovat ke koncepcím armády? Vždyť co armáda říká, dobře říká. V každém daném okamžiku. Lhostejno, zda před časem říkala něco úplně jiného, a lhostejno, zda bude dnešní pravdu s pevným odhodláním zpochybňovat zítra (příkladem může být zrušení nákupu taktických dronů, zrušení tendru na lehká útočná vozidla, odklad akvizice samohybných minometů, důraz na „technické zhodnocení“ dnes nadbytečných tanků T-72M4 CZ, atd.).
Z ekonomického i politického úhlu pohledu je klíčovou otázkou, zda si můžeme dovolit navyšování financovat zrychleným zadlužováním, nebo zda se má obrana stát prioritou v původním, nerozostřeném významu slova, a tedy nevyhnutelně prostředky na ni brát v jiných kapitolách státního rozpočtu. A chceme-li, aby společnost tyto výdaje hradila, musíme ji umět také přesvědčit o smysluplnosti a měřitelné efektivitě projektů. Zhoubný je přístup, kdy se vše s odkazem na nepřítele, který naslouchá, označí za utajované. Nikdo nepotřebuje znát detaily, ale základní parametry akvizičních a modernizačních projektů musejí být veřejné a kontrolovatelné.
Politické strany mají k otázce míry výdajů na obranů různý postoj. Dvě procenta HDP jsou od jejich uzákonění označována za naprosté minimum. Současně je stále otázkou, zda jich skutečně reálně dosahujeme, což je spojeno s problémem výdajů započítaných jako obranných, které ale nejsou součástí rozpočtu Ministerstva obrany, resp. s otázkou, které z těchto výdajů Aliance jako obranné skutečně uzná. Kontinuita a předvídatelnost jsou přitom klíčové podmínky pro realizaci strategických projektů. Jakýkoli závazek současné vlády navyšovat výdaje pro obranu v budoucích letech bude mít reálnou hodnotu jedině při obecnější politické shodě.
Je třeba vézt v patrnosti, že podstatnou součástí obranného rozpočtu je tzv. programové financování, investice, výdaje na akvizice, a ty s novou vládou zákonitě procházejí zdržením. Ačkoli mohou být zakázky přádávány „v mašličkách“ a připraveny nakrásno k podepsání, nový ministr se chce do podrobna napřed seznámit se všemi detaily kontraktu, pod který se má podepsat a za který následně ponese politickou, ale viděli jsme v minulosti, že případně i trestní odpovědnost. To se odehrává i v ideálních podmníkách, kdy nová vláda souhlasí s vyzbrojovacími prioritami té předchozí, navazuje na ně a neurčuje priority nové. Realita je zpravidla mnohem složitější.
Z toho současně vyplývá, že pro nového ministra nebude snadné efektivně 2 % HDP vynaložit. Další otázkou bude vývoj na mezinárodní scéně – prosazení zákona o minimální míře výdajů na obranu v uvedené výši bylo pod dojmem bezprecedentní ruské agrese proti Ukrajině vlastně automatické a mělo širokou podporu a pochopení i u veřejnosti. V okamžiku, kdy tato válka ustane, a v konkurenci dalších závažných problémů (důchody, výdaje na školství, zdravotnictví), další růst obranných výdajů nebude pro politiky snadné obhájit. V každém případě ale platí, že 2 % HDP jsou minimální hranicí, kterou je třeba respektovat – a prostředky efektivně vynakládat.
2) Pozitivní spolupráce mezi Ministerstvem obrany a Armádou České republiky
V současném funkčním období jsme přibližně dva roky svědky konfliktů mezi ministryní obrany Janou Černochovou a jí do funkce prosazeným náčelníkem generálního štábu Karlem Řehkou. Ze zákona o ozbrojených silách ČR jednoznačně vyplývá podřízenost armády a ozbrojených sil civilnímu řízení a podřízenost náčelníka generálního štábu ministru nebo ministryni obrany. Ani v minulosti nebylo neobvyklé, že se ministr obrany s náčelníkem štábu neshodli – nebylo však obvyklé, že by nesoulad ventilovali prostřednictvím médií. Zejména v době zhoršené bezpečností situace v Evropě jsou takové postupy zbytečné a nežádoucí.
Spory mezi současnou ministryní a generálem Řehkou jsou pestré. Od zcela banálních, kdy se ministryni nelíbilo, aby měl náčelník generálního štábu vlastní oficiální účet na sociální síti X (v jiných armádách NATO zcela běžný jev), po principiální, kdy šlo o kompetence a otázku přílišného zasahování nebo nezasahování do řízení armády ze strany MO. Zmínit lze také kauzu, kdy ministryně generálovi vyčetla pozdní informování o incidentu Speciálních sil v Keni, nebo jejich odlišný přístup ke kauze Dronů Nemesis – ministryně jej nechává prověřit, náčelník generálního štábu je čestným předsedou spolku. Bez ohledu na důvody, veřejně ventilované rozpory mezi špičkami rezortu obrany v žádném případě neprospívají konstruktivní atmosféře. Rozvoj schopností ozbrojených sil je komplikovaný proces sám o sobě, a je zhoubné, je-li narušován osobními antipatiemi.
Ke sporům docházelo, dochází a docházet nevyhnutelně bude. Klíčové pro hladké fungování rezortu obrany je, aby byly řešeny za zavřenými dveřmi a aby Ministerstvo obrany a Armáda České republiky uměly vůči veřejnosti vystupovat jednotně. Ministerstvo obrany řízené politikem současně musí velmi citlivě vnímat, že Armáda České republiky je apolitická organizace. Jakékoli vtahování armády a vojáků do politických sporů mezi vládou a opozicí ničí reputaci armády a snižuje její důvěryhodnost v řadách veřejnosti.
Postupně se budeme věnovat dalším tématům, mezi nimi otázkám podpory domácího průmyslu a výzkumu a vývoje a jeho využití při modernizaci armády, bezpečnosti dodávek, závazkům v podobě dobudování plnohodnotné těžké brigády, a dalším.
Tagy