Vrbětický výbuch a česká armáda - vojenská závislost na Rusku je ohrožení. Kde jsou rizika?

Vrbětický výbuch a česká armáda - vojenská závislost na Rusku je ohrožení. Kde jsou rizika?
Autor: Chmee2, CC BY-SA 3.0; koláž redakce|Popisek: 2K12 KUB (radiolokátor)
21 / 04 / 2021, 09:00

Velkým tématem, které nadcházející období chladných vztahů s Ruskem po zveřejnění posledních informací o podezřeních týkajících se teroristického útoku ve Vrběticích v roce 2014 dále nabude na významu, je snaha omezit závislost České republiky na Rusku. Tato závislost se týká dosud především dvou oblastí: energetické politiky státu, který, tak jako další evropské země, přirozeně potřebuje dovážet ruské suroviny. A ozbrojených sil, které z doby Varšavské smlouvy zdědily množství dosud využívané ex-sovětské techniky, nebo techniky podle sovětského vzoru konstruované. S oblastí energetiky přirozeně souvisí otázka ruské účasti na dostavbě Dukovan. S oblastí výzbroje a technologií ozbrojených sil mj. také otázka vlivu Ruska a ruských financí na český obranný průmysl.

Eskaluje diplomatický konflikt mezi Prahou a Moskvou. Ruská reakce na vypovězení osmnácti diplomatů, které české tajné služby označily za agenty ruských tajných služeb, byla agresívní. Rusové vypověděli českých diplomatů více. Což je ještě zřetelnější při porovnání původního celkového počtu diplomatů. Těch ruských je v Praze absurdní a nevysvětlitelné množství: cca 140. Podle BIS asi třetina z nich jsou agenti ruských tajných služeb. V mnohem větších západních zemích má přitom Rusko relativně i absolutně méně diplomatů. Budou následovat další kroky z české strany, a jistě také ze strany našich spojenců. A odveta ze strany ruské.

Výsledkem bude zcela určitě zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi. A dopad bude mít celá situace také nevyhnutelně do české vnitřní politiky, kde nabývá na významu otázka, odkdy a co přesně členové vlády věděli, a s jakým povědomím o vážných podezřeních vůči ruské GRU ze strany našich tajných služeb podnikali kroky ve směru nejen nákupu ruské vakcíny Sputnik V, ale především snahy zapojit do tendru na dostavbu jaderné elektrárny Dukovany ruskou státní společnost Rosatom. Významným argumentem proti těmto snahám byla kromě obecného nesouhlasu, resp. varování ze strany českých bezpečnostních složek, především nespolehlivost ruského zapojení do zakázky - cokoli si kdo myslí o sankcích, které vůči Rusku vyhlašují západní státy v reakci na v posledních letech četné sporné situace, například souvisejících s děním na Ukrajině, jsou faktem.

Desítky let trvající projekt strategického významu, tedy dostavba JEDU, vyžaduje jistotu, spolehlivost a stabilitu - spoléhat se na partnera, který je z různých důvodů vystaven sankcím a provádí své odvety, je zcela nepřijatelným rizikem. To je dnes již zcela zřejmé, a ministr Havlíček již nechává pravděpodobnosti zapojení Rosatomu do projektu symbolické 1 %, resp. nadále s touto možností nepočítá (a bude třeba sledovat, zda se ruská společnost nevrátí do hry zadními vrátky v roli subdodavatele).

Jiná situace, ale s podobným kontextem se dotýká ozbrojených sil, které provozují stále příliš velké množství vojenské techniky ex-sovětské, resp. ruské provenience. Ze stejného hlavního důvodu, proč není možné přistoupit na ruskou účast v dostavbě jaderné elektrárny, je neúnosné, aby Armáda České republiky musela spoléhat byť jen nepatrně na dodávkách náhradních dílů pro svou techniku. To je důvodem, pro který strategické dokumenty zdůrazňují potřebu modernizace a zavádění výzbroje a výstroje kompatibilní ze západními spojenci. Armáda potřebuje techniku, kterou může udržovat provozuschopnou především vlastními silami, díky schopnostem a kapacitě domácího obranného průmyslu, a nejde-li jinak, pak obranného průmyslu sídlícího ve spojeneckých státech. Představa, že při špatných vztazích s Ruskou federací bude akceschopnost například českého vrtulníkového letectva záviset na ochotě ruské vlády souhlasit s dodávkami náhradních dílů, je zcela nepřijatelná.

Proto je dobře, že probíhají zásadní modernizační projekty, a současně ne zcela dobře, že se mnohé zbytečně vlečou. Citlivou oblast protivzdušné obrany se po letech daří dostat do žádoucího stavu nákupem radarů MADR a navazující akvizicí izraelského systému SPYDER, který nahradí přesluhující ex-sovětské systémy KUB, jakkoli tato akvizice dosud není zdaleka ukončena. I kromě ní však zůstává mnoho práce. Letectvo provozuje a ještě nějakou dobu provozovat bude vrtulníky Mi-8, Mi-17, Mi-171Š. Otázka bitevních Mi-35/24V je již zodpovězena problematickou akvizicí amerických Viperů a Venomů, přesto ještě nějakou dobu létat a údržbu vyžadovat budou.

Nejen ve světle nečekaného odhalení pozadí výbuchu ve Vrběticích, dosud považovaných spíše za neštěstí či nešťastnou shodu okolností při zanedbání bezpečnostních pravidel, je zřejmé, že Rusko vnímá Českou republiku, člena Severoatlantické aliance, jako svého potenciálního soupeře a nepřítele, čímž se ostatně dlouhodobě netají. Odhalený případ lze vnímat jako špičku ledovce nepřátelských aktů. Předpokládat, že by Rusko mělo mít zájem na efektivním fungování našich ozbrojených sil, nebo vůči němu bylo alespoň lhostejné, nelze. A tím spíše je třeba ke vztahům s Ruskem a v Rusku působícím subjektům přistupovat velmi obezřetně. Kromě strategické energetiky také samozřejmě v oblasti obranného průmyslu, kde může mít potenciální nepřítel zájem naše prostředí destabilizovat nebo provádět průmyslovou špionáž.

Když například v loňském roce přešla společnost Aero Vodochody do rukou skupiny Omnipol a většinově maďarského finančníka Tombora, média okamžitě informovala o jeho ruských vazbách a o podezření, že peníze na transakci ve skutečnosti přišly z Ruska. Obecně to potvrzuje i následná podpora projektu L-39NG ze strany Komunistické strany Čech a Moravy, která nepokrytě patří k hlavním propagátorům proruského, prokremelského a protizápadního politického proudu u nás. Jsme-li na pokraji nové studené války, nebo ji již dokonce prožíváme, je více než nezbytné, aby podobným souvislostem byla věnována pozornost. Mohlo by se stát, že prostřednictvím podobných nepřehledných vazeb a nevysvětlovaných podezření vnese Rusko do citlivé oblasti obranného průmyslu nestabilitu. A co začíná jako atraktivní a slibný projekt, skončí ve finále ve slepé uličce.

Jakákoli, ať již materiální nebo finanční závislost na Rusku se může kdykoli proti českým subjektům obrátit, a to i bez postranních úmyslů konkrétních ruských partnerů – geopolitické cíle Ruska a prostředky, jichž k jejich dosažení používá, nejsou pro Západ často přijatelné. Vede to ke konfliktům, které dlouhodobým obchodním vztahům nepřejí. Za takové konstelace nelze než je nebudovat, a ty existující ukončovat. Spoléhat se na ně se může českým subjektům vymstít.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace