foto: Ministerstvo obrany, Public domain/Leopard 2A8
V současné debatě o rozpočtu na obranu se často objevují kritické hlasy, které mluví o „škrcení“ armády, stagnaci či ohrožení aliančních závazků.
Kritika poukazuje na pokles čistých výdajů Ministerstva obrany, převody z jiných kapitol a riziko neuznání části výdajů NATO. Při bližším pohledu na fakta a souvislosti však lze obhájit současný přístup vlády jako realistický a zaměřený na dosahování schopností, nikoli „účetní triky“.
Klíčovým argumentem je, že dosavadní růst výdajů na obranu za éry Jany Černochové byl z velké části postaven na zálohách a položkách, které NATO od Česka reálně neočekává. Po poklesu výdajů na obranu v prvním válečném roce (2022) se podařilo dosáhnout a překročit 2 % HDP díky masivním investicím do infrastruktury (v roce 2025 až 14 % celkových výdajů na obranu – nejvyšší podíl v NATO kromě Rumunska). Jak upozorňuje analýza HlídacíPes, velkou část těchto infrastrukturních výdajů NATO pravděpodobně neuzná, protože podle aliančních pravidel musí být výdaje striktně vojenské – civilní dopravní stavby se započítávají jen částečně (pouze rozdíl vyžadovaný armádou, např. posílení nosnosti mostů kvůli těžké technice).
Pokud by Česká republika pokračovala směrem, který nastínil rozpočet 2025 a Stanjurův návrh rozpočtu na rok 2026, riskovala by v dalších letech, že skutečný podíl na obranu klesne pod 2 % HDP, a to i při nominálně vysokých číslech. Současná korekce (stabilizace rozpočtu MO kolem 154–160 mld. Kč) tedy není škrtem, ale odklonem od iluzorního účetnictví směrem k udržitelnějšímu modelu.
Klíčové je nabývání skutečných schopností, nikoli pouhé účetnictví
NATO neposuzuje jen procento HDP, ale především zda země reálně přispívá k alianční obraně – tedy zda má moderní techniku, vycvičené jednotky a interoperabilitu, zda ozbrojené síly úspěšně budují schopnosti, k jejichž nabytí se v rámci Aliance země zavázala. Tyto schopnosti nejsou veřejně známé a je obtížné jejich dosahování či nedosahování hodnotit. Víme, že mezi dříve stanovené požadavky patří např. vybudování moderně vyzbrojeného brigádního úkolového uskupení těžkého typu. Tzn. pořízení pásových BVP, hlavních bojových tanků a další techniky (v dnešní době zejména mobilní protivzdušné a protidronové obrany). Naopak je například otázkou, do jaké míry plníme jaký závazek pořízením letounů C-390, které přitom znamenají výdaj přes 11 miliard korun.
Ministr obrany Jaromír Zůna opakovaně prohlásil, že modernizační projekty budou pokračovat. Ve Sněmovně i na veřejnosti zdůraznil, že klíčové akvizice (např. Leopardy 2A8, pokračující projekty z minulého období) nejsou ohroženy a resort pokračuje v budování schopností. To je v souladu s realitou: i při stagnaci rozpočtu MO na úrovni předchozího roku zůstávají prostředky na běžící smlouvy a prioritní nákupy, zatímco se ořezávají spíše položky méně efektivní z hlediska požadavků NATO a metodiky jejich posouzení.
Zcela zásadní je aktualizace Koncepce výstavby AČR a plánu armádních akvizic
Ministr Zůna ve Sněmovně explicitně uvedl, že Koncepce výstavby AČR 2040 musí být realistická a udržitelná, a že resort provede revizi střednědobého plánu, akvizičního plánu i koncepčních záměrů. Navyšování výdajů bez jasné koncepce a priorit hrozí plýtváním. Na místě je důsledná revize a nastavení priorit – vláda se v programovém prohlášení mj. zavázala k budování protivzdušné obrany státu, což bude nákladné a musí probíhat koncepčně. Předchozí rychlý růst rozpočtu působil namnoze chaoticky a Koncepce výstavby AČR 2035 schválená v roce 2023 byla z mnoha stran kritizována. Je třeba nejprve definovat, co Česko skutečně potřebuje v horizontu let 2030–2040 (s ohledem na zkušenosti z Ukrajiny, změny hrozeb i ekonomické možnosti státu), a teprve poté investovat prostředky zvoleným směrem.
Navržené výdaje na obranu pro rok 2026 nejsou v rozporu ani s požadavkem na předvídatelnost financování – zákon o financování obrany z roku 2023 zajišťuje stabilitu a postupný růst o 0,2 % ročně směrem ke 3 % HDP v roce 2030 (a připomeňme, že mezi roky 2024 a 2025 k žádném zásadnímu navýšení rovněž nedošlo). Současná stagnace je dočasnou korekcí, nikoli odklonem od závazků. I přes omezení rozpočtu také pokračuje zvyšování platů vojáků (již realizované v roce 2025 a plánované pro letošní rok), což je klíčové pro udržení a nábor personálu.
Současný přístup tedy není „škrtáním“, ale nutnou změnou směrem k reálné, udržitelné a s Aliancí kompatibilní obraně. Místo dalšího nafukování civilních položek se zaměřuje na to podstatné – schopnosti, koncepci a dlouhodobou udržitelnost. Pokud se podaří aktualizovat koncepci a udržet klíčové projekty, Česko může v příštích letech plnit závazky efektivněji než dosud. Obranyschopnost nezajišťují procenta HDP, ale schopnosti lidí, techniky a odpovídající infrastruktura. Jestliže mohla vláda Petra Fialy snížit obranné výdaje v roce 2022, a následně 2 % HDP dosahovat neplánovanými zálohami, pak hysterie z navrženého letošního navýšení v řádu setin procenta není na místě.
Tagy