Vzdušné války: Bombardér B-2 vs. Tu-160. ,,Souboj", který nemá favorita

Válka na Ukrajině vyvolává mnoho otázek v oblasti strategie a taktiky, kvality zbraňových systémů, logistiky a komunikace a velitelských schopností. V počátku války mělo Rusko jednoznačně navrch, kdy tanky oraly ukrajinskou zem, ale po dodávkách moderních protitankových zbraní v tisícových počtech se situace radikálně změnila. Rusko po značných ztrátách změnilo taktiku a přešlo jednak na boj na kratší frontě s vyšším soustředěním sil, k tzv. opotřebovávací válce, a především masivnímu použití dělostřelectva, kde Ukrajina nemůže opět konkurovat, jak výzbrojí, tak zásobami techniky, náhradních dílů a munice.

Jaká by však byla situace, kdyby se na ukrajinském bojišti utkaly ruská armáda a např. americká, jež veškeré moderní systémy má v odpovídající organizační struktuře, vycvičené obsluhy i techniky a zajištěné odpovídající logistické zabezpečení? Pokud se oprostíme od položky „jaderné velmoci“, vynecháme balistické střely a zaměříme se na konflikt konvenční, lze tento virtuální boj posoudit komplexně, tedy, tedy od satelitů po výbavu vojáka, taktiku, organizační strukturu, nebo v první fázi vybrat jen klíčové zbraňové systémy a porovnat jejich kvality, bez ohledu na to, jaké PVO by bylo nasazeno, jak je rozvinut C4ISTAR nebo jaké jsou spojovací prostředky.

Zásadní operace využívají eliminace sil protivníka všemi prostředky na dálku před zahájením operace, takže do hry vstupují bombardéry, jež potřebují vzdušné krytí a je nutno vybojovat vzdušnou převahu – tedy stíhače. Pozemní síly potřebují vzdušnou podporu, tedy bitevní vrtulníky. Zahajuje palebná příprava dělostřelectva, tedy raketomety a dělostřelectvo a pak vyrazí k průlomu MBT v doprovodu BVP.

V kategorii bombardérů by nešlo o přímou bojovou konfrontaci obou strojů, ale o jejich možnosti a schopnosti splnit úkol. Stroje jsou schopné nést celou škálu nákladu, ale pro prvotní úder by byly zřejmě voleny střely s plochou dráhou letu a inteligentní munice k precizním zásahům a eliminaci velitelských stanovišť, spojovacích uzlů a protivzdušné obrany. Na špici ve své kategorii jsou v současnosti B-2 SPIRIT (duch), a Tu-160, v kódu NATO „BLACKJACK“, Rusy přezdíván „Bílá Labuť“ vzhledem k jeho tvarům a bílému nátěru.

B-2 byl zařazen do služby v roce 1997, jeho maximální rychlost je M-0,95 na úrovni hladiny moře. Má dvě interní pumovnice s možností oficiálně 18 000 kg, ale odhaduje se, že pojme až 23 000 kg. Jeho nespornou výhodou je design „stealth“.

Tu-160 slouží od roku 1987, prošel několika modernizacemi a ta poslední, na úroveň je právě v procesu a takto modernizované letouny mají vstoupit do služby příští rok. Maximální rychlost letounu je M-2,05, má dvě interní pumovnice schopné pojmout až 45 000 kg výzbroje. Jeho zajímavostí je vysoká nadzvuková rychlost, měnitelná geometrie křídel a implementace operátora obranných systémů.

V porovnání tedy oba stroje mají svá pro a proti, B-2 s dvoučlennou osádkou spoléhá na stealth technologii, ale v porovnání s Tu-160 má poloviční rychlost i poloviční nosnost. Tu-160 spoléhá na vysokou rychlost a díky operátorovi obranných systémů se chce zařadit do kategorie „létající pevnost“. Vzhledem k rozdílnosti obou typů těžko říci vítěz a poražený, vždy bude záviset na vhodně zvolené taktice nasazení a součinnosti s dalšími silami a prostředky a sdílení dat. B-2 ani TU-160 nebyly prodány do zahraničí.

Je jednoznačné, že tyto typy letounů se nestřetnou v přímém boji, ale vytvoří podmínky pro jiné jednotky, ať již v rámci vzdušné nadvlády nebo pozemní dominance. Ale vždy budou potřebovat krytí stíhači anebo odpalovat střely s plochou dráhou letu na velkou vzdálenost. Každý z letounů má své výhody i nevýhody. Vždy rozhodne konkrétní bojová situace.

 

Zdroj: Defence Blog

Tagy