Nedávné zprávy o možném zájmu ze strany Indie a Kazachstánu opět připomněly teprve v červenci oficiálně představený MiG-35. Zamysleli jsme se proto nad tímto letounem s jeho hypotetickými konkurenty a rolí v ruském letectvu, kde má stejně jako jeho předchůdce plnit roli tzv. frontového stíhače.
Rozdělení rolí v ruském letectvu
Zatímco MiG-35 má působit především v rámci protivzdušné obrany, středně těžké stíhače Suchoj Su-30 a Su-35 mají plnit roli víceúčelových stíhacích. V případě Su-35 půjde navíc přímo o vybojování vzdušné nadvlády, byť tuto roli dnes plní celá řada typů a v budoucnu má připadnout zejména Suchoji T-50.
Rozdělení je dáno i tím, že ve srovnání se svou domácí konkurencí nemá MiG-35 takovou kapacitu do počtu a hmotnosti nesených zbraní. Na druhou stranu právě menší rozměry a nižší náklady na výrobu i provoz dávají nástupci legendárního MiGu-29 konkurenční výhodu. Všechny ostatní ruské stíhací letouny (s výjimkou cvičných) jsou zpravidla středně těžké až těžké stíhače, což se promítá do pořizovacích, potažmo provozních nákladů.
MiGu-35 zůstávají kladné vlastnosti svého předchůdce jako dobrý poměr tahu vůči hmotnosti i skvělé manévrovací schopnosti. A proti svým protivníkům může použít ty nejmodernější ruské střely vzduch-vzduch krátkého a středního dosahu i řadu zbraňových systémů určených k ničení pozemních i námořních cílů.
Problematická konfrontace s neviditelnými letouny
Otázkou zůstává, jak se bude smět MiG-35 srovnávat se západními stroji. Zejména hypotetická konfrontace se stealth stíhači bude problematická, a to i proto, že hned dva americké stroje, F-22 Raptor a F-35 (F-15 Silent Eagle se nevyrábí), jsou tzv. neviditelné. Zavést do své výzbroje hned celou řadu stealth stíhačů plánuje také Čína a Japonsko – s oběma zeměmi přitom Rusko nemá nejlepší vztahy.
Případ všech zemí zavádějících do výzbroje stealth stíhače však ukazuje na jeden zajímavý fakt. A to, že jsou příliš drahé, tedy alespoň pro celou řadu typů misí a úkolů. Přitom jediný na „západním“ trhu dostupný stealth letoun 5. generace pro většinu zemí je F-35. Výroba F-22 byla již ukončena a Američané jej v minulosti nepovolili na export ani takovému spojenci, jako je Izrael.
Většina letectev proto může na pořízení letounů 5. generace, tedy v podstatě na F-35, zapomenout. Buď na takové letouny prostě nemá prostředky anebo jejich pořízení považuje, zčásti oprávněně, za zbytečně drahé. Příkladem budiž nedávné rozhodnutí Kanady o pořízení F-18 na místo nových F-35. Stejně tak u víceúčelových F-16 se počítá s další modernizací (například F-16V) a vyloučena není ani výroba zcela nových strojů.
Konkurence na evropském nebi
Zvláště zajímavé je plánované umístění MiGů-35 do západního okruhu – tedy k hranicím s NATO. Žádný evropský stát přímo sousedící s Ruskem totiž nemá a v současné době ani neplánuje zavést do výzbroje neviditelné letouny 5. generace. F-35 mají v budoucnu provozovat zatím „pouze“: Velká Británie, Dánsko, Norsko a Itálie. Ostatní státy mají i příští dekády zůstat u letounů 4,5 generace.
Pobaltské země až na cvičení většinou chrání jen malý počet aliančních letounů. A největší vojenská velmoc východní Evropy, Polsko, disponuje MiGy-29 a F-16, které byly za studené války protikladem právě MiGům-29, z nichž Rusové vyvinuli MiG-35. Další země východní a střední Evropy s výjimkou Německa mají ve výzbroji buď Gripeny (ČR a Maďarsko) anebo ještě starší typy a uvažují o pořízení modernizovaných F-16 (například Bulharsko nebo Rumunsko).
V této hypotetické konkurenci se zavedení MiGu-35 do výzbroje ruského letectva nejeví jako nesmyslné. Zároveň nesmíme zapomenout poměrně rozšířený názor, že letoun vznikl především pro udržení výrobce při životě, čemuž má nasvědčovat i poměrně malá objednávka ruského letectva. A že ani jeden z výše uvedených faktů nemusí být v rozporu s požadavky letectva nebo vývozním potenciálem tohoto doposud nejnovějšího typu z rodiny MiG-29.
Autor: Michal Polák