Autor fotografie: International Naval Research Organization, Public domain|Popisek: Viribus Unitis v roce 1912
Zbrojní výroba má u nás předlouhé tradice. Na jedno z čestných míst patří výroba děl v plzeňské Škodě a mezi její nejpozoruhodnější kusy pak námořní kanóny označované c.k. rakousko-uherským námořnictvem jako 30.5 cm/45 a 30.5 cm/45 K10.
Třináct prvních bylo určených pro tři jednotky třídy bitevních lodí Radetzky, což byly pre-dreadnoughty z let 1907–1910. Ostatní pak pro moderní bitevní lodě třídy Tegetthoff, resp. Viribus Unitis. Rakousko-uherské bitevní lodě, které válku přežily, byly v rámci reparací předány Itálii. Jejich děla dosloužila u pobřežního dělostřelectva.
Děla označovaná jako K10 se od první verze lišila tím, že měla o 5 cm delší komoru, která díky tomu pojala objemnější a účinnější hnací náplně. Ráže 12 palců (305 mm) byla v době vzniku zbraní u hlavních bitevních jednotek světových námořnictev standardem, ač se záhy objevila děla účinnějších kalibrů 13,5 palce (343 mm, například na britských bitevních lodích třídy King George V), 14 palců (356 mm, například na amerických dreadnoughtech třídy New York) a zejména 15 palců (381 mm, například britské bitevní lodi třídy Queen Elizabeth).
Hlavním soupeřem byla Itálie. Děla z Plzně střílela rychleji
Podstatné pro kontext nasazení plzeňských děl byl hlavní potenciální soupeř, jímž bylo námořnictvo Itálie – jeho bitevní lodě (Dante Alighieri, třída Conte di Cavour a Andrea Doria) měly hlavní zbraně rovněž ráže 305 mm. Výhodou oproti konkurenčním kanónům německé konstrukce u děl ze Škodovky bylo, že odpadla potřeba umísťovat kromě hlavní hnací náplně pod projektil přídavnou náplň. Hnací náplň byla umístěna v jednom mosazném pouzdře. U první verze děla šlo o 137 kg prachu, u K10 pak o 140–143 kg. Protipancéřový průbojný granát o hmotnosti 450–454 kg podle verze obsahoval 4 kg TNT, poloprůbojný 450kg Zündergranat 26,7 kg. Největší náměr děla ve věžích lodí třídy Radetzky i Tegetthoff byl 20°, a dostřel činil až 22 tisíc metrů. Protipancéřový granát o hmotnosti 452 kg prorážel boční pancíř silný 173 mm na vzdálenost 19100 m.
Pro srovnání: italské bitevní lodě nesly 12palcová děla britské provenience značky Elswick nebo Vickers, částečně vyráběná filiálkami v Itálii. Šlo o zbraně nezařazené do výzbroje britského námořnictva a konstruované specificky podle italského zadání. Měla délku 46 ráží (děla ze Škodovky 45) a o něco vyšší úsťovou rychlost (840 m/s proti 800 m/s) a také dostřel při náměru 20°, který činil 24 tisíc metrů. Zde je ovšem třeba dodat, že na takové vzdálenosti boj na počátku 20. století veden nebyl. Rychlost palby je udávána 2 rány za minutu, a zde měly zbraně z Plzně výhodu – s připravenou municí dokázaly v první minutě vystřelit třikrát.
V průběhu první světové války byly rakousko-uherské bitevní lodě nasazené na Jadranu jen velmi sporadicky a s rovnocenným protivníkem se neutkaly. Děla byla použita k ostřelování pozic na pobřeží. Velmi moderně vyhlížející lodě třídy Tagetthoff měly děla instalována ve tříhlavňových věžích, což jim dávalo při stejném rozměru teoreticky značnou palebnou sílu. Kromě 305mm děl nesly tyto lodě rovněž škodovácké kanóny ráže 150 mm (15 cm/50 K10) a 70 mm (7.0 cm/50 K10).
Plzeňská děla měla sloužit u pobřežního dělostřelectva v Tobruku
V Plzni bylo celkem vyrobeno 65 děl ráže 305 mm, z toho pět jako záložních. Výzbroj lodí Erzherog Franz Ferdinand, Radetzky a Tegetthoff byla po válce využita Itálií u pobřežního dělostřelectva pod označením Cannone da 305/42. Byly plánovány pro různá postavení mj. včetně Ischie, Tobruku nebo Capri. Projekty bez priority se vlekly; jedním z problémů byl nedostatek munice. Tři děla připravená k instalaci do pozic u Tobruku měla být využita pro baterii u základny Taranto, ale postavení nebylo do italské kapitulace v roce 1943 dokončeno. Ostrého nasazení se tato děla v italské službě nikdy nedočkala.
Zdroj: navweaps.com