Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: He 280
Jedním z problémů, s nimiž se museli letci od počátku létání vypořádat, byl bezpečný způsob opuštění letounu při technickém selhání bez možnosti nouzově přistát. Padák byl po staletí známým prostředkem. Z letadla (Wright Model B) pak poprvé vyskočil Grant Morton v roce 1911. Vojenského využití se dočkal padák zprvu zejména u posádek pozorovacích balónů. Do stísněných prostor kokpitů prvních vojenských letounů se nevešel a stíhací piloti první světové války bojovali bez možnosti záchrany. Druhým problémem byla teoreticky rychlost letounu a riziko nárazu vyskakujícího pilota například do ocasních ploch. První vystřelovací sedadlo pilota s využitím stlačeného vzduchu, které podobné riziko snižovalo, patentoval Everard Calthorp již v roce 1916. Prvního využití se ovšem dočkalo až na proudových strojích a k prvnímu ostrému opuštění letounu s jeho pomocí došlo 13. ledna 1942 na prototypu německého letounu Heinkel He 280.
Heinkel He 280 zkonstruovaný Robertem Lusserem byl prvním bojovým proudovým stíhacím letounem. Bezmotorový prototyp He 280 V1 letěl poprvé ve vleku za bombardérem He 111 v září 1940. První samostatný let s motory HeS 8 A s tahem 585 kg stroj, resp. druhý prototyp He 280 V2, absolvoval 30. března 1941. Prototyp V6 prokázal při cvičném souboji v prosinci 1943 s vrtulovým stíhacím Focke-Wulfem Fw 190 zřejmou převahu, ale Luftwaffe o He 280 zájem neprojevila a po devíti vyrobených kusech byl projekt potýkající se především s problémy s motory ukončen - konkurenční Me 262 od Messerschmittu byl totiž slibnější.
Letoun se nicméně kromě dalších prvenství zapsal do dějin letectví také instalací vystřelovacího sedadla. K jeho historicky prvnímu využití došlo za neobvyklých a dramatických okolností v lednu 1942.
První prototyp Heinkelu He 280 V1 létal kvůli zpoždění při vývoji proudových motorů HeS 8 bez nich jako kluzák - ale v lednu 1942 byl využit pro testování pulzačních motorů Argus As 014, které budou později sloužit jako pohon pro létající bomby V-1. Tento typ motorů byl přitom zvažován jako jedna z možností do budoucna i pro letoun samotný - a mohl by jich v takovém případě nést až osm. Nicméně testovány byly napřed jen čtyři, a jejich kombinovaný tah nepostačoval k tomu, aby pětitunový letoun dostaly do vzduchu. Startoval tedy stále buď za jedním He 111, nebo za dvojicí těžkých stíhacích letounů Bf 110, tak jako 13. ledna 1942. Toho dne ovšem v oblasti silně sněžilo a testovací pilot společnosti Argus Helmut Schenk ve výšce 2400 m zjistil, že námraza na ovládacích plochách učinila He 280 V1 neovladatelným. Odpoutal se, odhodil kryt kabiny a k jejímu opuštění použil vystřelovací sedadlo. Letoun byl ztracen, ale pilot bezpečně přistál na padáku.
video: youtube
Další postavené prototypy He 280 sloužily k různým testům, bez motorů i s motory různé provenience, ale do sériové výroby zařazen typ nikdy nebyl. Prototyp V6 přitom dosahoval se dvěma motory Jumo 109-004A a výzbrojí tří kanónů MG 151 ve výšce 8500 m velmi slušné maximální rychlosti 810 km/h.
Souběžně s německým vývojem vystřelovacího sedadla probíhal také vývoj ve Švédsku ve firmě Saab, resp. Bofors. Její řešení pro letoun Saab 21 bylo poháněné střelným prachem prošlo prvními testy v roce 1943 a prvního ostrého využití se dočkalo v létě 1946. Tou dobou se již s ohledem na stále vyšší rychlost bojových letounů stala vystřelovací sedadla nezbytností. Opustit kokpit stroje řítícího se rychlostí blízké hladině rychlosti zvuku prostým vyskočením nebylo prakticky možné. Kromě stlačeného vzduchu a výbušnin se testovaly také pružiny, nejpraktičtější se nakonec ale ukázal raketový pohon používaný dodnes.
Zdroj: smithsonianmag.com