Autor fotografie: ?? institut, volné dílo|Popisek: Adolf Liebscher: Boj o opevněné sruby
Necelých pět let po upálení Jana Husa v Kostnici vyhlásil papež Martin V. křížovou výpravu proti "všem viklefistům a husitům". Ze Slezska přes Hradec Králové a Kutnou Horu postupovalo pak na jaře roku 1420 sebrané vojsko pod velením Zikmunda Lucemburského k Praze, která se rozhodla vzdorovat. V rámci příprav na obléhání byly na popud Jana Žižky z Trocnova na vrchu Vítkově postaveny opevněné sruby chránící zásobovací cesty do města. Husitské vítězství v krátkém boji o ně přispěl k celkovému neúspěchu Zikmundovy křížové výpravy.
Křižáci dorazili k Praze 10. července a město oblehli. Aby je však mohli zcela uzavřít, museli by se zmocnit právě obou srubů. A aby toho dosáhli, připravili na 14. červenec velkou operaci, jejímž cílem bylo udržet hlavní síly obránců v městských hradbách a usnadnit tak dobytí izolovaných postavení na Vítkově. Za tím účelem útočilo Zikmundovo vojsko na východní opevnění města; z Vyšehradu, který se husitům nepodařilo včas dobýt, na Nové Město; a z Pražského hradu, který byl rovněž v rukách králových věrných, na Karlův most. Hlavním cílem dne, mimořádně horkého, což nasazení obou stran velmi ztěžovalo, však bylo dobytí srubů na Vítkově a úkol připadl několika stovkám jezdců míšeňského markraběte Fridricha.
Útok byl zahájen později odpoledne, kdy již sluneční žár nebyl tak silný. Směřoval od Vltavy přes Krejcárek a z prostoru dnešní křižovatky Na ohradě po vítkovském hřebenu, na jehož vrcholu, v místě dnešního památníku, stály oba sruby hájené táborskými husity v čele s Janem Žižkou.
Opevnění, jakkoli zbudované provizorně a narychlo, se ukázalo být tvrdým oříškem i pro zkušené válečníky. Přístupné bylo díky vhodnému umístění v terénu jen z východní strany, kde jej chránily tři úzké příkopy. Pro jízdní bojovníky představovaly velmi nepříjemnou překážku. Nadto bylo opevnění připravené tak, že útočící síla byla svedena jako trychtýřem do úzkého místa, a podle po tisíciletí prokázaných principů pak k obraně postačoval jen velmi malý počet bojujících. A ten skutečně velmi malý byl: sruby coby husitské Thermopyly hájilo dle zpráv současníků 26 mužů a 3 ženy.
Útok, který Zikmund sledoval z protilehlé Letné, však byl veden s velkým důrazem a přes utrpěné ztráty se útočníkům podařilo dostat před první dva příkopy a dobyli i viničnou věž, o kterou se jeden ze srubů opíral. V cestě již stál jen poslední příkop a kamenná zeď. Na poslední chvíli ale útočící křižácké koloně vpadl od Horské brány přes vinice na jižním svahu do boku protiútokem husitský oddíl složený z 50 střelců a nejistého počtu cepníků. Útočníky zastavil, odrazil k severnímu srázu a přinutil ustoupit zpět k Ohradě. Bitevní pole a vítězství zůstalo asi po hodině boje v rukách husitů, kteří zabili až 150 křižáků, mezi nimi míšeňského hejtmana Heinricha z Isenburgu. Těla poražených protivníků byla ihned spálena, letní počasí nedovolovalo jinak.
Husité v dalších dnech očekávali opakování útoku. Opevnění na Vítkově byla dále posilována, což spolu s tím, že byl vyloučen moment překvapení, nedávalo útočníkům velké naděje uspět. Zikmund musel dále vzít do úvahy svou celkovou situaci. Praha byla stále plně obranyschopná a čelnímu útoku, který čeští šlechtici v králově vojsku především z vnitropolitických důvodů nedoporučovali, by pravděpodobně odolala. V nové situaci svolil Zikmund k (neúspěšnému) vyjednávání. Čas hrál proti němu, vydržovat vojsko bylo nákladné.
Na přelomu července a srpna, krátce po své korunovaci českým králem ve Svatovítské katedrále, Zikmund vojsko rozpustil. Bitva na Vítkově sama o sobě svým rozměrem nebyla rozhodujícím vojenským vítězstvím husitů, ale zásadním způsobem přispěla k odkrytí karet. Zikmundova pozice byla navzdory teoretické vojenské převaze velmi vratká. Lze současně předpokládat, že by se v případě úspěchu na Vítkově další vývoj obléhání města ubíral jinudy. Jak později řekne Napoleon: "Chceme-li svést bitvu, obecným pravidlem je shromáždit veškeré síly a neopomenout žádnou jednotku; o výsledku dne může tu a tam rozhodnout i jediný prapor."
Zdroj: Petr Čornej, Bitva na Vítkově a zhroucení Zikmundovy křížové výpravy v létě 1420 (Husitský tábor, 1987)