15. září ve světových vojenských dějinách – Napoleon v Kremlu a 70 let od vylodění u Inčonu

15. 09. 202010:00

15. září ve světových vojenských dějinách – Napoleon v Kremlu a 70 let od vylodění u Inčonu

foto: Air and Space Museum (volné dílo)/Vought F4U-4B Corsair kryje lodě u Inčonu

Prakticky ke každému dni najdeme ve vojenských dějinách více či méně významné výročí. Některé dni při pohledu do kalendáře nicméně vynikají, mezi nimi 15. září: v roce 1794 se poprvé osobně boje účastní pozdější vévoda Wellington. V roce 1812 vjíždí Napoleon po vítězné bitvě u Moskvy do Kremlu. V roce 1894 poráží Japonci Čínu u korejského Pchjongjangu. V roce 1916 jsou na Sommě poprvé nasazeny tanky. V roce 1940 vrcholí bitva o Británii mohutným německým útokem na Londýn. V roce 1944 začíná bitva o Peleliu. V roce 1950 se americký X. sbor vyloďuje u korejského Inčonu.

"Wellingtonovou první bitvou" byla z britského pohledu nešťastná bitva u Boxtelu, k níž došlo v rámci první koaliční války (1792-1807) na území Brabantského vévodství, v závěru neúspěšného a Francouzi odraženého britsko-holandsko-rakouský pokusu o invazi do Francie ze severu. Arthur Wellesley si o rok dříve za peníze vypůjčené od bratra koupil hodnost podplukovníka 33. pluku. Jednotka byla vyslána do Flander k posílení britského kontingentu pod velením vévody z Yorku - a 15. září 1794 se účastnila během koaličního ústupu bitvy, v níž budoucí vévoda Wellington dočasně velel brigádě pěchoty, a osvědčil se dovedným krytím britsko-hesenského ústupu. Francouzský generál Pichegru dosáhl vítězství, a výsledek nebyl pro britské velení lichotivý. Až dosud mohlo neúspěchy svádět (celkem oprávněně) na rakouskou generalitu. Porážka u Boxtelu a opuštění potenciálně silné obranné linie na řece Aa byly důsledky britských omylů. Budoucí vítěz nedalekého Waterloo začal 15. září 1794 sbírat ostré zkušenosti.

Osmnáct let poté, kdy již tedy Wellingtonovy zkušenosti dosáhly dospělosti (a vyháněl Francouze z Andalusie), vjíždí na svém koni Emirovi císař Francouzů Napoleon do Kremlu. O den dříve dostal zprávu od neapolského krále a velitele kavalerie Murata, že Rusové Moskvu vyklidili. Šlo o důsledek velké bitvy ze 7. září 1812, která je známější pod ruským pojmenováním bitva u Borodina. Pro Napoleona šlo o bitvu u Moskvy. Přes neustávající diskuse šlo o nezpochybnitelné francouzské vítězství: Velká armáda způsobila armádě generála Kutuzova větší ztráty (což je s ohledem na průběh bitvy a velmi silná ruská obranná postavení napadaná Napoleonem čelně pozoruhodné), Kutuzov přenechal vítězi bojiště a nesplnil formální úkol: zabránit vstupu nepřítele do Moskvy. Současně ale zachoval přes obrovské ztráty své síly bojeschopné, a ani Napoleon tedy nedosáhl svého hlavního cíle: zničení hlavní armády nepřítele. Podle generála Caulaincourta přivítalo liduprázdné město Napoleona 15. září 1812 ponurým tichem. Projel městem, prohlédl si okolí Kremlu a krátce poté, kdy usnul, jej probudili: město bylo v plamenech.

1. srpna 1894 vypukla první čínsko-japonská válka. Šlo v ní o vliv Číny v Koreji a na Tchaj-wanu, resp. o zájem Japonska o totéž. Japonský úspěch přiblížil jeho zájmy "na dostřel" carskému Rusku a byly položeny základy pro rusko-japonskou válku roku 1905, ale ze širšího úhlu pohledu byla ovlivněna situace oblasti, kterou zmítá neklid dodnes. U Pchjongjangu, dnešního hlavního města KLDR, se 15. září 1894 střely japonská (asi 20 tisíc mužů) a čínská armáda (13-15 tisíc mužů) ve druhé velké bitvě tažení. Důsledkem japonského vítězství (celkové japonské ztráty dosáhly asi 550 mužů, Čína ztratila 3000 padlých a 4000 zraněných) bylo čínské rozhodnutí vyklidit severní Koreu. V dalším roce války pak Japonci pronikli až do Mandžuska a obsadili také Tchaj-wan, který pak ovládali až do konce 2. světové války.

Osmnáct let po bitvě u Pchjongjangu přichází první bojové nasazení tanků na světových bojištích, během bitvy na Sommě (1. července - 18. listopadu 1916), resp. její třetí fáze a bitvy u Flers-Courcelette (15.- 22. září 1916). Ta byla současně prvním vystoupením Kanadského sboru a Novozélandské divize. Tanky byly organizovány v rámci Těžké sekce (Heavy Section) kulometného sboru (Machine-Gun Corps). Byly to první verze, typ Mark I, buď v "mužské" (male) verzi se dvěma 6liberními kanóny a čtyřmi kulomety, nebo v "ženské" (female) se šesti kulomety, schopné vyvinout rychlost 6 km/h, ale především dostatečně odolné, aby vydržely palbu protivníkových kulometů. Nepřítel byl zaskočen a zmaten, ale hlavním problémem nové zbraně byla technická nespolehlivost a nedostatek zkušeností s jejich nasazením: bitvy se účastnilo 49 z 50 tanků, které byly v té době v Evropě k dispozici. Z nich 36 se dostalo na frontovou linii a 27 se dostalo až k německým zákopům. Pouze šest tanků dojelo ke třetímu cíli prvního dne, a operací 16. září se již mohla účastnit jen tři vozidla. Byl to možná malý krok pro britskou armádu oněch dní, ale obrovský skok v dějinách vojenství.

15. září 1940 vyslala Luftwaffe proti cílům ve Velké Británii, především Londýnu, celkem 1120 letadel (620 stíhaček a 500 bombardérů). Královské letectvo jim čelilo všemi dostupnými silami a do operací toho dne opakovaně vzlétalo 630 především stíhacích Hurricanů a Spitfirů. Němci utrpěli vyšší ztráty (na 80 sestřelených a vážně poškozených strojů proti 50 na britské straně). Obě strany výsledek dne, který se stane Dnem bitvy o Británii, z propagandistických důvodů přeceňovaly. Britské vítězství bylo v každém případě velkou vzpruhou v situaci, kdy stála Velká Británie proti přesile již osamocena. Určitý vliv na Hitlerovo rozhodnutí nicméně 15. září 1940 mít mohlo: 17. září odsunul provedení operace Seelöwe z 21. září na neurčito - RAF dosud zjevně nebyla zlomena, naopak sílila, a invaze na Britské ostrovy by byla nebezpečným podnikem i se vzdušnou převahou.

15. září 1944 je zahájena operace Stalemate II, vylodění amerických jednotek na ostrově Peleliu. V první vlně nastoupila 1. divize námořní pěchoty, k níž se později přidá také 81. pěší divize armády. Cílem bylo dobýt letiště, které na ostrově vybudovali Japonci. Co mělo být podle generála Rupertuse otázkou čtyř dní, protáhlo se až do 27. listopadu 1944, a patří k nejkrvavějším střetnutím války v Tichomoří. Velitel japonské obrany, generálmajor Kunio Nakagawa, zde na rozdíl od dřívější doktríny bránit se všemi prostředky na vyloďovacích plážích, rozmístil svou obranu do několika linií. Věděl, že nepřítele, který má zásadní materiální i početní převahu, nemůže zastavit žádnou rozhodující bitvou - ale může mu dlouhodobě způsobit velmi vážné ztráty a zpomalit tak jeho postup v celé oblasti. Bitva o Peleliu stála život 2336 Američanů, 8450 jich bylo zraněno. Prakticky celá japonská posádka padla (10695 vojáků), z 202 zajatých bylo 183 Korejců a dalších na práci nasazených cizinců - a jen 19 císařských vojáků. Nakagawovu strategii poté ještě účinněji využil generál Kuribajaši na Iwodžimě.

O šest let později provádějí Američané další velmi významné vylodění: 15. září 1950 nastupuje u Inčonu do útoku X. sbor. Cílem operace Chromite je zvrátit nepříznivou situaci a dobýt na Severokorejcích zpět Soul, což se po dvou týdnech bojů podaří. Samotná bitva u Inčonu je završena vítězstvím jednotek OSN 19. září. Opět zde bojuje 1. divize námořní pěchoty. Doplňuje ji 7. pěší divize armády. Vrchním velitelem byl Douglas MacArthur. Podle řady autorů jde o jedno z nejrozhodnějších vítězství moderní války. Američané přišli o 224 padlých a 809 zraněných; nepřítel, bojující proti nečekané mnohonásobné přesile, měl 1350 padlých.