Popisek: Hořící Graf Spee
Kapitán Hans Langsdorff se domníval, že k jeho lodi se blíží silný britský svaz a rozhodl se neriskovat ztrátu celé své posádky. Jeho chybný úsudek sice vycházel z nedostatku informací, ale důsledek byl pro německou Kriegsmarine velmi nepříjemný.
Článek 190 Versailleské smlouvy upravoval možnost náhrady zastaralých plavidel. Stanovil, že pokud se loď nepotopí nebo není z jiného důvodu ztracena dříve, mohou být bitevní lodi a křižníky nahrazeny až po dvaceti letech služby, torpédoborce a torpédovky po patnácti letech. Při nahrazování zničených nebo vyřazených plavidel nesměl výtlak u nově postavených bitevních lodí překročit 10 000 tun, u křižníků 6 000 tun, torpédoborců 800 tun a u torpédovek 200 tun.
Za takto nepříznivé situace experti berlínského námořního štábu vypracovali tři varianty konstrukce nové bitevní lodi. Projekt „A“ - loď s děly ráže 305 mm, 200 mm silné pancéřování a rychlost 21 uzlů, projekt „B“ - loď se stejným kalibrem děl, ale pancéřování zesíleno na 280 mm, což vedlo ke snížení rychlosti na 18 uzlů, a projekt „C“ - plavidlo s děly ráže pouze 280 mm a s pancéřem zeslabeným na 100 mm, ale s rychlostí 26 uzlů. Po dlouhých diskusích se názory sjednotily na variantě „C“. Loď měla tedy mít výtlak 10 000 tun a ve výzbroji nést šest děl ráže 280 mm, osm děl ráže 150 mm, síla hlavního pancéře měla být 100 mm a rychlost 26 uzlů. Velkou výhodou byla změna parního pohonu na dieselový, což v praxi znamenalo podstatné prodloužení akčního rádia.
Loď byla postavena v loděnici Reichsmarinewerft ve Wilhelmshavenu v době od října 1932 do ledna 1936. Svým plným výtlakem po dokončení 16 200 tun ale výrazně překročila meze smlouvy. Jméno nesla po slavném císařském admirálovi, hraběti Maxmilianovi Johannesi Maria Hubertus Graf von Spee, který svedl v listopadu 1914 heroickou bitvu u pobřeží Chile (bitva u Coronely) s britskou eskadrou admirála Craddocka.
Silná výzbroj 6 děl od firmy Krupp o ráži 280 milimetrů a poměrně vysoká rychlost měly této lodi umožnit zlikvidovat všechny křižníky, a uniknout jakémukoliv nebezpečí. Děla umístěná ve dvou hlavních dělových věžích byla schopná vystřelit granáty, každý o váze 335 kg do vzdálenosti 17 mil.
S maximální rychlostí 28 uzlů dosaženou pomocí 8 vznětových motorů MAN o výkonu téměř 40 000 kW, byla tuto německou loď schopna dostihnout pouze elitní skupina lodí Royal Navy, nebo francouzské flotily, dostatečně vyzbrojených na její likvidaci. Němečtí stratégové došli pří porovnání k závěru, že v té době existovala pouze tři plavidla, s nimiž by při střetnutí jejich kapesní bitevní loď neměla naději - britské bitevní křižníky HMS Hood, MHS Repulse a HMS Renown. Tyto lodi, jejichž stavbu neomezoval žádný limit, byly silně vyzbrojené a měly i vysokou rychlost.
Loď pod vedením kapitána Hanse Langsdorffa vyplula 21. srpna 1939 s podporou zásobovací lodě Altmark do jižního Atlantiku, tedy ještě před vypuknutím války a 3 týdny poté, co 2. světová válka začala, vrhla se kapesní bitevní loď na zásobovací koridory, kde potopila od září do prosince 9 britských lodí o výtlaku 50 089 BRT. první lodí byla britská cisternová loď Clement.
Svým působením na sebe vázala velké množství lodí Royal Navy, konkrétně 23 lodí v celkem 8 bojových skupinách.
13. prosince byla německá korzárská loď Admiral Graf Spee nalezen skupinou 3 britských křižníků HMS Ajax, HMS Achilles a HMS Exeter pod vedením komodora Henryho Harwooda – následovala bitva, známá jako Bitva u ústí Rio de La Plata. Přestože měl Exeter 6 děl ráže 203mm a Achilles s Ajaxem dalších 16 ráže 152mm, disponoval Graf Spee mnohem větší palebnou silou (váha boční salvy 2 164 kg ku 1 420 kg).
V bitvě se německé lodi podařilo těžce poškodit vlajkový Exeter. Po utrpěných škodách a vyčerpání části munice a paliva loď zamířila do neutrálního Montevidea k opravám. Poškození zmenšovalo šance lodi na únik. Kapitán Langsdorff předpokládal, že Britové mají převahu, silné posily připlouvají a jeho úniková cesta je odříznuta.
Proto když 17. prosince 1939 vypršelo ultimátum k opuštění přístavu, vyplul Admiral Graf Spee za hranice třímílové zóny a tam byl vyhozen do povětří. Kapitán Hans Langsdorff se 19. prosince v Buenos Aires zastřelil a posádka lodi byla internována v Argentině, kde mnoho z nich zůstalo i po roce 1945.
Zdroj: Hubáček M., Moře v plamenech