Autor fotografie: Manuel Lopez Lopez, 1835; Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Masakr na Haiti v roce 1804
Poté, kdy 1. ledna 1804 vyhlásilo Haiti po vítězné válce s Bonapartovou Francií nezávislost, došlo v následujících měsících k vyvraždění prakticky veškerých bílých obyvatel, kteří na Haiti zůstávali, a to na rozkaz Jean-Jacquesa Dessalinesa, nástupce proslulého černého generála Toussainta Louvertura, který zemřel ve francouzském zajetí v dubnu 1803. Výsledkem bylo podle různých odhadů 3000 až 5000 mrtvých.
Před vypuknutím francouzské revoluce bylo Saint-Domingue, Santo-Domingo, dnešní Haiti, velmi bohatou francouzskou kolonií. V roce 1789 byla první na světě v produkci cukru a kávy. Zahraniční obchod jen z této kolonie tvořil více než třetinu zahraničního obchodu kontinentální Francie, a přímo či nepřímo živil osminu francouzské populace. Přísný režim nastolený již v 17. století Colbertem podřizoval oficiálně vše blahu metropole - což nevyhnutelně vedlo k paralelní šedé a černé ekonomice. Souběžně na Haiti vznikla velmi nerovná společnost: bohatí plantážníci z řad šlechty a dobře situovaní měšťané, pod nimi bílí úředníci, zaměstnanci a dělníci, a zcela vespod společnosti pak černí otroci, žijící a pracující v nelidských a necivilizovaných podmínkách podle Černého zákoníku (Code noir) z roku 1685. A jakkoli formálně existovali svobodní barevní obyvatelé (mulati a osvobození otroci), jejich postavení nebylo o mnoho lepší, neměli přístup k některým povoláním, nemohou dědit šlechtické tituly, apod.
Ve svolání generálních stavů a následujících bouřlivých událostech pak vidí různé vrstvy obyvatelstva Santo-Dominga různé příležitosti. Nejbohatší naději, že se zbaví závislosti a podřízenosti na centru. Ostatní pak naději svobody a rovnosti. Mezi otroky záhy vypukají povstání a dochází k masakrům bílých. Ty se následně stávají předmětem diskusí v nově ustaveném Zákonodárném shromáždění v Paříži. Tématem je svoboda pro všechny občany a rovnost bez ohledu na barvu kůže. Ale také necivilizovaná krutost a nelidskost povstalců, která si nezadá s tím, jak s nimi zacházeli (někteří) jejich pánové. Přesto je 4. dubna 1792 odhlasován dekret ustavující rovnost mezi "svobodnými barevnými" a bílými občany v koloniích, první krok ke zrušení otroctví, jež následuje dekretem ze 4. února 1794. Krok teoreticky úžasný. V praxi narážející na různé všednodenní i obecné situace a okolnosti obyvatel kolonií, které až dosud hospodářsky stály (a do velké míry padaly) právě s otrokářstvím.
Wikimedia Commons, volné dílo
Na stranu protifrancouzského povstání podporovaného Španělskem a Británií se postavil Toussaint Bréda (1743-1803), bývalý otrok, nyní nájemce kávovníkové plantáže. Se zrušením otroctví však přešel okamžitě na stranu republiky, stal se postupně až divizním generálem. V následujících letech se mu podařilo Španěly a Brity porážet a z ostrova vyhnat, a skutečně uvést do praxe dekret o zrušení otroctví. Pod jeho vládou se vracejí některé staré pořádky. Zve zpět emigranty, na jejichž technické a hospodářské znalosti a zkušenosti spoléhá. Z armády propuštěné bývalé otroky chce přimět do práce, což oni vnímají jako návrat otroctví, a jejich odpor potlačuje Toussaint, nyní v důsledku svých vojenských vítězství zvaný "Louverture", silou. V roce 1801 přijímá dosti svévolně novou ústavu Santo-Dominga, kterou si uděluje výkonnou moc na doživotí.
Wikimedia Commons, volné dílo
Mezitím první konzul Bonaparte, který uzavírá mír s Rakouskem a příměří s Británií a má volnější ruce, ovšem nehodlá hospodářský potenciál bývalé kolonie nechat Louverturovi jen tak, a vysílá vojenskou expedici vedenou svým švagrem generálem Leclercem. Francouzům (a mj. Polákům) se podaří Louvertura v nesnadném tažení porazit. Následně je zajat a deportován do Francie, kde v pevnosti Joux 7. dubna 1803 umírá.
Wikimedia Commons, volné dílo
Leclerc si ovšem na ostrově počíná mimořádně nesmlouvavě a tvrdě, čímž od sebe odrazuje dosavadní černé spojence. V obavě, že skutečným účelem expedice je obnovení otroctví, propuká povstání opět naplno. Leclerc umírá na žlutou zimnici a nahrazuje jej Rochambeau. Ten je porážen a poražen. Před značnou početní přesilou povstalců kapituluje a se zbytkem francouzských jednotek ostrov opouští. Haiti vyhlašuje samostatnost - a současně propukají masakry bílého obyvatelstva.
Od poloviny února 1804 žádá Dessalines, aby některá města začala s čistkami lokálně, a 22. února 1804 jako generální guvernér vydává dekret nařizující zmasakrování bělochů. Tím jsou mimochodem splněny podmínky pro označení takového zločinu jako genocidy, jak je o 150 let později definuje v reakci především na Holocaust Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia OSN. Výjimkami mají být lékaři, kněží nebo jiné užitečné profese a také polští dezertéři z francouzské armády. Původně měly být vraždění uchráněny ženy a děti, ale Dessalines nakonec rozhodl, že se bude týkat i jich. K provádění vražd, které se dějí výhradně chladnými zbraněmi, osobně nutí mj. mulaty, aby se nemohli v budoucnu vymlouvat a nechat nést odpovědnost jen černochy. Mezi nejkrutější patřil jistý Jean Zombi z Port-au-Prince, jehož jméno podpořili v haitských tradicích voodoo víru v zombie.
Wikimedia Commons, volné dílo
Masakry končí oficiálně 22. dubna 1804 a bílá populace až na výjimky mizí. Nezávislost ostrova uzná až Karel X., a to poté, kdy hrozbou námořního bombardování přiměje haitského prezidenta Boyera uznat dluh 150 milionů franků. Jeho splácení si vynutí daně, které vedou k dalším povstáním. Dluh bude splacen až v roce 1888. Hospodářsky Haiti v důsledku masakrů a vyvlastnění zbytku majetku bílých obyvatel utrpí ještě více, a dodnes patří mezi nejchudší země světa.
Zdroj: Buch, Nezávislost San Dominga; Ternon, Genocidy XX. století; Wikipedia.org