Autor fotografie: Bundesarchiv, Bild 121-0412 / CC-BY-SA 3.0|Popisek: Němci ukořistěné francouzské tanky S-35
Na jaře 1940 tzv. podivnou válku vystřídala válka blesková a Německo porazilo Francii a její spojence během šesti týdnů. Výsadní roli hrály na obou stranách obrněné a především tankové jednotky. Nasazené ovšem rozdílným způsobem, podle odlišné doktríny a s odlišnými možnostmi spolupráce a vzájemné podpory různých zbraní. Francie disponovala větším množstvím silnějších tanků než Německo. Dodnes se lze setkat s tvrzením, že hlavním problémem bylo přílišné rozptýlení francouzských tanků, jejich přidělení k pěchotě a neschopnost nasadit je ve velkých, silných formacích. Poslední část svým způsobem platí. Jak ale ve skutečnosti vypadaly francouzské obrněné jednotky, s čím bojovaly a proč neuspěly?
Ponecháme nyní stranou strategii a operační umění, tedy velkou taktiku řídící operace velkých taktických formací v širokém operačním prostoru. Překvapivost německého útoku, zejména jeho směru, nečekaný úder přes Ardeny a operace v Belgii či Holandsku, problém soustředění francouzské armády připravené bránit Maginotovu linii. Podíváme se na vybrané detaily roku 1940 na západní frontě. Začneme příkladem nasazení tanků v bitvě u Stonne. Popíšeme stavy a strukturu francouzských obrněných divizí a dalších obrněných jednotek. A pokusíme se odpovědět na otázku, proč Francouzi, ač na papíře silnější, podléhali a podlehli.
Bitva o Stonne a kapitán Billotte
Bitva o Stonne se odehrála mezi 15. a 27. květnem 1940 a patří mezi nejvýznamnější bitvy této fáze války. Vesnice Stonne ležící asi 15 km jižně od Sedanu měla pro obě strany mimořádný význam. Z okolních výšin mohli Francouzi ohrozit německé předmostí a další postup Wehrmachtu do Francie. Bitva stála Francouze 7500 padlých a raněných, Němce přišla bezmála třikrát tak draho. Francouzi ztratili 33 tanků, Němci 24. Z nich plných třináct zničil tehdy kapitán Pierre Billotte na těžkém tanku Char B1-bis. Mimořádný úspěch. Nevyužitý.
16. května 1940 zaútočily na vesnici Stonne dva francouzské tankové a jeden pěší prapor s podporou dělostřelectva. Němci měli ve vsi prapor pěchoty a tankovou rotu. Kapitán Billotte útočil ze západu a vjel do vesnice, kde narazil na německé tanky. Jejich 37mm a krátké 75mm kanóny přes množství zásahů francouzskému obrněnci neublížily, a naopak jeho 75mm a 47mm kanóny postupně zničily všech 13 německých tanků a později ještě dvě protitanková děla. Během útoku byl francouzský tank zasažen 140krát. Díky velmi silnému pancéřování neměly zásahy prakticky žádný efekt (Char B1-bis samozřejmě měl slabá místa, ale Billotte měl štěstí).
Obrněné jednotky obou stran
Toho dne zde máme tedy dva francouzské tankové prapory. Proti jedné německé tankové rotě. Na velmi důležitém místě fronty. Z celkového pohledu deset německých nasazených pancéřových divizí disponovalo asi 2500 tanky, z toho bylo 550 PzKpfw 35(t) a PzKpfw38(t), 350 PzKpfw III - tyto všechny nesly 37mm kanón; 280 bylo "těžkých" PzKpfw IV s krátkým 75mm kanónem. Zbytek byly především tanky PzKpfw I s kulomety a PzKpfw II s 20mm kanónem, proti obrněné technice prakticky nepoužitelné - což samozřejmě vůbec neznamená, že neměly svou hodnotu.
Na francouzské straně byla nasazena pestřejší skladba výzbroje. Kromě ekvivalentů německých Pz.I a Pz.II (například AMR 33) tu bylo 218 kolových obrněných vozidel Panhard 178 s 25mm kanónem u lehkých a průzkumných jednotek, a nejdůležitější pak tanky D-2, S-35 a B1. Celkový počet je odhadován na asi 4000, přičemž z hlediska účinnosti výzbroje a odolnosti pancéřování své německé protějšky v průměru překonávaly.
Navzdory rozšířené představě, že byly francouzské tanky rozptýlené mezi ostatní druhy zbraní v malých a neefektivních skupinách, a tím nemohly využít svých předností, byla většina středních a těžkých tanků soustředěna do tzv. lehkých mechanizovaných divizí (Division légère mécanique, DLM) a obrněných záložních divizí (Division cuirassée de réserve, DCR). Tři lehké mechanizované a čtyři záložní obrněné divize měly dohromady na 1650 tanků - převážně tanky AMR 35, Hotschkiss H39, a především Renaulty D-2 a Somua S-35 s 47mm kanónem a těžké tanky B1. Ty v rámci každé divize tvořily manévrovací sílu 70 středních tanků, nebo údernou sílu 60 těžkých tanků (a v jejich případě bylo takto zařazeno na 90 % celkového stavu).
Další lehké tanky i kolová obrněná vozidla byly ve výzbroji tzv. lehkých jezdeckých divizí (Division légère de cavalerie, DLC). Ty nebyly určené pro přímý střet s rovnocenným soupeřem nebo pro prolomení linií obrany, ale k průzkumu, obchvatům a rychlým průnikům. Tedy rámcově k velmi podobnému nasazení, o jaké se mj. opírala německá doktrína bleskové války. Zbývající tanky byly skutečně přidělené pěším divizím - ale tak se chovaly všechny armády i ve vrcholných fázích války. Britové za takovým účelem dokonce část obrněných divizí rozpustili, a zde tedy problém nebyl.
Bez spojení není velení. Bez velení není vítězství.
Kde byl tedy problém? Máme tu tanky individuálně silnější než jejich německé protějšky. Máme tu silné svazy na první pohled moderního určení, pohyblivé, schopné vést válku manévrem. Problémem byl paradoxně opak toho, co je francouzské armádě vyčítáno. Nikoli rozptýlení obrněných jednotek, ale doktrína, podle níž měly silné divize manévrovat pohromadě. Mnozí autoři ji hodnotí pod dojmem propagandistických fotografií, které Němci pořídili po skončení bojů, které ukazují mocné tankové kolony valící se do Francie. Ve skutečnosti spočívala německá síla ve schopnosti podle situace rozdělovat své síly, pružnost. Na čele klínů Wehrmachtu nejely tanky, ale lehké jednotky. Nacházely slabá místa a pronikaly do hloubky protivníkovy sestavy. Ač samozřejmě německé pancéřové divize a pancéřové sbory zajišťovaly koordinaci prostředků, neznamenalo to, že by německé obrněné jednotky nebyly nasazovány i (a převážně) v malých skupinách, a kromě počátečního manévru bylo málokde ve skutečnosti k vidění více než 50 německých tanků současně.
Jedním ze zásadních problémů na francouzské straně, a velkou výhodou na straně německé, bylo rádiové spojení mezi vozidly. Pokud již francouzské tanky měly rádio, jeho kvalita nebyla valná. Oproti tomu německá koordinace byla na všech úrovních velení ukázková. Francouzské individuální úspěchy v důsledku silnějších děl a pancíře byly spíše nahodilé, nebyly součástí koordinovaných operací, a nemohly být dále využity, resp. ne do té míry, do jaké se to dařilo jejich protivníkům, kteří komunikovali nejen vzájemně, ale i s ostatními zbraněmi na bojišti, a nadto disponovali velmi efektivní vzdušnou podporou - jejíž efektivita opět velmi závisí na komunikaci. V kombinaci se strategickými, operačními a logistickými problémy pak nebylo divu, že se francouzská obrana tváří v tvář moderně nasazenému Wehrmachtu rozpadla tak rychle.
Zdroj: 1940.over-blog.com; tanks-encyklopedia.com