10. ledna 1769 se v Saarlouis narodil Michel Ney, budoucí maršál císařství, kterému Napoleon říkal Nejstatečnější ze statečných (Brave des braves) a armáda Rudý lev (Lion Rouge) s odkazem na barvu jeho bohatých vlasů nebo Rudoch (Rougeaud) s odkazem na barvu ve tváři rudolícého válečníka. Službu nastoupil jako husar, a u jezdectva si během revolučních válek také vysloužil epolety brigádního (1796) a posléze divizního generála (1799). Měl zkušenosti také se štábní službou. Bojoval především na německé frontě, nikoli s Bonapartem v Itálii. Možná i to přispělo k do určité míry ambivalentnímu vztahu, který k němu Napoleon choval.
Když jej v roce 1803 jmenoval Napoleon do čela jednoho ze sborů budoucí Velké armády, pustil se husar Ney do poctivého studia pěchotní taktiky, s níž se dosud neměl mnoho příležitostí setkat. Výsledkem jeho snažení byly pozoruhodné Vojenské studie (Etudes militaires), jež jsou obsaženy v publikaci jeho pamětí a dostupné na books.google jak v původním francouzském znění, tak v anglickém překladu. Ruku mu do velké míry vedl proslulý teoretik vojenského umění, baron Jomini, který v úvodu své vojenské kariéry sloužil jako Neyův nadpočetný pobočník.
Psali jsme: Napoleonovo vojenské vzdělání
Nebudeme zde nastiňovat maršálovy životní osudy. Odkážeme v tomto ohledu na velmi zdařilý životopis z pera známého autora literatury faktu, historika Jiřího Kovaříka (Maršál Ney, nakl. Akcent 2007), a nedávno vydané paměti Octava Levavasseura, jiného Neyova pobočníka, také v Kovaříkově překladu (Od Slavkova po Waterloo, Octave Levavasseur, pobočník maršála Neye, nakl. Elka Press, 2018). Mimochodem Levavasseur je zajímavý nejen ve vztahu k maršálu Neyovi, ale také účastí v bitvě u Slavkova, kde Rudoch nebojoval, a je tím pro napoleonské dějiny spojené s naším územím poněkud stranou pozornosti, protože zde nebyl ani v roce 1809 – bojoval ve Španělsku.
Jominiho zmiňujeme z dobrého důvodu. Napoleon na Svaté Heleně vystavěl svým několikrát přepracovaným příběhem bitvy u Waterloo kolem Neye dojem, že byl Rudoch sice statečným, ale nepříliš nadaným ani po taktické stránce, když na něj v několika klíčových ohledech, a neprávem, svádí neúspěch. Jeden ovšem neuvádí. Kdo vymyslel nesmyslné formace pěších divizí 1. armádního sboru: mohutné sevřené kolony, které britská tenká červená linie bez velkého vypětí sil ve spolupráci s kavalerií odrazila, čímž skončil už tak dosti nereálný sen o rychlém rozhodujícím francouzském vítězství. Klíč odpovědi dost možná leží právě na stránkách Neyových Vojenských studií... a na stránkách Jominiho Nástinu válečného umění (Précis de l’art de la guerre). Šlo by nad rámec připomínky výročí Neyova narození se tím zabývat podrobně, ale vrátíme se k tomu.
Psali jsme: Bitva u Waterloo – opravdu Napoleonovu prohru způsobila sopka?
Vévoda z Elchingenu (za klíčové vítězství během ulmského tažení roku 1805). Zásadně přispěl k rozhodujícímu vítězství u Friedlandu. Kníže Moskevský. Za Borodino, kde bojoval se svým sborem ve středu francouzské sestavy. Autor posledního vzdorovitého výstřelu proti Rusku po tragickém ústupu, kde velel zadnímu voji. Během 1. restaurace se přidal na stranu Bourbonů. Je mu připisován výrok o tom, že Napoleona, který se vrátil do Francie z Elby, přivede králi v železné kleci. Místo toho se s k němu i se svými jednotkami přidal. Za to byl také v úvodu 2. restaurace odsouzen k trestu smrti. Popravčí četě velel sám.
Letos nás čeká 250. výročí narození významných osobností spojených s napoleonskou érou řada. Kromě tedy 15. srpna to bude 29. března Nicolas Jean de Dieu Soult, další z Napoleonových maršálů – politicky poněkud zdatnější než Ney; 25. května Augustin-Daniel Belliard – u Slavkova náčelník štábu prince Murata; a 14. prosince Paul Thiébault, u Slavkova bezmála smrtelně raněný brigádní generál, a velmi psavý autor jednak poutavých pamětí, jež je radostí srovnávat s pamětmi Kajetána Unterweegera (Francouzi v Brně v roce 1805 aneb Moje utrpení v Trasslerově domě v Brně, atd.), jednak obsáhlé a velmi zdařilé Příručky štábní služby.
Psali jsme: Štábní služba v Napoleonově armádě