Autor fotografie: US Navy, Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Roger Chapman a Roger Mallinson po záchraně
Začínají vrcholit pátrací operace na záchranu ponorky Titan s pětičlennou posádkou, která měla namířeno k vraku Titaniku a ztratila se, podle všeho je plavidlo na hranici kapacit s kyslíkovými zásobami. Méně známou je skutečnost, že v roce 1973 proběhla podobná záchranná operace, která dopadla v tomto případě úspěšně. Nicméně Titan může je ještě hlouběji, což možnou záchranu ještě více ztěžuje.
Obavy o osud posádky ponorky Titan, která měla namířeno k vraku Titaniku, vrcholí a každou hodinou, ba minutou se snižuje šance, že pětice mužů, která chtěla na vlastní oči vidět slavné torzo parníku, se najde živá. Plavidlo nemělo žádanou certifikaci a posádka tak dobrovolně podstoupila rizika, která se nyní zhmotnila.
Není úplně známým faktem, že v srpnu 1973 se stala podobná událost dvěma Britům, 28letému pilotovi Rogerovi Chapmanovi a inženýrovi a rovněž pilotovi, 35letému Rogerovi Mallinsonovi. Měla to být v podstatě rutinní mise, která měla usadit pomocí miniponorky komunikační kabely na dně Atlantského oceánu nedaleko irských břehů. Ani Chapman, ani Mallinson, zkušenostmi ošlehaní, si nemysleli, že se může něco stát, natožpak nějaká nehoda, která by přímo ohrožovala jejich životy. A přece se tak stalo.
Když byla jejich ponorka Pisces III tažena k povrchu mateřskou lodí Vickers Voyager, poklop do zadního oddělení byl nechtěně otevřen, což vedlo okamžitému zatopení ponorky v této části asi šesti tunami vody, která se tam nemilosrdně navalila. Dvoučlenná posádka se ve tmě ocitla v hloubce necelých 500 m pod vodou se zásobou kyslíku na pouhé tři dny.
Důležité ovšem bylo, že dvojice neztratila kontakt s vnějším světem, takže svým kolegům mohli sdělit, že jsou zatím v dobré kondici s dostatečnou zásobou vody a menší porcí jídla. Aby nedošlo k předčasnému spotřebování kyslíku, bylo potřeba se zdržet nějaké aktivity, pohybu, a oba muži měli spolu mluvit jen v nezbytných případech.
Záchranné operace díky zachované komunikaci mohly začít takřka hned. Kolegové mužů, kteří se ocitli v podvodní pasti, zorganizovali rozmáchlou několikadenní mezinárodní akci s jediným cílem - dostat oba muže bezpečně zpět na povrch. Operace tehdy vzbudila velkou pozornost světa. Práci usnadnila skutečnost, že mateřská loď ponorky s ní udržovala sonarový kontakt, což umožnilo vypustit dvě bóje, které označily přibližnou polohu plavidla, aby správně navedly záchranáře.
Pro oba muže však čekání na záchranu byly zřejmě nejhoršími dny v jejich životě. Na vyproštění museli čekat necelých 70 hodin, nacházeli se v klaustrofobickém prostředí malého plavidla, s velmi omezenými zásobami kyslíku, navíc museli ,,šetřit" mluvením, což bylo rovněž psychicky náročné.
Vysvobození přišlo doslova za pět minut dvanáct. Když Mallinson spatřil záchranáře skrz okénko ponorky, jeho první myšlenka již v poněkud delirickém stavu byla, že vidí mořskou pannu. Nebyla to sice mořská panna, ale člověk. Oba muži byli zachráněni, když byla Pisces III vytažena na povrch, přičemž posádce zbývalo asi 12 minut kyslíku. Mallinson a Chapman svou záchranu 1. září 1973 zapili dovezeným šampaňským a jejich příběh vstoupil do historie.
Bude mít šťastný konec i ponorka Titan, která se nachází v daleko větší hloubce než před 50 lety Pisces III? Šance nejsou reálně vysoké, ale naděje vždy umírá poslední. Situaci však stěžuje fakt, že pátrání se děje za zvlášť složitých podmínek, a pokud plavidlo uvízlo na dně, tím se celá akce stává ještě ztíženější. Navíc ponorka nebyla ještě lokalizována.
Zdroj: The Washington Post