foto: Wikimedia Commons, volné dílo/Jamato úspěšně manévruje během leteckého útoku 19. března 1945
Největší bitevní lodě historie, Jamato a Musaši uvedené do služby v císařském japonském námořnictvu v letech 1941 a 1942, jsou předmětem neutuchajícího zájmu. Jsou to lodě mnoha superlativů. V první řadě jde o plavidla nesoucí nejsilnější hlavňovou výzbroj, jaká kdy byla na válečných lodích instalována. Ale vynikaly i svými nautickými vlastnostmi, a to přes rekordní výtlak převyšující 70 tisíc tun. Dokázaly vyvinout rychlost až 27 uzlů, a přitom si díky skvělé konstrukci trupu a důmyslně instalovaným kormidlům udržely nečekané manévrovací schopnosti. A i v tomto ohledu překonávaly modernější americkou třídu Iowa. Ale nejen ji.
Přitom řada autorů třídě Jamato, resp. jejím konstruktérům vyčítá údajně zastaralý přístup k řešení instalace a funkčnosti kormidla. Jamato a Musaši měly na rozdíl od soudobých lodí jiných států jedno hlavní kormidlo, zatímco standardem byla kormidla dvě až tři. To však není zcela přesné. Třída Jamato měla ve skutečnosti kormidla dvě, primární kormidlo a menší, pomocné kormidlo instalované ve stejné ose těsně před ním.
Psali jsme
Dvě největší bitevní lodě historie, japonské kolosy Jamato a Musaši, poutají neutuchající pozornost všech zájemců o dějiny druhé světové války....
Šéfkonstruktér lodi kontradmirál Fukuda a jeho tým vynaložili mimořádné úsilí, aby třída Jamato získala díky tvaru trupu co nejlepší hydrodynamickou účinnost a mohla dosahovat vyšší rychlosti. Přesněji řečeno, aby dosahovala požadované rychlosti s nižšími nároky na výkon strojů. A tento přístup se týkal i kormidel. Konstruktéři se domnívali, že jedno kormidlo nabízí v tomto ohledu lepší vlastnosti než dvě.
Nepomíjeli přitom ale hrozby v případě, že by bylo jediné kormidlo vyřazeno z činnosti v důsledku nepřátelské akce. Aby snížili pravděpodobnost ztráty řízení, vyprojektovali malé pomocné kormidlo umístěné v prostoru mezi šrouby, před hlavním kormidlem. Bylo namontováno na ose plavidla, což pomohlo zlepšit proudění vody podél trupu, resp. bylo z tohoto hlediska to efektivnější řešení než dvě nebo tři paralelní kormidla.
Pomocné kormidlo mělo lodi umožnit schopnost změny směru plavby v případě poškození hlavního kormidla. Ukázalo se však, že jeho malá plocha není pro řízení tak těžkého plavidla dostatečně účinná, a pokud by se hlavní kormidlo pevně zaseklo, pomocné kormidlo by nedokázalo jeho vliv vyrovnat, natož převážit. Přesto byly výhody tohoto uspořádání a především lepší proudění vody umožňující rychlejší plavbu považovány za cenné. Dvojitá kormidla ostatně nebyla proti poškození o mnoho odolnější.
Psali jsme
Jedním z důstojníků japonského císařského námořnictva, který jako podnáčelník generálního štábu prosazoval nasazení ”speciálních útočných jednotek”...
Především však konstrukce obou kormidel lodí třídy Jamato dodávala spolu s tvarem trupu oběma postaveným kolosům pozoruhodnou obratnost. Tvar trupu, poměr délky k šířce, velikost kormidla, jeho umístění vůči šroubům a další faktory mají na obratnost lodi zásadní vliv, a v případě třídy Jamato byly všechny tyto faktory skvěle vyvážené. Lodě byly na svou velikost mimořádně ovladatelné i při maximální rychlosti, což mělo svůj zásadní význam pro úhybné manévry při napadení torpédy či leteckými pumami.
Během zkoušek se Jamatu podařilo dosáhnout taktického průměru 640 metrů při rychlosti 26 uzlů. Bitevní lodě třídy Iowa se zdvojenými kormidly dosahovaly taktického poloměru přibližně 744 metrů. Přestože měly dvě kormidla, vyšší poměr délky k šířce lodí třídy Iowa působil proti nim. Jamato byla dlouhá 263 m, široká 36,9 m. Proti tomu Iowa byla (je) delší: 270,4 m, ale užší: 33 m. K vyvinutí maximální rychlosti 27 uzlů lodím třídy Jamato postačoval výkon 150 tisíc k; rychlejší Iowa dosahovala až 33 uzlů, ovšem s výrazně vyšším instalovaným výkonem 212 tisíc k. I z tohoto údaje je zřejmé, že konstrukce trupu japonské lodi byla velmi efektivní.
Že Jamato překonávala obratností modernější a výrazně lehčí bitevní lodě třídy Iowa, to lze přijmout na první pohled jako možnost i úspěch japonských konstruktérů. Ale doslova nepravděpodobně působí fakt, že se 70tisícitunová loď Jamato v tomto ohledu vyrovnala a dokonce překonávala některé torpédoborce. Americká třída Fletcher (konstrukce s jedním kormidlem) měla taktický poloměr asi 868 metrů. Ani následující třída Sumner (vylepšené konstrukce Fletcher se dvěma kormidly) se Jamatu nevyrovnala a dosahovala taktického poloměru 740 metrů. Torpédoborce samozřejmě v těchto měřeních operovaly vyšší rychlostí 30 uzlů. Přesto jde o zajímavý údaj, uvážíme-li, že třída Jamato měla zhruba 28krát větší výtlak než třída Fletcher.
Bitevní lodě byly s ohledem na rozvoj schopností palubního letectva za zenitem a neměly šanci do vývoje námořních operací promluvit zásadním způsobem. Ty japonské byly v o to horší pozici, že se Japonsku velmi záhy po zahájení války začalo nedostávat paliva, což omezovalo jejich nasaditelnost. Z čistě technického hlediska ale odvedli japonští konstruktéři na třídě Jamato skvělou práci.
Zdroj: Navy General Board, usni.org
Tagy