75 let od manilského masakru: nedisciplinovaný admirál se zastřelil a nevinného generála pověsili

75 let od manilského masakru: nedisciplinovaný admirál se zastřelil a nevinného generála pověsili
Autor: wikipedia, public domain|Popisek: Zničená Manila, 1945
03 / 03 / 2020, 10:00

3. března 1945 skončila měsíc trvající bitva o Manilu, hlavní město Filipín a ostrova Luzon. Bitva se do dějin zapsala především obrovským počtem zabitých civilistů, jejichž počet je odhadován na více než 100 tisíc, možná čtvrt milionu, a prakticky naprostým zničením města. V Tichomoří šlo o zdaleka nejhorší případ bezohledných bojů ve městě, a tím také varovnou předzvěst, co by mohlo čekat spojence na Japonských ostrovech. Manila se zařadila po bok Berlína, Varšavy nebo Tokia mezi nejpostiženější města druhé světové války.

Vítězstvím v Manile Američané a Filipínci symbolicky uzavřeli kapitolu japonské okupace z let 1941-1945, jakkoli boje na Filipínách na mnoha různých místech s ohledem na složitost terénu a sílu japonských jednotek pokračovaly až do oficiální japonské kapitulace v srpnu 1945. Tažení na Manilu zahájil generálporučík Walter Krueger po vylodění v Lingayenském zálivu na ostrově Luzon 9. ledna 1945. K tažení se přidala 27. ledna vyloděná 1. jezdecká divize, jejíž velitel dostal od MacArthura rozkaz: "Dostaňte se do Manily! Osvoboďte internované v Santo Tomas. Dobyjte Malacanangský palác (sídlo prezidenta) a budovu parlamentu." A 31. ledna se bez odporu a pro Japonce překvapivě v oblasti objevily také 187. a 188. pluk kluzákové pěchoty od 11. výsadkové divize a přidaly se k postupu na hlavní město. A 511. výsadkový pluk divize byl vysazen 4. února. Celkem se bitvy o Manilu účastnilo na 35 tisíc amerických vojáků podporovaných 3000 filipínských partyzánů. Proti nim stál v čele 12500 námořníků, námořních pěšáků a 4500 vojáků císařské armády kontradmirál Sandži Iwabuči.

Iwabuči byl především námořní dělostřelec, ale v námořnictvu v průběhu let prošel snad všemi myslitelnými posty, snad kromě ponorkového velitele. Ve 30. letech sloužil na křižnících (Ói, Abukuma, Čókai) a na bitevní lodi Hiei, poté při pobřežním dělostřelectvu. Po krátké službě na dalších lodích vstupuje do války jako velitel zásobovací lodě pro hydroplány Akicušima a 20. dubna 1942 se postavil na velitelský můstek bitevní lodi Kirišima, sesterské lodi Hiei. Na jejím můstku stál i v době, kdy ji drtily dopady 406mm granátů bitevní lodi Washington během druhé bitvy u Guadalcanalu. Bitvu a zánik své lodi osobně přežil.

A zvláštnosti, někdy opravdu zarážející, japonského služebního postupu jej, námořního dělostřelce, postavily do čela 11. leteckého loďstva, a dále tedy řídil letecké operace nad Šalamounovými ostrovy. Ne však na dlouho. Již v únoru 1943 se vrací do Japonska, je povýšen na kontradmirála a pověřen řízením náboru, což by za normálních okolností byla poslední funkce před odchodem do důchodu. Ale byla válka. V listopadu 1944 jej jmenovali do čela 3. jižního doprovodného loďstva a také k němu příslušejících pozemních sil a odveleli na Filipíny - a tím se ocitl v Manile, která bude zanedlouho nevyhnutelně ohrožena americkým útokem.

Vrchní velitel japonské obrany Filipín, "malajský tygr" Tomojuki Jamašita, jemuž po válce spojenci velmi neprávem přisoudí odpovědnost za válečné zločiny a pověsí ho, dal Iwabučimu po americkém vylodění na Luzonu explicitní rozkaz stáhnout se z filipínského hlavního města bez boje. Vrchního velitele k takovému postupu nevedly ohledy na město a jeho obyvatelstvo, tehdy čítající na milion lidí, ale na své vlastní síly. Bylo mu jasné, že Manilu nelze úspěšně uhájit, a nehodlal přijít o bezmála 20 tisíc vojáků ve zbytečném boji.

Jenže Jamašita byl od armády. Iwabuči byl námořník. Nadto námořník, trpce nesoucí ztrátu vlastní lodi, kterou přežil. A neslučovalo se s jeho pojetím válečníkovy cti, aby vydával svěřené pozice bez boje. Strategické důvody a celkovou situaci na Luzonu nebral v potaz, a rozkazu jednoduše neuposlechl. Ztrátu bitevní lodi Kirišima se rozhodl odčinit smrtí v beznadějném boji. Námořníkům rozkázat mohl; na čtyři tisíce armádních vojáků se z města nedostalo vzhledem k postupu Američanů.

Ve městě vybral Iwabuči několik hájitelných pozic a začal připravovat obranu. Jedním z těchto míst byla koloniální pevnost Fort Santiago, postavená zde Španěly koncem 16. století. Byla mimochodem také místem koncentrace válečných zajatců, včetně tisíců Američanů, kteří se zde vzdali v roce 1942. Stovky těchto zajatců se stanou obětí amerického ostřelování pevnosti těžkým dělostřelectvem. Více než vojenský průběh bitvy o Manilu se do obecného povědomí dostal výraz "manilský masakr". Ten v širším kontextu zahrnuje i přípravnou fázi a mezi jeho oběti je třeba počítat i oběti bombardování a ostřelování těžkými zbraněmi a oběti vlastních bojů ve městě.

Specificky pak jde o zcela bezohledné a brutální japonské postupy vůči civilnímu obyvatelstvu. Samozřejmě vůči Japoncům nepřátelsky naladěnému, ale jen z části podnikajícímu ozbrojené akce proti okupantům a na podporu postupujících Američanů. Boje v městském prostředí a v přítomnosti civilistů jsou patrně tím nejhorším, co může pravidelná válka "nabídnout". Objevovaly se případy zneužití žen a dětí jako živých štítů. Masové vraždy, hromadná znásilnění. Ve školách, nemocnicích, v kostelích. Při protipartyzánském tažení v severních čtvrtích bylo bez soudu popraveno přes 50 tisíc Filipínců.

V průběhu února se americké jednotky postupně zmocnily stadionu Rizal, pevnosti San Antonio Abad, Hlavní nemocnice i univerzitních budov. Iwabuči dostal rozkaz probít se z obklíčení, ale neuspěl a ze zbývajícími 6000 muži se ocitl v pasti. Bitva, která skončila oficiálně 3. března 1945, stála životy 1010 Američanů, 16665 Japonců a podle nejvyšších odhadů až 240 tisíc Filipínců. Těžko říci, jak velkou útěchou byly pro přeživší slova generála MacArthura o tom, že Manila znovu získala své místo jako "citadela demokracie na Východě".

A Iwabuči? Ten se 26. února 1945 střelil služební pistolí do úst. Posmrtně jej povýšili na viceadmirála.

Tagy článku

SECURITY magazín je ve své tištěné podobě první a jediný český odborný časopis o komerční bezpečnosti a vychází od roku 1994. SECURITY magazín se orientuje především na profesionály v přímém výkonu služby v soukromých bezpečnostních agenturách a ve firmách, které poskytují technické bezpečnostní služby. Je určen také manažerům, kteří uvedené služby prodávají a řídí a bezpečnostním specialistům, kteří bezpečnostní služby nakupují v soukromém i státním sektoru. Zkušenosti a informace v SECURITY magazínu jsou ale určeny i laické veřejnosti, potenciálním zákazníkům, kteří o bezpečnosti velmi často mluví a ne vždy jí rozumí nebo chápou její specifika. SECURITY magazín chce tradiční spoluprací s akademickým prostředím a experty v oboru dokázat, že komerční bezpečnost je multioborová disciplína, úzce propojená požadavky norem a předpisů a je v mnoha ohledech založena na moderních vyspělých technologiích, které mohou instalovat a provozovat pouze vzdělaní specialisté.

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace