Ztracený mladík, který dobyl Itálii: Nevyzpytatelné osudy Benita Mussoliniho

Ztracený mladík, který dobyl Itálii: Nevyzpytatelné osudy Benita Mussoliniho
Autor fotografie: Marion Doss / Flickr|Popisek: Mussolini s Hitlerem v Mnichově
14 / 06 / 2024, 10:45

Benito Mussolini se dostal k moci v roce 1922 po Velkém pochodu na Řím. Měl smělé vize, které se však nikdy nezhmotnily. Nakonec jej čekaly dva mocenské pády, ten druhý ho však stál život.

Značně spletité osudy Mussoliniho života mladého rozervaného muže zavály až do řad fašistů. Pro pochopení této cesty je však třeba nejprve vysvětlit Mussoliniho mládí. Benito Mussolini přišel na svět v roce 1883 do rodiny kováře a učitelky. Prostředí, ve kterém vyrůstal, bylo buřičské a revoltující, což na malého Benita mělo poměrně velký vliv. Mussolini absolvoval učitelský ústav, nicméně jako kantor se živil jen krátce. Aby se vyhnul vojenské službě, prchl do Švýcarska, kde se měl například setkat i s Vladimirem Iljičem Leninem.

Ve Švýcarsku Mussolini paběrkoval, potlukoval se, nenašel pořádné zaměstnání, a tak jej vykázali ze země. Vrátil se do Itálie a na vojenskou službu nakonec musel nastoupit. Po absolvování vojny se stal novinářem listu Avanti. Zajímal se hlouběji o historii a především o husitství a Mistra Jana Husa, o kterém napsal dokonce i pojednání. Poté, co vypukla první světová válka, se Mussolini rozešel se Socialistickou stranou. Své dřívější stranické kolegy zapudil a seběvědomě prohlásil, že se na politickou scénu vrátí jen z toho důvodu, aby jim ukázal. V tom měl jistě pravdu. Založil si totiž vlastní noviny, v nichž například opěvoval československé legie.

Mladý Benito Mussolini

 

Po skončení první světové války měl Mussolini o svém příštím světonázoru už jasno. Založil organizaci Fasci di Combattimento, která se transformovala v roce 1921 ve fašistickou stranu. Později vznikly i úderné oddíly, tzv. Černé košile, což byla vlastně obdoba nacistických SA. Mussolini postupně začal vcházet v širší politickou známost a v roce 1921 byl dokonce zvolen do parlamentu. Sebevědomý muž využíval faktu, že italský hospodářský systém byl rozvrácen. Mimořádně zaostale se však jevil i italský venkov. Nová politická poválečná garnitura neuměla účinně řešit palčivé problémy, z čehož obratně Mussolini těžil. Do popředí zejména vystoupily rozdíly mezi průmyslovým severem a agrárním jihem.

Ve stejné době došlo také k aktivizaci komunistů a v roce 1920 závody obsazovali dělníci. Itálie byla ve značném napětí, které hrozilo přerůst v rychlý mocenský zvrat. Šance se však nechopili možná překvapivě komunisté, ale právě agilní fašisté. Začaly narůstat ozbrojené srážky mezi fašisty a jejich odpůrci, což bylo paralelou k pozdějšímu vývoji ve Výmarském Německu, kde se situace nezdála být již tak náhodnou. Země se propadala do politického chaosu, čehož Mussolini beze zbytku využil.

 

Mussolini přechází do útoku

 

Agresivita italských fašistů dosáhla pomyslného vrcholu v roce 1922 za vlády premiéra Luigiho Facty. Fašisté se začali usazovat v místních samosprávách a pronikat hlouběji do státního organismu. I přesto, že vládl Factův kabinet, v zemi už prakticky existovalo dvojvládí. Otázkou bylo, kdy dojde k rozhodnému mocenskému zvratu. Ten nastal v říjnu 1922 a znamenal radikální, přesto očekávaný politický řez. Na pochod do Říma se vydalo několik desítek tisíc fašistů s jasným plánem: zmocnit se vlády. Mussolini na krále naléhal a Viktor Emanuel III. nakonec ustoupil. Cesta k moci tak byla pro bývalého socialistu otevřená.

Pochod na Řím

V nové italské vládě převzali nejdůležitější rezorty fašisté. V roce 1923 Mussolini jmenoval Velkou fašistickou radu, která byla nadřazena jak vládě, tak i parlamentu. Další parlamentní volby se už konaly v atmosféře násilí a nátlaku. Že nebude Mussolini váhat se vypořádat se svými politickými oponenty, ukázal na případu socialisty Giacoma Matteotiho, který podrobil fašistický režim až sžíravé kritice. V červnu 1924 byl muž přepaden a unesen. Až po několika týdnech se našlo jeho ztýrané tělo. Nebylo pochyb o viníkovi. Mussolini prohlásil, že fašisté se už nehodlají o moc s nikým dělit a jsou odhodláni opozici potlačit všemi prostředky.

 

Mussolini německým vazalem

 

Nedílnou součástí fašistických plánů byly zahraniční výboje. Mussolini chtěl obnovit Římskou říši, jeho hlavními oblastmi zájmu byly Dalmácie, Rijeka, řecké ostrovy, požadoval "náležité" podíly v koloniích. Mussolini dal v roce 1923 příkaz k obsazení ostrova Korfu, z čehož se následně stal mezinárodní skandál. Později si Mussolini vyhlédl jako svůj cíl Albánii a Řecko. V roce 1935 italská vojska vtrhla do Etiopie, kterou si bez problémů podrobila. Itálie se v zahraničně-politické oblasti orientovala na nacistické Německo, byť Hitler neměl zpočátku k Mussolinimu důvěru a spíše na něho pohlížel spatra. Nicméně v roce 1936 podepsaly obě země pakt Berlín-Řím, v roce 1937 byl na Mussolini na návštěvě Německa, před nímž se pýřil, jakých úspěchů pod jeho vedením Itálie dosáhla.

 

Mussolini dal později, v roce 1938 Hitlerovi volnou ruku k obsazení Rakouska, byť tam měl dříve své zájmy. Mussolini v roce 1938 inicioval svolání konference čtyř velmocí, která vyvrcholila potupnou Mnichovskou dohodou. Poměr k Třetí říši se postupem času stal vazalským, což jasně dokumentoval v roce 1939 Ocelový pakt. Druhá světová válka však oproti očekáváním přinesla Mussoliniho pozdější pád, i když to tak zprvu nevypadalo.

 

Dva Mussoliniho pády

 

Italský diktátor se cítil neohroženě, ale z tohoto omylu jej vyvedla operace Spojenců, kteří se v červenci 1943 vylodili na Sicílii. Dne 24. července 1943 se sešla Velká fašistická rada, kde už Mussolini neměl věci pod kontrolou, a sesadila jej. Diktátor byl internován v horském hotelu na Campo Imperatore v pohoří Gran Sasso v Abruzzu. Z nedobrovolné internace jej vysvobodilo až německé záškodnické komando v čele s Ottou Skorzenym.

Adolf Hitler následně Mussolinimu pomohl, když zohlednil jeho dřívější podporu. Oba diktátoři ustavili loutkovou Republika Saló na severu země. Mussolini si však už mohl o své někdejší slávě nechat jen zdát. Rychle se blížil pád Třetí říše s čímž souvisel i pokles jeho vlastní popularity. Boje se přesunuly na sever Itálie, spojenci vstoupili do Pádské nížiny a dalším cílem se stalo město Parma. Mussolini se rozhodl se svou milenkou Clarou Petacciovou v bezvýchodné situaci znovu utéct do Švýcarska, jako to udělal již jednou o mnoho let dříve a řádně se na tuto situaci připravil. Převlékl se za německého vojáka, aby jej nikdo nepoznal. Jenže auto, které mířilo na hranice, bylo zastaveno partyzány, kteří jej bezpečně poznali.

Poslední dny života trávil pár ve farmářském stavení. Dne 28. dubna 1945 byla dvojice převezena do vesnice Giulino di Mezzegra, kde se jejich osud naplnil. Partyzán a protifašistický bojovník Walter Audisio byl instruován tak, že ani Mussolini, ani jeho milenka nesmějí za žádných okolností přežít. U vily Belmonte byl pár postaven ke zdi a záhy partyzáni spustili palbu. O den později byla obě těla převezena do Milána a pověšena za nohy dolů na zničené čerpací stanici Piazzale Loreto. Mrtvoly však byly jen stěží rozpoznatelné. Mussoliniho tělo pak bylo pohřbeno v jednom z neoznačených milánských hrobů. Italský diktátor tak skončil neslavně. Toužil obnovit Římskou říši a jím vedené zemi se mělo dostat mezinárodní prestiže. Místo toho přišly dva diktátorovy pády a potupná smrt rukama partyzánů.

 

Zdroj: Robert Kvaček: Dva diktátorovy pády; Vladimír Nálevka: Světová politika ve dvacátém století

Autor textu: Petr Duchoslav

Tagy článku