Na dnešek připadá 75. výročí první ozbrojené akce československé rezistence po smrtící heydrichiádě a zároveň jedné z prvních sabotáží našeho odboje provedený na železnici s pomocí výbušnin. Hlavními protagonisty útoku na strategickou trať Přerov - Břeclav byly dvě neprávem zapomenuté legendy československých výsadkářů z Velké Británie: Ludvík Cupal, vůbec první takto vycvičený voják čs. armády, a Vojtěch Lukaštík.
Oba tyto „poslové z nebes“ seskočili na území okupovaného Československa v noci z 29. na 30. dubna 1942 z bombardéru Halifax s českou posádkou, za jehož kniplem seděl vynikající a zkušený pilot Leo Anderle. K vysazení došlo na paseku uprostřed brdských lesů mezi Věšínem a Padrtí poblíž německé střelnice. Onu měsíční noc zde přistálo celkem pět mužů z paraskupin Tin a Intransitive plus tři nákladní padáky se zbraněmi a výbušninami. Veterán výsadkového výcviku Ludvík Cupal byl velitelem skupiny Tin (Iron), která byla po národních mstitelích ze skupiny Anthropoid historicky druhou- a poslední- paraskupinou, vyslanou do akce s teroristickým úkolem. Jejím cílem byl český obrkolaborant, ministr loutkové české vlády a bývalý důstojník čs. armády Emanuel Moravec, kterého měli podle situace se svým vybavením buďto zastřelit, nebo otrávit, popřípadě zabít nastraženou náloží. "Můj úkol tkví zásadně v tom, že společně s jiným příslušníkem československé armády budu odeslán do vlasti, abych v čase, na místě a v situaci, která se podle našeho zjištění bude zdát nejvýhodnější, odstranili Emanuela Moravce, zrádce národa, případně jiné s Němci spolupracující lidi a pak organizovali trestání takových viníků v měřítku větším, aby mohlo, na daný rozkaz od ústředí z Londýna býti provedeno rychle, tvrdě a účinně," stojí v operačním rozkaze teroristické skupiny Tin. V sestavě další vysazené skupiny - Intransitive - jen o pár vteřin po Cupalovi seskočil Vojtěch Lukaštík. Jeho úkolem spolu se svými dvěma druhy bylo sabotážním útokem zničit pro Němce strategicky důležitou rafinerii olejů v Kolíně.
Seskok bohužel provázela smůla a výsadkářům chyběl onen pověstný kousek válečného štěstí, který je často hranicí mezi úspěchem, a porážkou. Muži i jejich zbraně přistáli dílem do hustého lesa a většina se nesešla. Cupal dopadl bokem na pařez a způsobil si vnitřní zranění na hrudi. Naštěstí ho nalezl a ošetřil Vojtěch Lukaštík z druhé vysazené skupiny, kterému se podařilo najít i nákladní padák se zásobníkem na zbraně. Protože nemohl táhnout na zádech svého kamaráda a ještě 100kg náklad zbraní, vyjmul z něj jen pár pistolí a stříkačku s jedem a zbytek zakopal v lese. Pak pomohl Cupalovi na vlak do Plzně. Nakonec se k němu ale přidal a dovedl ho až na Moravu k Cupalovým přátelům, kteří mu pomohli už v roce 1939 k odchodu do zahraniční armády a pak k jeho rodičům do Velehradu, aby se jeho kamarád mohl vyléčit ze svých zranění. Oba pak přežili německé běsnění jako partyzáni ve skryté základně v chřibských lesích. Protože nenašli spojení na žádné své spolubojovníky, pokusili se několikrát o provedení atentátu na ministra Moravce. Ten měl však po likvidaci šéfa německé okupační správy Reinharda Heydricha jejich kamarády Kubišem a Gabčíkem natolik zesílenou ochranku, že na ně jejich pistole nestačily. I přes tyto nepříznivé okolnosti se ale výsadkáři nevzdali a - což jim budiž chválou - na svůj úkol bojovat proti německým okupantům nerezignovali. Z peněz, které dostali pro operační potřeby před seskokem, sehnali pět kilo výbušnin a rozhodli se Němcům pomstít za vyvražděné Lidice a Ležáky vyhozením jejich vojenského vlaku do povětří.
Chyběla jen trocha štěstí
Chladná noc 13. září 1942. Na náspu trati mezi Moravským Pískem a Uherským Hradištěm jeden muž tiše pokládá pod koleje balíček s výbušninami, zatímco o kus dál ho jistí jeho kamarád. Ještě poslední kontrola, zda vše je tak, jak je na výcviku podomácky vyráběných výbušnin a nástrah ve Skotsku jejich instruktoři učili, a oba stíny mizí ve tmě.
Ano, tak nějak tato sabotáže asi proběhla, i když její přesný průběh se už nikdy nedozvíme. Oba parašutisté i většina jejich domácích spolupracovníků totiž válku nepřežili. Co naopak lze rekonstruovat zcela přesně, je to, co vzápětí následovalo. Brzy ráno, těsně před příjezdem německého vlaku, objevil náhodně nálož kolemjdoucí pochůzkář. Bohužel to nebyl jako oni vlastenec a tak místo toho, aby dělal, že nic nevidí, se pokusil výbušnou nálož zneškodnit. V souladu s historickou spravedlností byl za svou zradu na místě potrestán. Exploze mu utrhla obě ruce. Bohužel, vlak se podařilo ještě před explozí poničených kolejí zastavit.
Smělý čin československého odboje, provedený jen pár týdnů po skončení stanného práva, vyhlášeného po likvidaci Heydricha, Němce rozzuřil do nepříčetnosti. A také patřičně vyděsil. Považovali Čechy už za zcela zbabělé a pacifikované a teď s hrůzou zjistili, že i přes svá nedávná zvěrstva a válečné zločiny páteř tomuto národu ještě zdaleka nezlomili. Gestapo, vazalská česká policie i smečka kolaborantů, se mohly přetrhnout. Bohužel, oč méně přálo štěstí českých vlastencům a hrdinům, o to více stálo na straně německých okupantů. Při pátrání po československých parašutistech z výsadkového programu Aroš, vysazené před rokem z Moskvy, se dostalo na stopu Cupala s Lukaštíkem. V noci na 9. ledna 1943 vtrhlo do domku rodiny Remešových v Jankovicích č.p. 38. kde se v důmyslném úkrytu v tajné místnosti skrýval Vojtěch Lukaštík. Ten se nehodlal Němcům vzdát a zahájil i v obklíčení a proti přesile zahájil palbu ze své jediné pistole. V nastalém boji byl smrtelně zraněn. Gestapo u něj našlo jen prázdnou zbraň, náhradní výbušnou nálož a 19090 protektorátních korun. Z jeho pomocníků, včetně žen, pak Němci během pětidenních nonstop vedených krutých výslechů doslova vytloukli stopu k Cupalovi. 14. ledna 1943 byl zatčen Cupalův otec, který prakticky svého syna, českého vlastence, okamžitě zradil a dovedl Němce k úkrytu svého syna ve staré velehradské cihelně. Navíc ho vyzval, ať se vzdá bez boje. „Ludvíku, vzdej se! Oni ti nic neudělají. Nestřílej po nich, poněvadž kdyby si někoho zastřelil, tak zastřelí oni mě před tebou,“ volal na svého syna z bezpečného úkrytu. Když Ludvík Cupal poznal, že se nachází v bezvýchodné situaci, proti mnohonásobné přesile -ze vzduchu gestapáky jistilo dokonce vojenské letadlo - obrátil proti sobě svou vlastní zbraň, aby neohrozil svou rodinu a zastřelil se (nemohl vědět, že Němci z jeho rodičů už vše o dalších podporovatelích stejně dostali a většinu z nich pak i zavraždili). U jeho těla Němci našli pár pistolí, jed, ocelový obušek a další připravené výbušné nálože, což bylo důkazem pokračující odbojové činnosti obou statečných českých vlastenců a jejich spolupracovníků.
Bylo 15. ledna 1943 dopoledne. Operace Tin skončila.
Zdroj: Jiří Šolc: bylo málo mužů, Jiří Šolc: Přijdeme za svítání