Autor fotografie: Wikimedia Commons, volné dílo|Popisek: Invaze do Československa 1968
Reformní proces v Československu v roce 1968 otevřel po dlouhé době stavidla svobody, i když i ta byla samozřejmě v podmínkách mocenského monopolu KSČ omezená. Hodlal Alexander Dubček, který se dostal 5. ledna 1968 do čela KSČ, připustit opozici?
Reformní rok 1968 byl v sovětském bloku ojedinělým experimentem, který nenásledovala žádná ze zemí sovětských satelitů v Evropě. Tento proces postupně vykrystalizoval po zvolení Alexandera Dubčeka do čela ÚV KSČ v lednu 1968 poté, co byl režim Antonína Novotného zkompromitován. Do popředí se začali dostávat funkcionáři střední a mladší generace, kteří se nepošpinili politickými procesy na konci 40. a začátku 50. let.
Dubček a spol. upřímně veřili tomu, že socialismus lze reformovat, zbavit jej dosavadních deformací a ,,otevřít" jej co nejširšímu spektru obyvatelstva. Měl vzniknout socialismus s ,,lidskou tváří", který by umožňoval každému občanovi plnou společenskou a politickou seberealizaci při existenci ústavou zaručených občanských a lidských práv.
Co se týče politického systému, KSČ již neměla diktovat, ale vést, nicméně neměnnou konstantou měla být i nadále vedoucí úloha společnosti, zakotvená v ústavě z roku 1960. Na půdě Národní fronty se měly střetávat různé myšlenkové koncepce, do ,,hry" pak byly vtaženy i nekomunistické strany, které v reformním roce 1968 zažívaly svůj rozkvět (,,Na tvorbě státní politiky se podílí celá Národní fronta, politické strany, které ji tvoří, i společenské organizace").
To vše bylo vtěleno do dubnového Akčního programu KSČ, který se však stal později pro Sověty ,,kontrarevoluční" platformou. Pro Dubčeka a další reformní politiky tak již nemohla být za daného kurzu přípustná cenzura a novináři tak dostali dříve nepoznanou svobodu ke své tvůrčí činnosti.
Oficiální opozice proti režimu však neměla nadále existovat, snahy o obnovu sociálně demokratické strany nakonec ztroskotaly. Vedení KSČ si dobře uvědomovalo, že připuštěním legální opozice by mohlo dojít k ohrožení mocenského monopolu, který byl nedotknutelný. Navíc by zcela určitě vyvstal tlak zdola na svobodné volby s pluralitní kandidátkou a další požadavky, které by mohly mocenský monopol KSČ v praxi demontovat. Tak daleko Dubček a spol. chtít přirozeně nechtěli, spokojili se s tím, že reformní proces podporovalo asi 90% občanů, kteří zažívali uvolnění společenských a politických poměrů v takové míře poprvé od roku 1948.
Otázkou, kam by Dubček a další zašli, kdyby nedošlo k vojenskému vpádu 21. srpna 1968. Jestli by dále v probouzející se občanské společnosti uvolňovaly šrouby v mocenskopolitickém systému, nebo by je naopak musela utáhnout.
Z našeho pohledu se může zdát, že obrodný proces přinesl ve skutečnosti jen málo, na druhou stranu měřeno dobovou optikou se jednalo o nebývalý ,,příval" svobody, který byl násilně ukončen invazí vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Nastala tuhá normalizace, která zničila nadějný proces, jenž měl v dobovém kontextu vrátit socialismu prestiž.
Zdroj: wilsoncenter.org