Bitva u Midway (3.-7. června 1942) patří mezi rozhodující srážky druhé světové války a bod obratu ve válce v Tichomoří. Ztráta čtyř japonských těžkých letadlových lodí a zkušeného personálu Nagumova 1. leteckého loďstva nemohla být nahrazena. Výsledek bitvy pomohl vyrovnat síly ještě předtím, než se mohla naplno projevit průmyslová převaha Spojených států, otevřel Američanům cestu k první velké ofenzívní operaci (Guadalcanal), a tím významně přispěl ke zkrácení války v Tichomoří. Cílem japonské operace MI bylo obsadit atol Midway, a přimět tím zbývající americké námořní síly k rozhodující bitvě. Mohla uspět?
Podobně jako existovaly před válkou rozpory ve strategických koncepcích mezi bojechtivou a sebevědomou japonskou císařskou armádou a konzervativnějším a opatrnějším námořnictvem, existovaly různé koncepce také v rámci námořnictva samotného. Dvě instituce, které se zde střetávaly, byl konzervativní námořní generální štáb a jemu formálně podřízené a agresívnější velitelství Spojeného loďstva, které mělo ve skutečnosti určitou převahu, zejména díky prestiži admirála Jamamota, jenž stál v jeho čele.
Plán midwayské operace byl veden zřejmě správnou úvahou, že nepříteli nelze za žádných okolností přenechat strategickou iniciativu a že obrannou válku se Spojenými státy Japonsko nemůže vyhrát. Musí využít všechny dostupné zdroje, nepřítele porazit v rozhodující bitvě, a dosáhnout příměří za výhodných podmínek.
Za generální štáb formuloval námitky proti operaci MI fregatní kapitán Mjo. Jednak zmínil, že Midway leží příliš blízko hlavní americké tichomořské základny, a obránci tak mohou být velmi účinně podporováni. Japonci naopak žádnou podporu z pozemních základen mít nemohou. Mýlil se v pochybnosti o americkém odhodlání vyslat k obraně Midway "zbytek svého loďstva", a naopak velmi přesně odhadl, že moment překvapení, který byl pro japonskou operaci velmi důležitý, nenastane - Američané byli ve střehu.
Do rozhodování o tom, do jakého směru napřít omezené zdroje Spojeného loďstva, zasáhl mj. nálet Doolittleových bombardérů na Japonsko z 18. dubna. Díky němu bylo zřejmé, že prioritou další ofenzívy musí být východní směr, tedy Havajské souostroví, nikoli jihovýchodní směr Nová Kaledonie, Fidži a Samoa, jehož hlavním cílem bylo dobytí Austrálie.
Operace proběhla podle velmi složitého až příliš složitého plánu, a při prokázané nízké schopnosti či ochotě japonských admirálů improvizovat v nenadálých situacích, a s přičtením velké japonské smůly a naopak amerického štěstí, jež přeje připraveným, výsledek známe. Mohli Japonci námořní střetnutí s Američany vyhrát? Ano, mohli. A budeme nyní chvíli předpokládat, že vyhráli a mohli v operaci MI pokračovat. Podařilo by se jim Midway dobýt? A pokud ano, jaké byly jejich další možnosti?
Prvním problémem zde byl poměr sil. Nejen při útočných výsadkových operacích by měl mít útočník převahu. Při útoku na atol Tarawa v listopadu 1943 disponovali Američané 18 tisíci vojáky námořní pěchoty. Ostrov hájilo necelých 3000 japonských vojáků. K Midway směřoval okupační svaz kontradmirála Tanaky a na palubách transportních lodí bylo na 5000 vojáků námořního kapitána Oty a armádního plukovníka Ičikiho, z nichž 1500 vojáků Speciálních námořních výsadkových sil mělo útočit na Sand Island a 1000 vojáků armády na Eastern Island. Zbývající síly představovaly především ženisty, kteří měli dobyté ostrovy uvést do provozu.
Američané měli na Midway na 3000 mužů posíleného 6. obranného praporu Námořní pěchoty, a kromě podpůrných odřadů navíc 270 příslušníků dvou střeleckých rot 2. Marine Raider Battalion. I za předpokladu účinné podpory japonského vylodění ze vzduchu i z moře (kterou Američané postupně zdokonalovali, zatímco Japonci v červnu 1942 neměli prakticky žádné zkušenosti) by faktická početní převaha obránců nad útočníky sama o sobě napověděla, že Japonci při plánování operace MI neměli vůbec dobrý odhad.
Udělejme ovšem další krok, a připusťme hypoteticky, že po porážce amerického loďstva a dobytí atolu Midway dosáhla operace MI svých vytčených cílů. Co dál? A protože v základních liniích dal skutečný průběh operace MI za pravdu generálnímu štábu námořnictva, odpověď o možném vývoji nalezneme nejspíše zde. Fregatní kapitán Mjo již počátkem dubna řekl, že zásobování dobytého atolu Midway, velmi vzdáleného od Japonska, bude velkým problémem. Přitom aby byl atol využitelný, bude potřebovat kromě všeho také značné zásoby pohonných hmot. Efektivitu vzdušného průzkumu z tohoto bodu v širém oceánu označil za pochybnou. Ale především zpochybnil předpoklad, že dobytí Midwaye a tím ohrožení Havaje oslabí dostatečně americkou bojovou morálku a připraví cestu k mírovému jednání. Takový předpoklad označil za příliš optimistický a účinek na americkou morálku za mizivý. Jamamoto sám hovořil při obhajobě plánu o "posunutí obranného perimetru" - i on věděl, že po případném vítězství se buď s Američany dohodnou, nebo přijde pohroma. Je zcela mimo jakékoli realistické uvažování přemýšlet o japonském útoku na Havaj, a zcela nepředstavitelné, že by Japonci měli kdy prostředky k ohrožení západního pobřeží USA.
Můžeme jistě namítnout, že porážka Američanů v generální námořní bitvě a propagandou zveličené vítězství by přece jen na americkou veřejnost, a tím na politickou reprezentaci mít určitý vliv mohly. Poté, kdy nevyšel předpoklad zničení amerických letadlových lodí v Pearl Harboru, se "tonoucí" Jamamoto chytal stébla. Japonci nepřítele při plánování operace MI podcenili, sami si svázali ruce, omezili své beztak nedostatečné síly. Porazit tři letadlové lodě (+ pozemní letouny z atolu) čtyřmi se štěstím mohli, dobýt atol ovšem velmi těžko. Poslední vzepětí bylo ve skutečnosti velmi chabé.